Domovská stránka > Cykloportál > Přehled cyklotras > Evropská dálková cyklotrasa EV13 (Trasa po železné oponě)

Evropská dálková cyklotrasa EV13 (Trasa po železné oponě)

Délka trasy: 
V Evropě - 10.000 km
V České Republice - 800 km 
V Karlovarském kraji - 88 km
Náročnost trasy: těžká
Nastoupáme: 2326 m
Povrch trasy:  převažuje asfalt (65%), šotolina (30%), přírodní cesty (5%)
Doprava: Na některých silnicích zvýšený provoz - 8 km
Cyklotrasa je vhodná pro: horská kola (MTB)

 
Vedení trasy v Evropě:
Norsko - Finsko - Rusko - Estonsko - Lotyšsko - Litva - Polsko - Německo - Česko - Rakousko - Slovensko - Maďarsko - Slovinsko - Chorvatsko - Srbsko - Rumunsko - Bulharsko - Makedonie - Řecko - Turecko 
  
V České republice vede trasa po hranicích bývalé železné opony, často zajíždí do Bavorska a Rakouska:
Karlovarský kraj - Plzeňský kraj - Jihočeský kraj - Jihomoravský kraj
V ČR trasa je vyznačena v celém průbehu.
 
Vedení trasy v Karlovarském kraji:

 

POPIS TRASY:

Ukaž na mapěTrojstátí, hr.přechod (Dreiländereck) - 0 km
Trojmezí hr.přechodZemské trojmezí Čech, Bavorska a Saska, na přechodnou dobu též ČSSR-NSR-NDR. Po cestě k přechodu narazíme postupně na zbytky budov z Horního mlýna (Obere Mühle) a pak v zatáčce na zbytky Kaiserova hamru z r. 1555 se zbytky důlních děl a složištěm strusky. Zbytky budov nejblíže k hraničnímu přechodu jsou pozůstatkem Dolního mlýna (Untere Mühle). Nedaleko Dolního mlýna hned vedle cesty je kamenný kříž. Kaiserhammer, tak se to tu dříve jmenovalo, byla nejdříve kovárna, pak mlýn s pilou. V areálu mlýna býval i oblíbený hostinec U Jakuba, často navštěvovaný turisty, kteří na trojmezí zavítali. Po 2. světové válce objekty zanikly, protože místo bylo nepřístupně uzavřeno hluboko v hraničním pásmu a dnes jsou patrny jen základy domů a náhony vody k mlýnům.
Přímo u trojmezského bodu na potoce Rokytnice (Regnitz) je dnes v místě přechodu hranice postavená nová lávka. Jsou tu vedle sebe tři hraniční kameny. Na našem území je to styčný hraniční kámen č. 1/1 a dva vyšší hraniční kameny. První označuje území Saska a je označen D/S (Deutschland - Sachsen), dříve K/Sachsen/1 a druhý na území Bavorska s označením D/B (Deutschland - Bayern), dříve K/Bayern/1. Na obou kamenech je rok 1844 a šipka označující přesnou hranici uprostřed potoka, kde by měly oba kameny správně stát. Za hranicí, na bavorské straně můžeme vidět udržovaný pomníček neznámého vojáka.
Na České straně je ve stráni jakýsi vstup do podzemí, uzavřený kovovými dveřmi. Kolem dveří je vyzdění z kamenů a je tam zazděn také malý mlýnský kámen z Dolního mlýna.

