Domů Témata Turistika A Volný Čas Cyklistika Místní Cyklotrasa Č. 2137 Mariánské Lázně-Tři Sekery-Mohelno

Místní cyklotrasa č. 2137 Mariánské Lázně-Tři Sekery-Mohelno

trat.bmpDélka trasy: 23 km (s odbočkami až 34 km)
Náročnost trasy: středně těžká
Nastoupáme celkem: 494 m
Povrch trasy: zpevněné cesty, převažují asfaltky, místy dost nekvalitní
Hustota dopravy: minimální, nejhustší provoz je při průjezdu Drmoulem

Cyklotrasa je vhodná pro: crossová a trekingová kola

Cyklotrasa byla nejprve vyznačena jen jako krátký úsek z Mariánských Lázních do Tří Seker, ale už v roce 2009 byla trasa přeložena ze silnice na opravené cesty v okolí Cechu sv.Víta. Zároveň byla trasa prodloužena až na Nové Mohelno. Na trasu nastoupíme v Mariánských Lázních na rozcestí cyklotras 2137 a 2284, v parku u Ferdinandova pramene. Trasa je velmi dobře značena a značky nás bezpečně provedou po celé trase.

Průjezdní místa (PM):
1.bmp  Mariánské Lázně  (Marienbad) - odb. z trasy 2 km  
Naše trasa 2137 začíná u stadionu Viktorky, kam se dostaneme z centra, od hotelu Cristal parkem po pěší stezce. Je sice označena značkou pro pěší, ale běžně tu cyklisté jezdí a v roce 2011 se bude upravovat na cyklostezku. Od Viktorky pak vede už značená trasa Křižíkovou ulicí kolem nemocnice k hlavnímu nádraží a před ním odbočíme na Hamrníky.
 
Po Karlových Varech jsou  "Mariánky" naše druhé největší lázně. Léčebné prameny zde byly známy už v 16. století, ale lázně byly založeny až počátkem 19. století tepelským premonstrátským klášterem a v roce 2008 oslavilo město 200 let od založení. O vznik a rozvoj se zasloužil tepelský opat
(viz též trasa 352, PM 1 a 16), jehož sochu najdeme u Zpívající fontány. Lázně byly pojmenovány podle
, který je již dlouhou dobu veřejnosti nepřístupný a nachází se v areálu Centrálních lázní. Na území města vyvěrá 40 studených pramenů s bohatým obsahem kysličníku uhličitého, nejznámějších sedm z nich mají své pomníčky přímo na kolonádě s 
.   Najdeme tam např. pramen Rudolfův, Ferdinandův, Ambrožův, či Křížový. Pro běžné pití chodí si chodí domorodci nabírat lesní pramen, nebo Antoníčka v Úšovicích. Novobarokní litinová kolonáda, dnes technická památka, byla vyrobená roku 1889 podle plánu vídeňských architektů Miksche a Niedzielského. Litinovou konstrukci tehdy dělaly strojírny knížete Salma v Blansku. Unikátní je dřevěný kazetový strop s nástropními freskami z r.1979 od malíře Vyleťala. Avšak největším turistickým lákadlem města je novodobá Zpívající fontána z roku 1986. Hraje v sezoně od 9 do 22 hodin každou lichou hodinu a poslední "představení" má v 22 hodin, kdy je i osvětlena. Působivé vodní obrazce jsou tvořeny v rytmu hudby z deseti střikových systémů, jejichž kombinace řídí počítač. Nejsilnější prostřední stříká do výše 6 metrů. Technické zázemí je "uschováno" pod fontánou, včetně akumulační nádrže na 25 000 litrů vody.
 
V Mariánských Lázních je památkově chráněno mnoho historických budov a kostelů, jako je novobyzantský chrám Nanebevzetí Panny Marie z let 1844 - 48, divadlo N. V. Gogola s kalsicistními prvky, nebo pravoslavný chrám sv. Vladimíra z roku 1902 s unikátním bohatě zdobeným majolikovým ikonostasem. Město se uchází o zápis na seznam UNESCO.
 
2.bmp Ferdinandův pramen (Ferdinandsquelle) - 0 km (rozc. s CT 2284) 
Než vyrazíme na naší trasu, odbočíme ještě od Viktorky do parku k pavilonu Ferdinandova pramene (150 m). Je to spíše už taková menší kolonáda a byla v Úšovicích postavená v roce 1827. Je to nejstarší dochovaná klasicistní stavba města. a nechal ji zbudovat opat Karel Reitenberger. Nejstarší minerální pramen byl pojmenován po králi Ferdinandovi I., který jej dal r.1528 prozkoumat s cílem získat kuchyňskou sůl, které bylo tehdy v Čechách nedostatek. Odpařováním však získal Glauberovu sůl, která má projímavé účinky pro běžné použití ji nešlo použít. Od roku 1871 byla sůl vyráběna pro léčebné použití v jednom křídle kolonády. 
 
Do padesátých let minulého století byla u pavilonu fontána slavného
, podle kterého se jmenovala snad nejznámější slazená minerálka vyráběná ve zdejší stáčírně. Dnes už fontána neexistuje a bohužel ani minerálka se už nevyrábí.
 