Ukaž na mapěTrojmezí, obec (Gottmansgrün) - 4,3 km (rozc. s 2058)
Trojmezí pomníkyObec leží na úplném konci Ašského výběžku. Je to v podstatě už jen samota, pár domků a opuštěná kasárna pohraniční stráže. Asi 500m cestou na sever stávala škola se zahrádkou, kde se nacházel válečný pomník padlým v prusko-rakouské válce v roce 1866 (ten vpravo). Později byl postaven i druhý pomníček padlých v 1. světové válce (z r.1920). Na rozdíl od školy, pomníky tu stojí dodnes. Přesněji řečeno stávaly, protože jeden z nich stačili již vandalové na přelomu let 2006/07 zbořit. Trojmezí je zřejmě nejstarší osada z regionu, která do roku 1947 nesla jméno Gottmansgrün. Základem této obce však byl Kaiserhammer. Kaiserův hamr se nacházel necelý kilometr před hraničním přechodem. Před 100 léty žilo v Trojmezí ve 141 usedlostech ještě 942 obyvatel. Na konci 20. století bylo v Trojmezí napočítáno jen 6 obydlených domů a 31 obyvatel. Mezi 12 chalupami je jeden domek, který zastupuje nejrozšířenější typ trojmezského domku. Dům čp. 2 patří mezi nejstarší a je s hrázděným štítem. Dochovala se i budova hojně navštěvovaného hostince Ziegenrück - Kozí hřbet, jež se jmenoval podle názvu toho místa.

Ukaž na mapěHranice - (Rossbach in Böhmen) - 7,9 km (rozc. s 2057 a 2058)
Hranice, evangelický kostelOsada zmiňovaná od r. 1555 má bohatou historii a již za Rakousko-Uherska se stala důležitým střediskem textilního průmyslu. Je zde významný evangelický kostel Nejsvětější Trojice z r. 1682. Vnitřní vybavení kostela je od řezbáře Zeitlera z Doubravy, který byl představitelem tzv. ašského evangelického baroka. V obci je ještě jeden kostel, a to katolický kostel Navštívení Panny Marie, který byl postaven roku 1894.
Až do roku 1850 řídila záležitosti obce šlechta (Zedtwitzové) prostřednictvím jmenovaných soudců. Teprve po zrušení šlechtických privilegií císařovnou Marií Terezií byla obec řízena volenou samosprávou. Volba prvního starosty se uskutečnila v obci 17. 10. 1850 a stal se jím Johann Seifert. Pod správu Hranic spadaly tehdy rovněž obce Trojmezí a Pastviny, které vlastní samosprávu neměly. Pastviny se později rovněž osamostatnily.
Do roku 1946 neměla některá náměstí a ulice svůj název a pojmenování. Ve většině případů se používalo pojmenování samotných částí obce tak, jak postupně vznikaly. Místopisné názvy v němčině byly používány mnoho století a dnes se již většinou neví jak vznikly. MITTELORT - Střed města, OBERDORF - Horní Ves, NEUSTAT - Nové město, SIEDLUNG - Sídliště, EINÖDE - Samota, FINKE - Pěnkava, HÜBEL - Kopeček a další. Hranický rodák Josef Metko zkonstruoval unikátní kalendářní hodiny. Ukazovali nejen čas, ale také dny v týdnu, měsíc a rok a též fázi měsíce.

Ukaž na mapěPastviny (Friedersreuth) - 11,4 km (rozc. s 2059)
Pastviny pomník 1.sv. válkyPastviny, dříve významná obec asi s tisícem obyvatel, byly známy pěkným loveckým domem, kde bylo uskladněno lovecké nářadí panstva. V okolí se totiž konaly časté lovy na vysokou. Stál v místech pozdějšího útvaru Pohraniční stráže. Po zrušení ostrahy státní hranice budovu PS koupila výrobní firma. Hned za vstupní branou do areálu zůstal po bývalé PS pomníček zabitého vojáka. Dnes je v  Pastvinách pouze několik domů. Podle staré pověsti si obyvatelé této části Hranicka usnadňovali život loupežemi v okolí a zejména na středověké cestě do Saska. V roce 1159 proti nim zakročilo vojsko Fridricha I. a část jeho mužů v kraji zůstala. Místo, kde se usadili, pojmenovali Friedersreuth. Rod Zedtwitzů vlastnil obec přes 400 let. Koncem 19. století žilo v Pastvinách ve 132 domech 856 obyvatel. V období mezi válkami již žilo v obci 921 obyvatel a stálo zde 162 domů. Důsledky 2. světové války (odsun německého obyvatelstva a zřízení hraničního pásma) znamenaly vylidnění vesnice. Dnes žije v Pastvinách v 7 domech a 12 chalupách jen 16 obyvatel. Celkem 19 domků a chalup, které se zachovaly, jsou vesměs novějšího původu. Zachovala se ale hrázděná stavba s výplní hliněných "buchet" v místě zvaném U Ludvíka. Je využívána jako seník mysliveckou společnosti. Na objekt byl vydán demoliční výměr, dům byl vyřazen z evidence, ale zachován. Dnes je v troskách. U silnice v zatáčce stojí dodnes jediná památka po bývalé vsi -  pomník padlým v 1.sv.válce.
Jižně pod kótou 607,4  jsou střelecké okopy, kulometné hnízdo a okop pro tank z doby karibské krize v roce 1962.