3.bmp Městská nemocnice - 0,6 km  
V roce 1894, v dobách své největší slávy, si nechalo bohaté lázeňské město postavit vlastní nemocnici, tehdy s 24 lůžky. V roce 1913 v ní bylo založeno profesorem Hansem Rubritiem z Vídně, jedno z prvních specializovaných urologických oddělení v bývalém Rakousku – Uhersku. Roku 1928 bylo přistavěno další patro a o dva roky později byla dokončena přístavba operačního sálu a ústavní kaple. Roku 1946 byla zřízena také interna a nemocnice byla přeměněna v okresní nemocnici a byl k ní připojen rekonstruovaný penzion Taormina, čímž se zvětšila kapacita nemocnice na 218 lůžek. V roce 1960 byly v OÚNZ Mariánské Lázně zajišťovány již veškeré standardní i nadstandardní zdravotnické služby. V roce 1991 přešla nemocnice zpět pod správu Městského úřadu v Mariánských Lázních. Postupně byla omezována a rušena některá oddělení až do současného stavu, kdy je kapacita nemocnice 127 lůžek v 5 odděleních. V roce 2008 získala od města většinový podíl v nemocnici společnost Asklepion doktora Šmuclera.
 
4.bmp Zastávka město - 0,8 km 
Karlovarská trať, na které leží zastávka M. Lázně město se stavěla v letech 1895-1898 státní společností "Österreichische Staatseisenbahn" z Vídně. Stavbu rozdělila na sedm dílů a na stavbě pracovaly čtyři firmy snad z celé Evropy. Jedna z nich, italská firma Emilio Paletti měla více než 700 domácích dělníků a prováděla především trhací a tunelové práce. Pracovalo tu také mnoho pomocných dělníků z jižních Tyrol, Chorvatska i Rumunska a také místní dělnici, celkem kolem 1400 pracovníků. Cizinci bydleli v provizorních dřevěných barácích při trati a někteří ze zahraničních dělníků se tu i oženili a usadili. Celá trať mezi M.Lázněmi a Karlovými Vary je dlouhá 54 km a prochází sedmi tunely a po dvaceti mostech. Jízda vlakem po této trati bývala vždy opravdu
 
Železniční zastávka Mariánské Lázně město není ale původní stanice. Zastávka byla zřízena až v roce 1973, původně jako zastávka Úšovice, proto ta novodobá stavba. Budova zastávky ale od devadesátých let už cestujícím neslouží, byla dlouho uzavřená a nyní si ji pronajali trhovci.  
 
Projedeme kolem velkého parkoviště a prodejny Dyleň. Mimochodem ještě v 60. letech na jejich místech bývaly městské sady. Poslední zbytky ovocných stromů byly ještě donedávna na opačné straně Hlavní třídy, kde se dodnes říká Na Třešňovce a nyní se tam staví bytové domy.
 
5.bmp Hlavní třída u Klasu 1,6 km 
U hostince Zlatý klas, na Hlavní třídě, odbočíme na Hamrníky. Dnešní Hlavní třída se před tím nazývala ulice Československé armády a ještě před tím - Stará nádražní třída. Nová nádražní třída byla dnešní Husova. Kolem staré třídy vedla nádherná kaštanová alej a ještě před postavením nádraží vedla až k Hamrnickému zámečku. Začínala u Mariánskolázeňského mlýna (dnešní Cristal). Později zanikly kaštany mezi mlýnem a Šenovem (Šumava) a zůstala alej od domu Emma (dnes lékařské centrum) k nádraží. Z mohutné kaštanové aleje stále mizely a mizí původní stromy a dnes zbývá už jen několik kaštanů mezi hostincem Klas a kolejištěm nádraží, a zbytek aleje ještě uvidíme před Hamrnickým zámečkem. Kaštany tehdy sázel osobně i Václav Skalník, městský zahradník, který ve městě založil ty krásné lázeňské parky. 
 
Zajímavé je připomenout, že od roku 1902, kdy byla zavedena místní doprava tak po Hlavní třídě jezdily tramvaje. Zavedení tramvají mělo od počátku mnoho odpůrců.
 
6.bmp Nádraží (odb. z trasy 0,3 km) 
Než ale odbočíme na Hamrníky, stojí za to se zastavit na nádraží. Nádraží v Mariánských Lázní je jedno z historicky nejvýznačnějších lázeňských nádraží u nás. Výpravní budova stanice na trati Plzeň-Cheb byla dána do provozu v roce 1872. V roce 1902 byla dokončena velkoryse navržená secesní přístavba s odjezdovou halou a téhož roku bylo spojeno nádraží s lázeňskou čtvrtí elektrickou pouliční dráhou, která byla v provozu do roku 1952, pak nahrazena trolejbusy. Dne 16.8. 1904 bylo nádraží svědkem i historického setkání císaře Františka Josefa I. s anglickým králem Edvardem. Stávající budova je velmi reprezentativní stavba a přestože není objekt zapsán jako kulturní památka, je jeho umělecká a historická hodnota velmi vysoká. V roce 2009 byla v rámci budování III. koridoru provedena generální
v duchu původní historické stavby a přitom byly odstraněny některé nevhodné změny z let socializmu.
  
Pak pokračujeme k Hamrnickému zámečku kolem bývalé mlékárny, kde léta vyráběly ty výborné smetanové krémy známé jako Lázeňáčky.  
 
Tu ruinu co uvidíme vpravo v zatáčce za Karnou, tak to býval slavný Hamrnický zámeček a v podstatě nejstarší lázeňská budova v "Mariánkách".  Historie zámečku sahá až do roku 1708 na místě vyhořelého klášterního dvora na Kosím potoce a nazýval se Villa Hammerhoviana. Architektem byl slavný Kryštof Dienzenhofer. V roce 1710 sloužil zámeček několika nemocným mnichům z tepelského kláštera k ubytování. Tito zde v rámci léčení také popíjeli vodu Slaného pramene (dnes Ferdinandův). Mniši pak začali léčivou vodu plnit do sudů a posílat ji také do klášterů v Plasech a v Kladrubech. Známý opat Eugen Tyttl z Plas vděčí prý za uzdravení právě koupelím v úšovických vodách. Je to ten opat, který v roce 1710 nechal zhotovit sousoší sv. Luitgardy u sochaře Matyáše Brauna a dodnes je umístěno na Karlově mostě v Praze.
 
V 18. století se tepelský opat Jeroným Ambrož obrátil na saského doktora Springsfelda, aby prozkoumal prameny a sůl, získávanou vypařováním Slaného pramene. Tento se vyjádřil velmi příznivě o místních kyselkách a radil, postavit v lese lázeňskou budovu s koupelnami. To mu ale úřady nebylo povoleno a proto navrhl, aby se nechala přivést minerální voda dřevěným potrubím do zámečku ke koupelím. Ale vzdálenost k zámečky byla přeci jen velká a tak k realizaci nedošlo. Kdyby se to ale tehdy zdařilo, tak tu možná dnes stojí Lázně Hamrníky, či Úšovice. 
 
V roce 1781 tu bydlel opat Trautmannsdorf a doktor Nehr. A tady se zřejmě zrodila další myšlenka o založení lázní. Což se nakonec opatu Reitenbergerovi podařilo prosadit a tak vznikly Mariiny lázně. Zámeček se pak stal výletním místem pro lázeňské hosty, kolem byl parčík, lavičky a sochy, ale už se tu nikdy neléčilo. Nějaký čas tu bydlel úšovický farář, potom tu měla restauraci proslulá bavorská kuchařka Anna Neudeckerová, která napsala později proslavenou kuchařskou knihu, přeloženou i češtiny a chodili k ní na vyučenou kuchaři snad z celého města a okolí.
 
Za socializmu vlastnily zámeček Státní statky a tak ho alespoň trochu někdo udržoval. Ale po roce 1990 už je zámeček opuštěný a chátrá. Objekt pak koupil italský investor Pellini, který prý předložil dva projekty na renovaci objektu, ale oba mu památkáři zamítli jako nevyhovující. A tak se v zámečku postupně usídlili bezdomovci a za jedné letní noci roku 2007 se jim ho podařilo zapálit. Tak snad ten nynější stav zámečku už památkářům vyhovovat bude. Dnes je na něm cedule - Na prodej!
 
Nedaleko zámečku můžeme ještě vidět památný strom. Jde o více než 150 let starého jedince dubu letního s obvodem kmene více jak 380 cm.
 Odtud pak pokračujeme dál, až na rozcestí ke koupališti v Hamrníkách.
  
8.bmp Hamrníky (Hammerhäuseln) - 3,1 km (rozc. s 604) 
Původně ves náležící spolu se Sklářemi pod farnost Úšovice, dnes součást Mariánských Lázní. Hamrníky jsou něco jako vilová čtvrť Mariánských Lázní. Kromně rybářů a hotelu Pelikán jsou ve vsi jen rodinné domy a také několik penzionů.
 
Asi kilometr odtud, mimo trasu, najdeme oblíbené letní koupaliště Lido.
 9.bmp Koupaliště Lido (odb. z trasy 1 km)  
Původně to byl Hamrnický rybník (Hammerteich) a je to jeden z nejstarších rybníků v okolí, založený tepelskými premonstráty. Lido v překladu z italštiny znamená mořský písečný břeh a v Itálii se tak nazývají významná přímořská letoviska a hotely (Lido di Jesolo, Lido del Sole). A tak i tady v Hamrníkách se můžeme slunit za pěkného počasí na pláži, sice jen u českého rybníka, ale zato uprostřed klidných lesů.
 
V areálu je k dipozici občerstvení, půjčovna šlapadel a sportovního nářadí, lehátek, slunečníků atd. Základní denní vstupné je 30 Kč a za stejnou cenu Vám tu uschovají i kolo s bagáží.
  
10.bmp Drmoul (Dürrmaul) - 5,3 km (rozc. s 2029) 
Z Hamrníků vede do Drmoulu trasa po lesní upravené stezce. Abychom jí ale neminuli, musíme na konci vsi, na točně autobusu, odbočit mírně vlevo na stezku do lesa. Jinak bychom museli až do Drmoulu po úzké a frekventované silnici. Na kraji Drmoulu u hřiště trasa odbočuje vlevo po pískové cestě, která nás zavede do centra obce k hlavní silnici. Tam odbočíme vlevo, a abychom nemuseli jet po hodně vytížené silnici, můžeme jet po pravém, dosti širokém chodníku. Ale nikoho nechci navádět k porušování zákona, není to u nás zatím legální. Zato je to mnohem bezpečnější, alespoň tady v Drmoule, zvlášť pokud jedeme s dětmi. A policie to snad taky pochopí :-).
 