Ukaž na mapěÚjezd (Mähring)   - 16,5 km
Újezd mezi sv.válkamiVesnice Újezd stávala na Újezdském potoce. Byla to ta nejzápadnější obec naší republiky. První písemná zpráva o Újezdu pochází z roku 1331, kdy byl Újezd součástí majetku Neubergů. Neubergové měli v obci srubovou tvrz. Obranná stavba sloužila ke správě a ochraně majetku Neubergů. Veškeré jejich majetky pak přešly kolem roku 1400 do rukou rodu Zedtwitzů. Obec s jedním mlýnem byla čistě zemědělská, zabývala se chovem dobytka a těžbou dřeva. Většina domů odpovídala ašskému typu venkovského domu. Stavení několika statků, mlýna a hostince měla bedněná hrázděná patra. Na přelomu 18. a 19. století se zavedlo v Újezdě školní vyučování v  putovní škole. Na konci 19. století žilo v Újezdě 282 obyvatel a stálo zde 45 domů. Odsunem původních obyvatel se vesnice vylidnila a nebyla již osídlena. Domy byly při vzniku hraničního pásma odstraněny. Při sčítání lidu v roce 1970 již obec úředně neexistovala. Před rokem 1970 ašský státní statek ustájil v Újezdě dobytek. Nově postavená hala v sobě skrývala i úkryt pro kulomet. Po roce 1990 byla hala již stržena a dnes je prostor vsi bez zástavby.
Do dnešní doby se zachoval z bývalé obce jen opuštěný hřbitov a pobořený památník sedmnácti padlým občanům Újezdu v 1.sv.válce. Pomník byl nalezen pracovníky muzea v Aši zborcený a zarostlý náletem na původním místě. Byl opraven a na stejném místě postaven. Najdeme ho v údolí Újezdského potoka asi 200 m od cesty směrem k hranici. Od pomníku vede k hranici pěšina, která nás asi po 1,5 km dovede k potoku, který v těchto místech tvoří hranici s Německem.
V roce 2008 zde byl postaven na starých základech nový dřevěný most, nazvaný  Most Evropy. Dříve přes něj vedla cesta spojující český Újezd (tehdy Mähring) s německým Rehau.  U můstku stávala skvostná zemědělská usedlost rodiny Ritterů a asi 100 m proti proudu býval od roku 1835 mlýn s pilou, jehož posledními majiteli (do r. 1946) byli Korndörferovi. Obě stavení byla v roce 1953 srovnána se zemí. Asi kilometr severozápadně od Mostu Evropy je nejzápadnější bod našeho území  50°15'8.64"N, 12°5'26.13"E, je označen hraničním kamenem č.9, byla k němu vydaná turistická známka č.1661, ale nevede k němu žádná cesta. Škoda, mohlo by to být zajímavé turistické místo, jako je třeba nejvýchodnější místo Česka.
Audio ČR - Újezd

Ukaž na mapěKrásná (Schönbach) - 21,6 km (rozc. s CT 2057)
Krásná, vilová část.Krásná je dnes samostatnou obcí, ale v letech 1960-89 byla součástí Aše.  Počátkem 20. století zde žilo v 276 domech kolem 2200 obyvatel. I když byly po válce ke Krásné připojeny Štítary a Kamenná, tak v roce 1990 zde při sčítání stálo už jen 117 domů se 434 obyvateli. Kolem roku 1400 získali Krásnou spolu s jinými vesnicemi od Neubergů Zedtwitzové, kteří tento majetek drželi až do roku 1945. V Krásné se usadili až po prvním dělení rodového majetku roku 1642. Krásenský díl tvořil čtvrtinu panství a v té době zde byl panský dvůr a zřejmě i tvrz. Správní budova statku v roce 1656 vyhořela a v roce 1667 ji Jan Jiří Zedtwitz přestavěl na barokní zámek. Okolo byly soustředěny budovy poplužního dvora, na severní straně zámku se rozkládal park. Kolem roku 1828 zámek vyhořel a Zedtwitzové se při opravách natolik zadlužili, že museli opravený zámek dočasně zastavit Janu Šimonu Ludwigovi, pravděpodobně příbuznému Johana Ludwiga, který měl v Krásné hostinec. Po 2.sv.válce areál využíval státní statek, který se o budovy nestaral a zámeček musel být pro zchátralost v 60. letech zbořen. Jedinou vzpomínkou na bývalý zámeček je už jen zámecký  park a sloupky z jedné vstupní brány do areálu zámku. Z ostatní starší zástavby se také mnoho nezachovalo. Většina obydlí byla v posledních sto letech přestavěna. Po válce byly neobydlené domy odstraňovány. Příkladem původní stavby je dům čp. 89 z roku 1793. Na okraji Krásné stával Ašský pivovar (na obrázku je v levém horním rohu) a od roku 1898 se zde vařilo pivo. Zedtwitzové měli pivovar v Podhradí a na Sorgu. Tělovýchovný spolek "Jahn" nechal v Krásné počátkem minulého století postavit tělocvičnu.

Ukaž na mapěAš (Asch) - 24 km (rozc. s CT 2058 a 2060)
Poštovní náměstíNejzápadnější město České republiky. Nad městem se vypíná nejvyšší část české strany Smrčin s vrchem Háj (758,3 m), kde se nachází 34 m vysoká kamenná rozhledna. První zmínky o Ašsku pochází z poloviny 13. století. V průběhu 14. století získávají celou oblast Zedtwitzové, kteří ovlivňovali dějiny Ašska dalších 600 let. Díky jejich náboženskému přesvědčení a politickému vlivu zůstalo Ašsko po třicetileté válce jediným protestantským územím v Čechách. Od 18. století se zde začíná rozvíjet textilní výroba, která po dlouhou dobu udávala charakter zdejšího kraje.
Skutečnost, že Ašsko je opravdu nejzápadnější oblastí České republiky, dokládá hraniční kámen z r. 1844 s označením 1/1 v Trojmezí, kde se stýkají hranice Čech, Saska a Bavorska. V Okružní ulici stojí památník Gustava Geipela (1856 - 1914), vnuka zakladatele tkalcovny N. Geipela. U letního kina vedle Masarykova náměstí stojí památník osvobození Aše americkou armádou v dubnu 1945.
Vůbec nejstarší stavbou v Aši je kamenný most. Most o jednom oblouku z lomového kamene spojoval od roku 1724 původní hřbitov u kostela Nejsvětější Trojice s nově založeným hřbitovem. Je jedinou stavbou z doby před velkým požárem 12.12.1814, která se zachovala v původní podobě do dnešní doby.