Jméno obce pochází údajně z německého "Dürr" (suchý, vyzáblý, hubený) a "Maul" (tlama, huba). Podle jiných pramenů vzniklo ze staročeského Trmal (trmáceti se). Bývala zde početná židovská menšina, která si v roce 1801 postavila synagogu. Ta ale vyhořela spolu s židovským domem v roce 1981. Prožil zde dětství pozdější  rabín Isaac Mayer Weis, zakladatel amerického reformního judaismu. Nad Drmoulem u Panského vrchu (okolo ještě pojedeme) je velmi cenný lesní židovský hřbitov s kameny až ze 17. století. Na zdejší židovské prostředí vzpomíná spisovatel Norbert Frýd v románě "Vzorek bez ceny a pan biskup",  neboť jeho dědeček z Drmoulu pocházel. Děj o životě ortodoxní židovské rodiny se odehrává právě v Drmoule a jeho okolí. Památku na N.Frýda nejdeme před kulturním domem nedaleko úřadu.
 
Na úřadu si v pracovní době můžeme vyzvednout mapu (3,73 MB, PDF) s popisem zajímavostí v okolí. A pokud máme čas, tak si je i projet.
  
11.bmp Drmoul, kostel - 5,4 km  
Když odbočíme u úřadu z hlavní silnice uvidíme po levé straně malý kostelík, nebo chcete-li větší kapli. Je zasvěcena svatému Josefu a byla postavena na náklady obce v roce 1924 jako pamětní kaple obětem z 1. světové války (1914 – 1918). Návrh stavby je od stavitele Thurnera z Chebu a stavěl ho místní stavitel Josef Kopetz. Jde o stavbu pseudogotickou a oltář je vyzdoben barevnou polygrafií. Po obou stranách oltáře jsou zavěšeny černé desky se jmény 61 padlých. V kapli se bohoslužby konaly jen příležitostně a na nedělní mše a křtiny se chodilo do Trstěnic, do farního kostela sv. Víta, kam Drmoul po staletí náležel.
 
V minulosti stávala mezi Růžovým a Zámeckým rybníkem obdélná tvrz, dnes už prakticky v terénu neznatelná. Byla chráněná mohutným příkopem, kterým protékala voda Svatovítského potoka. V roce 1604 se ještě uvádí sídlo s hradbou a budovou vybavenou hodinami a zvonem. Byly zde stáje, stodoly, pivovar, mlýn, zahrady a poplužní dvůr. V okolí Drmoulu se v 18. století těžila měď. Od roku 1787 se Drmoul stal pravidelnou zastávkou poštovního dostavníku, který jezdil mezi Plzní a Chebem.
 
V roce 2001 byla mezi kostelem sv. Josefa a školou zasazena lípa pro třetí tisíciletí a v brzké době obec chystá rozsáhlé úpravy prostranství před kostelíkem.
 
Pak pokračujeme jště kousek po hlavní silnici a v zatáčce na konci Drmoulu pak odbočíme vpravo.
  
Značky nás provedou Drmoulem, projedeme kolem statku a dostaneme se k místu, kde dříve bývala malá ves Cech Svatého Víta. 
 
Nejdříve tu vznikla hornická osada, protože se tu kolem roku 1600 začala těžit měď a síra. Nejprve se těžilo v cechu Michal později byl blíže k Drmoulu otevřen cech sv. Víta, který byl výnosnější a Michal pak zanikl. Důl byl po vytěžení opuštěn asi koncem 18. století, ale z vytěžených hald se ještě do roku 1848 získával pyrit. V provozu tu také byly dvě vitriolové hutě. Ze zatopených štol pak dlouhou dobu vytékala kyselá voda, která zničila veškerou vegetaci v lukách až do Sklářů. Malá hornická osada se sedmi domy přežívala až do konce 1. sv. války, kdy došlo k oživení hornictví díky nálezům uranu a v letech 1922-38 se počet obyvatel ve vsi zdvojnásobil. Avšak poválečné vystěhování německého obyvatelstva rozvoj vesnice zastavil. Do vsi nevedla pořádná cesta a tak se noví osídlenci postupně stěhovali do Drmoulu. Nakonec tu vzniklo vojenské cvičiště pro výcvik řidičů pásových vozidel z klimentovských kasáren. To bylo zrušeno roku 1999 a pozemky se vrátili okolním obcím. Ty zde opravily cesty, svaz ochránců přírody vyčistil prameny, upravil jejich okolí a rozmístil zde informační tabule. Na části bývalého cvičiště se čas od času pořádají off-road jízdy teréních automobilů.
  