Ukaž na mapěNový Žďár, rozc. - 29 km  
NovaZdar_small.jpgOsadu Nový Žďár (Neuenbrand) roku 1569 propůjčil saský kurfiřt August jako léno bratřím Adamu a Janu Zedtwitzům. Po rozpadu vrchnostenské správy byla samostatná obec připojena k Mokřinám, od roku 1975 k Aši. Osada se nacházela u hranice před Mlýnským potokem. Na konci minulého století zde žilo v 31 domech 274 obyvatel. Mezi válkami tu obývalo 380 osob  35 domů. Dnes tu žije asi 27 obyvatel v 7 domech. Obživu nacházeli usedlíci ve zdejším kamenolomu (býval nedaleko historických hraničních kamenů), nebo ve mlýně (Kühpöhlmühle) na Mlýnském potoce. Po 2. světové válce zůstaly zachovány jen domy postavené mezi železniční tratí a silnicí na Aš. Ostatní byly odstraněny po vyhlášení hraničního pásma v roce 1951.
Ukaž na mapěHraniční mezníky - 30 km 
Mísový kámenTrasa EV13 dál pokračuje po německé straně do Hohenbergu a pak zpět vrátí do Česka u Libé. V úseku státní hranice mezi hraničními kameny 7/10 - 9/8 stojí historické mezníky z různých historických dob. Najdeme zde asi sedm historických kamenů z jedné strany označené znakem Zedtwitzů a z druhé strany  erbem rodu von Lindenfelsů z Erkersreuthu datovaných 1718 a 1754. Mísový kámen tzv. Schlüsselstein s křížem, vysekaným před rokem 1718. Na kameni nahoře byla mísovitá prohlubeň, o které se předválečný regionální badatel K. Alberti domníval, že souvisela s keltským osídlením. Mimoto je na kameni z pozdější doby vysekán nápis Böhmen a Bayern a letopočet z demarkace v r.1844. Pak jsou tu hraniční kameny z poslední úpravy hranice z 30. let, kdy byl jeden z hraničníků zabetonován do mísového kamene. Historické hraniční kameny leží na červeně značené turistické cestě, sjízdné na horských kolech. Musíme ale trochu hledat, protože kameny jsou rozmístěny podél hranice v úseku několika set metrů.

Ukaž na mapě Hohenberg, přechod - 47 km
Hraniční přechod Libá-HohenbergPanorama městečka Hohenberg, ležící na okraji Smrčin, zdobí stejnojmenný  markraběcí hrad, zmiňovaný již v roce 1222. Hrad Hohenberg je znám jako jedna z nejlépe zachovalých hradních pevností ve Smrčinách. Z jeho věží je široký rozhled do okolní krajiny a také směrem na bývalou obec Dubinu. Odtud byly po válce pořízeny poslední snímky obce Dubina ještě před jejím zničením. Ve věži najdeme i plánek bývalé vsi. Dnes je na hradě škola v přírodě zaměřená na ekologii. 
Z Hohenbergu můžeme ještě sjet do osady Fischern a prohlédnout si pomníček dvou řek ( Zwei Flüsse Stein) z roku 1980, postavený u soutoku řek Ohře a Reslavy. Odtud se pak můžeme vrátit zpět podél řeky. Vede tudy stezka k prameni kyselky Karolina

Ukaž na mapě  Libá (Liebenstein) - 51 km 
Zámek v LibéPrvní písemná zmínka o obci pochází z roku 1264, kdy Libou drželi páni z Liebensteina a jejichž původ sahá ještě sto let do minulosti. Na vrcholu svého průmyslového rozvoje měla Libá kolem 2000 obyvatel. V současnosti jich zde žije necelých 630. V okolí Libé je nádherná příroda množství bizarních skal a romantické rybníky. Je zde několik historických památek - stará hradní věž, barokní zámek, kostel sv. Kateřiny nebo několik domů lidové architektury.
U hradu stával nejdříve katolický kostel (od r.1406). Ten však zpustl za doby lutheránské reformace a asi po sto letech byl zbourán. Na  vyobrazeních hradu z roku 1604 můžeme původní katolický kostel ještě vidět. V roce 1755 byl pak postaven kostel sv. Kateřiny, kterému byla postavena věž, oproti projektu, jen do poloviční výšky, protože zámecká kněžna nechtěla, aby ji zvony rušily. Tak kostel zůstal až do dnešní doby jen s poloviční nedostavěnou věží.
V okolí obce jsou hned dva hraniční přechody do Německa - Dubina/Hoheneberg a Libá/Liebensteiner Tor do Selbu. Ve směru na hraniční přechod do Selbu můžeme viděl u cesty porostlý val - barikádu, postavenou Stráží obrany státu (SOS) v roce 1938 na obranu před nájezdy Freikorpsu.