13.bmp Svatovítská kyselka - 8,4 km (rozc. s CT 2201 
Písková cesta se na Cechu změní v asfalt, mineme odbočku na Horní Ves (spojka 2201A) a pak přijedeme na rozcestí, kde se zleva připojuje trasa s číslem 2201. Těsně před tímto rozcestí vede vlevo dolů štěrková cesta ke Svatovítské kyselce. U ní se můžeme po předcházejícím prudkém stoupání osvěžit a oddechnout si v novém altánku. Po létech, kdy o kyselku nikdo nepečoval, se jí podařilo ochráncům přírody roku 2001 doslova vykopat ze země. Hloubka jímání pramene je přes 2 metry, tak dejte pozor, ať vám do něj něco nespadne, těžko byste to pak lovili.
 
Z rozcestí pak pokračujeme v souběhu s trasou 2201 na silnici a po pravé straně ještě uvidíme pozůstatek z bývalého cvičiště - velitelskou věž. Stávala tam ještě nedávno provozní budova, ale ta už byla zbořena.
  
14.bmp Rozcestí u Cechu - 8,7 km (rozc. s CT 2201 
Přijedeme na silnici, kde se trasa 2201 odpojuje a pokračuje ještě asi 200 m k Panské rozhledně, kde končí. Věž určitě stojí za to navštívit. Pokud jste navštívili věž na Krudumu, tak už jste si asi všimli, že je stejné konstrukce. tato je ale o rok mladší, byla postavena v roce 2008 a 15 listopadu slavnostně otevřena. Při otevírání rozhledny proběhlo také vyhlášení výsledku ankety „Jak pojmenovat rozhlednu“. Vylosovaným vítězem se stal Jaroslav Beneš s návrhem "Panská rozhledna", který se v anketě objevoval nejčastěji.
 
Věž je vysoká 55 m, ale rozhlednové patro je ve 40 metrech, na které vede 207 schodů. Otevřena je volně od 15. března do 31.října denně, jinak je z bezpečnostních důvodů uzavřena.
   
 15.bmp Židovský hřbitov - (odb. z trasy 1,0 km) 
Nedaleko od rozhledny se nachází pěkný udržovaný židovský hřbitov. Ten bychom také neměli vynechat. Je umístěný na palouku uprostřed lesa a najdeme tam infopanel se zajímavým povídáním o židovských tradicích. Cesta k němu není nijak značena a těžko se hledá. Dostaneme se k němu, když budeme pokračovat po cestě, po pravé straně rozhledny a 600m a pak lesní pěšinou odbočíme šikmo vpravo a po dalších 150 m už bychom měli mezi stromy vidět palouk se hřbitovem. Při návratu můžeme sjet dolů na zpevněnou cestu na okraji lesa a po ní se vydáme vpravo do kopce na silnici a po silnici pokračujeme rovně až na rozcestí u rozhledny.
 

 16.bmpTři Sekery (Dreihacken), pila - 9,9 km (rozc. s CT 36 

Po silnici nás trasa přivede na rozcestí u Tří Seker, kde se na chvilku napojíme na cyklomagistrálu Český les - Krušné hory, to je na trasu č.36. Spolu s ní pak budeme odtud pokračovat doleva na Plánskou Huť.
 
Kousek od rozcestí tu můžeme vidět jednu z prvních továren v tomto regionu. Postavil jí židovský podnikatel Max Khon z Tachova 
. Vyráběl v ní perleťové knoflíky a jako surovinu používal lastury dovážené až jihovýchodní Asie. Avšak roku 1909 továrna zkrachovala a navíc vyhořela. Ve 20. letech továrnu provizorně opravil pan Bottka a vyráběl zde dřevěné kuličky. Roku 1929 přestavěl továrnu Anton Engel z Waldsassenu a se svými společníky zde vyráběl dřevěné knoflíky a hračky, například oblíbené jo-jo. Od roku 1929 Engel ještě rozšířil výrobu hraček a zaměstnávala už kolem 100 místních dělníků. Tehdy snad každé dítě ze Seker mělo nějakou tu hračku z jeho továrny. Roku 1945
jako konfiskát a po příchodu dosídlenců ze Slezska se tu začal vyrábět dětský nábyteček, stavebnicové kostky a také figurky ke "člobrdu". Továrna se pak stala součástí závodu TOFA Cheb a později Hamira. V roce 1946, rok po osvobození, byla u vrátnice vysazena lípa Míru a stojí tam dodnes. V šedesátých letech převzala továrnu Jitona Soběslav a začala tu vyrábět nábytek, především stoly a později i kuchyně. V roce 1982 byla továrna převedena na výrobu dýhy. Po privatizaci roku 1993 přešla továrna do soukromých rukou a nyní tu firma SMGS vyrábí dveře a okna.
 
Před nedávnem tady majitel otevřel také hospodu pro turisty, cyklisty a prý i piloty.
  
Sjíždíme ve směru na Chodovskou Huť, ale asi po necelém kilometru odbočíme vpravo na Plánskou Huť.  
Dnes tu uvidíme jen několik domů, ale dříve to byla samostatná obec a už z názvu je patrno, že byla dříve součástí plánského panství. Na říčce Tiché stával Medvědí a na Huťském potoce Pixův mlýn. Roku 1788 je tu uváděno 32 stavení a po sto letech již 52 domů a 353 obyvatel. K Plánské Huti patřily až do roku 1882 i sousední Skelné Hutě. Ve vsi bývala od roku 1885 škola a v té době tu stála i továrnička na výrobu skleněných perel a drátovna. Pak počet obyvatel zvolna klesal a v roce 1945 tu bylo 56 domů s 239 obyvateli. Po vysídlené německých usedlíků počet obyvatel na 30 a obec se v 60. letech stala součástí Chodovské Huti. Ve vsi býval kamenný válečný pomník, který ale v roce 2005 jakási parta neznámých lidí naložila na auto a odvezla. Dnes je na jeho místě postaven nový.
Na rozcestí s magistrálou (36) ve vsi projedeme rovně a pokračujeme již dál po cestě na Kajetán.
  
18.bmp Kajetán - 13,7 km (spojka do Broumova po červené pěší) 
Sjedeme prudké klesání na rozcestí u rybníka. Je tu cyklorozcestník, který krom naší trasy ukazuje i na spojku do Broumova. V 18. století vlastnil chodovoplánské panství (Kuttenplan) Zikmund z Haimhausenu. Po své smrti, v roce 1793, přešlo panství na jeho dceru Johannu a pak 1818 ho zdědil její vnuk Kajetán, hrabě von Berchem-Haimhausen. Kajetán se stal bavorským královským komořím a vlastnil několik dalších majetků v okolí, např. lovecký zámeček Berchembogen u Trstěnic, zámeček Neuheimhausen a Jalový Dvůr u Broumova nebo Nový zámek v Chodové Plané. Kajetán nechal také vybudovat tento rybník. Později tu byla i pila, která za 2. sv. války sloužila jako ubytovna pro válečné zajatce, hlavně Francouze a Rusy. Dnes je rybník v majetku Českého rybářství. 
Po skončení války tudy vedla utečenecká cesta z Chomutovska, ale mnozí se při cestě na západ dostaly do rukou nově vznikající pohraniční stráže.
  
19.bmp Signálka - 15,3 km  
V těchto místech se naše trasa křižuje se signálkou. Signálka byla jen vlastní drátěný plot v hraničním pásmu. Pásmo bylo několik kilometrů široký pás podél západní hranice, který sloužil k neprodyšnému uzavření hranic socialistických států, aby bránil útěkům obyvatelstva na západ. V nepřehledných místech hraničního pásma byly zbořeny celé vesnice, aby se snížil počet lidí, kteří v pásmu žili. Státní hranice byla neustále střežena vojáky a obehnána dvojitým plotem s nebezpečným vysokým napětím, na kterém zahynulo nejen spousta zvířat, ale také mnoho
. Později byl nahrazen jednoduchým signalizačním plotem. Ve svobodném světě se pro hraniční pásmo vžilo označení železná opona. Ta rozdělovala v druhé polovině 20. století Evropu na dvě části a vedla od 
.
 
Přes její nesporně negativní funkci nám po jejím pádu zbyly hodnoty, které naopak můžeme využít k věcem pozitivním. V důsledku 40-leté nepřístupnosti tohoto území vznikl zelený pás - unikátní přírodní biotop, člověkem nezasaženého území a také "signálka", cesta, která dříve sloužila pohraničníkům ke kontrole hranic, je nyní hojně využívaná k cykloturistice. U nás začínala signálka asi 2 km severně od tohoto místa, kde napojovala na signálku východního, socialistického Německa (DDR)  a pokračovala až na Moravu k Břeclavi a pak do Maďarska. Po válce až do roku 1965 bývala také signálka i kolem hranic s východním Německem. V roce 2001 podél signálky vyznačilo občanské sdružení Oživení - Bohemian Greenways dálkovou cyklotrasu - Iron Curtain Greenway. V terénu je trasa ICG vyznačená červenou pásovou značkou pro horská kola. 
 
V poslední době se trase věnuje eurokomisař Michael Crammer a chtěl by jí vyznačit jako další z evropských cyklotras, kterých je v současnosti 12 a tato by měla být číslo 13. Označuje jí jako trasu ICT - Iron Curtain Trail. Trasa by měla vést podél celé bývalé železné opony, střídavě po východní a po západní straně hranice.
 
Za signálkou přijedeme na rozcestí s hraniční cestou. Hraniční cesta byla další a poslední možnost jak odchytit uprchlíky, pokud by se jim podařilo překonat signální plot. Na této cestě odbočíme vpravo a pokračujeme na Holinu.
  
20.bmp Holina - 17,2 km 
To je turistický rozcestník na červené v nadmořské výšce 702 m. Tady odbočuje naše trasa z hraniční cesty vpravo na Slatinu. Ale dá se jet i vlevo stále po hraniční cestě a za Slatinou se zase na trasu napojíme. Je tam ale pěkný sešup dolů a horší cesta a pak krátké prudké stoupání.
  
Přijedeme na poměrně širokou silnici u Slatiny, která byla vystavěna pro potřeby nedalekého dolu Dyleň. Napravo od rozcestí bývala do konce 70. let minulého století stará pohraniční rota, odtud asi 200m na palouku u silnice. Zpočátku totalitního období bývaly pohraniční roty umístěny až za signálkou, tedy za dráty a prakticky nikomu z pohraniční roty nic nebránilo, aby se dostal za hranici do Bavor. To také někteří vojáci i důstojníci čas od času využili a prchli za čáru. Proto se postupně všechny roty přamístily před signálku, aby se útěkům zabránilo. I rota Slatina byla zbouraná a postavila se nová unifikovaná budova asi o kilometr dál do vnitrozemí. Ta nyní patří obci Tři Sekery a teď tam provozují paintball.
 