Ukaž na mapě  Hrad Seeberg - 56 km
Hrad SeebergHrad pochází již z konce 12. století a byl po svém založení jedním z vojenských opěrných bodů, které vytvářely zázemí pro německou kolonizaci Chebska. V 17.století drželi hrad Nosticové a od nich jej koupilo město Cheb, v jehož majetku zůstal až do roku 1986. Město Cheb udržovalo hrad v dobrém stavu. Teprve v letech 1905-15 muselo město přistoupit k obnově hradu, který byl změněn na výletní restauraci. Po roce 1945 sice hrad setrval v majetku města, ale jeho údržba byla zanedbávána a teprve v polovině 70. let byla zahájena obnova celého areálu, kterou dokončil již nový majitel - městské muzeum Františkovy Lázně. Hrad byl obnoven a tato cenná památka byla zpřístupněna veřejnosti. Na hradě můžeme vidět historický nábytek, černou hradní kuchyni,  etnografické expozice, staré zemědělské náčiní. Zajímavé jsou i expozice o historii odívání a o dějinách a současnosti karlovarského porcelánu. Další informace a obrázky můžete vidět i slyšet na stránkách města F.Lázně.

 Františkovy Lázně (Franzensbad) - 64 km
Centrum lázníLázně byly založené v roce 1793 jako Ves císaře Františka a v roce 1807 jim byl úředně přiznán název Františkovy Lázně. Pojmenovány jsou podle císaře Františka I., který je považován za jejich zakladatele. Z počátečních venkovských lázní s jedním  Františkovým pramenem, dřevěnou kolonádou, několika lázeňskými domy a společenským domem se velice rychle staly jedny z nejvyhledávanějších evropských lázní. V roce 1865 povýšil císař František Josef I. Františkovy Lázně na město.
Jsou to bezesporu nejpůvabnější lázně západočeského trojúhelníku. Díky jednotné klasicistní architektuře lázeňských budov a pavilonů pramenů si Františkovy Lázně uchovaly kouzlo a atmosféru lázeňského místa z přelomu století. Po právu proto byly roku 1992 vyhlášeny městskou památkovou rezervací. Nejslavnější lázeňskou budovou lázní jsou  Tři lilie.
V lázních se nachází bohatá ložiska vynikajících léčivých zdrojů - sirnoželezitá slatina, 21 minerálních pramenů a přírodní vývěr zřídelního plynu. Léčí se zde nemoci srdce a krevního oběhu, onemocnění pohybového ústrojí a gynekologických onemocnění včetně neplodnosti. Světovou proslulost si získaly díky slatinným zábalům, které pomáhají neplodným ženám dočkat se potomků. Do Františkových Lázní se nejezdí jenom léčit, ale také odpočívat. Františkolázeňské prameny patří mezi přírodní minerální vody tzv. studené síranoalkalické kyselky českého typu s nejvyšším obsahem Glauberovy soli. Světovou raritou je pramen Glauber IV, nacházející se v Glauberově dvoraně, díky tomu, že obsahuje nejvyšší koncentraci solí ze všech pramenů lázeňského trojúhelníku.
Video ČT, Toulavá kamera - Františkovy Lázně
Video ČT, Toulavá kamera - Lázeňství