Naproti staré roty najdeme infotabuli z lesácké naučné stezky Slatina, kde se dozvíme něco o navrhované stejnojmenné rezervaci.
 
Dál pokračujeme po silnici do bývalé obce Slatina.
  
22.bmp Slatina (Lohhäuser) - 18,4 km (rozc. s CT 2135 
Přijíždíme na rozcestí u altánu, kde rozcestník s cyklotrasu 2135. V altánku můžeme spočnout a v klidu vnímat tu úžasnou okolní přírodu. Své dojmy pak můžeme zvěčnit v turistické knize, kterou najdeme ve schránce v altánu. Žádný hostinec tu zatím nečekejte, k občerstvení nám ale poslouží pravý přírodní a čistý pramen, který má velmi 
. Pramen je opravdu výtečný a osvěžující a pochvalují si ho prý převážně ženy. Je pojmenován po bývalém a věhlasném místním fořtovi Janovském. 
 
To, že tu bývala ještě v roce 1945 kouzelná vesnička Slatina už běžný turista ani nezpozoruje. Po staletí se jmenovala Lohhäuser a až po roce 1945 byla přejmenovaná na Slatinu, ale ne na dlouho. Pro svou polohu na samé hranici s Bavorskem jí naše poválečná politika odsoudila k zániku. Z druhé strany hranice byla bavorská ves Mähring a na rozdíl od Slatiny existuje dodnes. Obyvatelé obou vesnic měli dobré vztahy a Slatinští chodívali do kostela a na trhy raději do sousední bavorské vsi, než aby se trmáceli na svou farnost do vzdálených Tří Seker. Slatina byla soustředěná hlavně kolem silnice, ale některé domy se nacházely i v těsném kontaktu s hranicí, například mlýn Lohhmühle na Hamerském potoce (Lohbach) byl jen 10 m od hraniční čáry. Ostatně mlýn je poslední stavení z bývalé vsi, po kterém zůstaly ještě dost
.
 
Zmizelá Slatina se postupně stala legendou v tomto kraji a píšou o ní seminární práce i studenti.
  
23.bmp Slatina, pomník - 18,7 km (rozc. s CT 2135 
Jedna významná památka se ale přece jen z bývalé vesničky dochovala. Je to válečný pomníček asi o 250 m níže po silnici, který byl roku 2001 opraven nadšenci z Velké Hleďsebe, pod vedením místního historika Zdeňka Buchteleho. Není ale úplný, chybí mu bronzová orlice, která ho do konce války zdobila. Při úpravách hleďsebští muži umístili k pomníku také nalezené drobné relikty z bývalé Slatiny. Nejcennější asi byla ještě celkem zachovalá cedulka s názvem místní části obce. Jenže i když byla umístěná v pevném kovovém rámu, tak jí stejně někdo i s tím rámem čórnul. Je to prostě děs. 
 
Od pomníku pak bude pokračovat dál po trase a po chvíli si můžeme všimnout po levé straně silnice zajímavého
na místě, kde stávala obecní kaplička.
 
24.bmp Rozcestí u šachty - 19,2 km 
Sjedeme dolů k rybníčku na rozcestí. Trasa pokračuje vlevo k hraniční cestě, ale my můžeme pokračovat po silnici dál a navštívit bývalou šachtu Dyleň. Pak se vrátíme a budeme pokračovat dál po značené trase.
  
25.bmp  Důl Dyleň - (odb. z trasy 0,6 km)  
Z rozcestí tedy pokračujeme dál a po 300m odbočíme vlevo a už jsme v areálu bývalého uranového dolu Dyleň. Krajina je tu tak trochu jiná taková poznamenané lidskou činností a o kus dál uvidíme hromadu vytěžené hlušiny. Když na pomalu zarůstající hromadu vystoupíme, ukáže se nám krásný
.
 
Důl byl rozfárán v roce 1964 a v roce 1966 byl předán do provozu. Byly vyhloubeny 2 jámy, D-I a o něco později D-II.  Na jámě  D-I byla v roce 1970 pro nadměrný přítok vody ražba na 8. patře zastavena. Současně bylo zahájeno hloubení na jámě D-II, kde bylo dosaženo takové hloubky, že bylo nutno v roce 1980 přistoupit k rekonstrukci těžního zařízení a hlavně odvodňovacího systému vzhledem k mimořádně vysokým přítokům důlních vod. Jáma D1 byla hluboká 1004 m a jáma DII měla rozfáráno 18 pater, z nichž nejspodnější 22. patro bylo v hloubce 1226 m. Nejrozfáranější bylo páté patro v hloubce 264 m. Ložisko je zde prozkoumáno do délky 1450 m a šířky 1260 m. Celkem bylo při dobývacích pracích vytěženo 786 706 tun rudniny, která při obsahu 0,14% poskytla 1 121 tun uranu. V době provozu důl zaměstnával až 150 lidí.
 
Dobývání bylo ukončeno k 31.8.1991, důl zrušen a likvidoval se až do roku 1993. Dnes je místo osázeno smrky, budovy zbořeny a zůstala tu pouze ohromná halda hlušiny. Ta se měla také odvézt a zlikvidovat, ale v roce 2010 tam byla ještě
.
 
Protože se důl nacházel v hraničním pásmu, museli se všichni zaměstnanci při příjezdu na směnu podrobit kontrole. To prováděla hlídka pohraniční stráže z roty Slatina. Důslednost kontrol byla závislá na politické situaci v republice. Nejpřísnější kontroly probíhali do roku 1967, potom do roku 1970 nebyly prováděny vůbec a  počátkem normalizace, opět zahájeny již s mírnější úrovní.
 
V prostorech bývalého dolu jsou místa (v roce 2003 byly ještě označeny tabulkami) s nebezpečím propadnutí. Proto je ve vlastním zájmu respektujte. Areál je hodně porostlý břízkami, proto se zde daří kozákům a křemenáčům, ale bůhví jestli nejsou  "ozářené" uranovou rudou?
  
26.bmp Rašeliniště Stará Mohelenská - 20,8 km 
Od rozcestí u šachty projedeme po 200 m kolem
. Je to další zachovaná památka na ves Slatina a pak pokračujeme na hraniční cestu a po ní se vydáme vpravo.
 
Když sjedeme do menší úžlabiny k potoku, tak po pravé straně mezi stromy je vidět paseka s rašeliništěm. Je to nově chráněná přírodní památka a u cesty nejdeme infopanel, kde se o rašeliništi můžeme dozvědět více. 
  
27.bmp Mohelno (Neumugl) - 23,6 km (rozc. s CT 2023) 
Správněji je to Nové Mohelno, protože to je zase ta varianta přeshraničních dvojobcí. V Bavorsku to je Altmugl (Staré Mohelno) a v Čechách Nové Mohelno (Neumugl). Zatímco Altmugl se zachoval, Nové Mohelno, ležící u samé hranice nebylo po válce dosídleno a už v 50.letech zaniklo.
 
Německý název Mugl je zřejmě slovanského původu a název byl prý odvozen od slovanského "mohyla”. První písemná zmínka o Novém Mohelnu je z let 1654 – 5 a nachází se v matrikách Neualbenreutu. Zdejší osídlení bylo mladší a tak vzniklo rozlišení na Staré a Nové. Nové Mohelno patřilo v roce 1654 pod panství Kynžvart a pánům Metternichovým. Tehdy tu stály 4 chaloupky uprostřed lesů a obyvatelé se živili jen pálením uhlí. V roce 1896 už měla ves 24 stavení a 106 obyvatel. Ve vsi byla do roku 1890 stará dřevěná kaple a pak byla postavena nová, zděná. Na střeše byla zvonička s cibulovou bání a byla zasvěcena sv. Šebestiánu. Hlavní ozdobou kaple byla pieta, kterou vytvořil místní rodák Anton Waller. Roku 1896 byla postavena vedle kaple i škola. V obci byla hájovna a obecní dům, kde sídlil starosta. Posledním starostou byl Ferdinand Fritsch.
 
Po odsunu německého obyvatelstva bylo Nové Mohelno přifařeno k Vysoké a stalo se jeho osadou. V letech 1946 – 47 došlo postupně k úplnému vylidnění Nového Mohelna. Domy byly rozebrány a část obce vyhořela. Nad vsí byla postavena dřevěná ubytovna pro vznikající pohraniční stráž, později přestavěná na
. Zde údajně vznikla hymna pohraničníků " Na starý Mohelně". Rota Mohelno byla na konci 70. let zrušena a zbořena. Dnes tu najdeme jen
. Nedaleko je velká louka - Mohelenská pláň se skalkou, na které ještě můžeme vidět nápisy, které tu zanechali sloužící vojáci.
 
V roce 1959, 22. října u Mohelna havarovaly dva německé vojenské letouny F-84. Jeden zavadil při cvičném letu v mlze o nedaleké vrcholky stromů a urazil si přitom přídavné palivové nádrže, ale pilot se stihl katapultovat. Letadlo se zřítilo asi 1,5 km východně od Nového Mohelna. Pilot druhého letadla se také katapultoval a jeho stroj dopadl poblíž Plánského můstku. Piloti byli zajati a po výslechu vydáni zpět do NSR. Německá strana musela zaplatit škody a náklady s tím spojené.
 
Trasa 2137 zde končí a po trase 2023 se dostaneme do Žandova na vlak, nebo můžeme pokračovat po hraniční cestě na trasu 361 a po ní ve směru na Cheb nebo M.Lázně.
 
 
Když už jsme ale tady, tak bychom neměli vynechat návštěvu jednoho ze středů Evropy. Tento
, vybudovaný a udržovaný německou stranou, je odtud vzdálen necelé 3 km po červené pěší a leží přímo na hranici. Ale posledních 600m je průjezdný jen na MTB, případně se dá kolo pohodlně vést.
  
 
 

 

Datum aktualizace 11. 11. 2006 - 17:18