 Komorní hůrka (Kammerbühl) - 66 km
Komorní hůrka, vstup do štolyKomorní hůrka s nadmořskou výškou 503 m je nejmladší českou sopkou, společně s Železnou hůrkou, která se nachází u turistického přechodu Mýtina na  cyklotrase 2129. Komorní hůrka je velmi zachovalou ukázkou sopečné činnosti na našem území. Sopka vznikla asi na konci třetihor, nebo začátkem čtvrtohor  v době vzniku Doupovských hor a Českého středohoří. Dozvuky vulkanické činnosti jsou patrny dodnes, kdy se čas od času zem zachvěje někdy až na 3,5 st. Richtera. Dokonce v historických záznamech se píše o Komorní hůrce jako o kopci Kaminberg, podle kouře a páry, které z něj vycházely. Podle pověstí byl kopec obýván trpaslíky, provádějící zde své rejdy a proto se z hůrky ozýval rachot a bouchání. 
O sopku se zajímal i J.W.Goethe, který navrhoval příčné prokopání kopce, aby se potvrdil její sopečný původ. Průzkumných prací se ujal hrabě Kašpar Šternberk, jeden ze zakladatelů Národního muzea v Praze. V stup do dnes již zavalených štol je ozdoben portálem s nápisem: "Přátelům přírody věnuje v.G.K. Sternberg 1835". Na památku Goetheho badatelských prací byla vedle vchodu do štoly na skále vytesána jeho podobizna s nápisem: "Goethe, který probádal Komorní hůrku 1808-1822".
Od středověku byla sopka vytěžována pro potřebný čedič a strusku. Přesto, že ochrana sopky byla navrhovaná již před druhou sv. válkou, hospodářská činnost zde ustala až v roce 1951, kdy byla sopka vyhlášená přírodní památkou. Po těžbě zůstal odkryt průřez sopečnými vrstvami s viditelnými tufy a popelem.

 Chebský hrad - 71 km
Chebský hradPřekonáme dřevěnou lávku a pokračujeme Písečnou bránou ještě asi 200m a odbočíme vpravo stoupáním po pěší stezce. Kolo zde musíme vést do prudké stoupání, které končí před hradem. 
Hrad vznikl na konci 9. století na ostrožně nad řekou Ohří, v místě slovanského hradiště. V průběhu 11. století se vlády nad Chebskem ujala markrabata z Vohburgu, za nichž se toto území stalo součástí bavorské Severní marky. Již kolem roku 1125 vybudoval markrabě Diepold II. z Vohburgu na místě slovanského hradiště kamenný hrad, který se stává centrem ministeriální správy Chebska. Ve 2. polovině 15. století byla k paláci, tehdy již císařské falce, přistavěna hospodářská budova, ve které byli roku 1634 zavražděni Valdštejnovi důstojníci. Z původního románského opevnění se zachovala Černá věž a část východní hradby. Nejlépe dochovanou a nejcennější stavbou falce je zajímavá hradní dvojitá kaple. Každé podlaží kaple nese jiné jméno. Přízemí po sv. Martinu, první podlaží je sv. Erharda a horní patro po sv. Uršule. Kapli lze bezesporu považovat za umělecky nejhodnotnější část falce. Křížová žebrová klenba horního patra je podepřena čtyřmi sloupy z bílého mramoru. Svým stylovým i výtvarným pojetí spadá horní patro kaple do přechodové fáze mezi pozdně románským slohem a ranou gotikou a na našem území nemá ve své době obdoby.
Chebská císařská falc náleží k vrcholům hradní architektury štaufského období a k nejlépe dochovaným falcím vůbec. Vlastní falc tvoří dlouhá palácová budova při severním okraji nádvoří, dále Černá věž a hradní kaple.
Černá věž je čtverhranný románský bergfrit z kvádrů postavený nakoso. K stavbě bylo použito čedičového kamene z Komorní hůrky. V roce 1774 byla věž navýšena o nadezdívku z lomového kamene. Výška věže je 18,5 m, síla zdi v přízemí je přes 3 m.
Za návštěvu stojí také náměstí se slavným Špalíčkem, nebo městské muzeum. Pak pokračujeme kolem nádraží po bývalé Slapanské trati k hranici.

Ukaž na mapě Slapany (Schloppenhof) - 78 km
Slapany zámečekDostáváme se do téměř zaniklé obce, které se také říkalo Šlapany. Dříve to bývala průmyslová obec, bývala tu velká přádelna Vigogne Spinnerei Emila Schmidta, zámeček, škola, celnice a nádraží na trati Cheb - Waldsassen. Po této trati přijel první vlak do Chebu. Po 2. sv. válce získala trať nakrátko strategický význam a to když 8. 4. 1945 bylo totálně zničeno chebské nádraží spojeneckým náletem. Trať do Waldsassenu zůstala nepoškozena a byl na ní obnoven provoz již koncem května 1945. Přepravoval se tudy materiál na obnovu chebského nádraží ze slapanských lomů. Její další existence již nebyla příliš radostná. Od podzimu 1945 do r. 1947 tudy jezdily nákladní vlaky s odsunutými Němci z ČSR, poté byla přeprava přes státní hranici zastavena. Osobní provoz do Slapan probíhal ještě do 60. let a to díky přádelně  působící přímo ve Slapanech. Zastaven byl od nového jízdního řádu 1. ledna 1964. Vlečka do lomu byla v provozu do roku 1969.
U rozcestí ve směru na Waldsassen stávala nádražní budova a po ní tu zůstaly jen obrubníky z nástupiště. I když byly v roce 1991 snahy trať obnovit, nepodařilo se to a trať byla definitivně zrušena. Dnes po bývalé trati vede část cyklostezka do Waldsassenu.

Ukaž na mapě Egerteich - 80 km
Pomníček v Egerteichu V této vsi, hned za hranicí je zajímavý pomníček, postavený na památku vysídlených Němců z osmi okolních českých obcí. Odbočuje se k němu v místech, kde cyklostezka zahýbá z trati do v obce Egerteich. Je tam vybudované odpočinkové místo pod košatým kaštanem a kamenný pomníček, který vypadá jak velká houba s hranatým kloboukem.

Ukaž na mapě Hardeck - 88 km
Zámeček HardeckZámeček Hardeck má dlouhou historii, která se začíná psát roku 1708. Tehdy byl postaven jako lovecké a letní sídlo pro klášter Waldsassen. Dříve to byl malý hrádek, patřící do kruhu ochranných hradů kolem města Chebu. Hardeck byl také součástí oblasti Freis a proto se na něj též vztahoval systém jednoročního střídání soudní moci mezi městem Cheb a klášterem Waldsassen. Při barokní přestavbě byl na zámku zřízen soudní a opatrovnický úřad kláštera Waldsassen.  Ve 17.století nastal úpadek hradu a 40 let byl opuštěný až roku 1844, kdy ho od Bavorského státu koupil Johann Ruderer a využíval ho pro hospodářské účely a také zde zřídil hostinec. V roce 2001 byl zámek opraven a slouží pro privátní bydlení.

 

Ukaž na mapě Neualbenreuth (Nová Mýtina) - 90 km
NeualbenreuthHistorický městys Neualbenreuth leží v geografickém středu Evropy ve středohorské lesnaté krajině v severní části Horní Falce. O obci je první písemná zmínka v roce 1284. Na západním svahu Dyleně na tzv. Burgholzu bývaly doly na zlato a rozsáhlá těžba stříbrných rud se uvádí v 16. století za kurfiřta Bedřicha III. u Starého a Nového Albenreuthu. V roce 1595 těžba silně poklesla a pak zanikla. Nový Albenreuth měl staleté úzké vazby na Chebsko, protože i on byl součástí oblasti Frais a po tři století střídavě náležel k Waldsassenu a k svobodnému říšskému městu Cheb. Roku 1591 se datuje začátek tzv. Fraiského recesu s ročně se střídající soudní mocí mezi oběma městy a to trvalo až do roku 1862. Ještě dnes jsou svědky této doby jak chebská hrázděná architektura, farní kostel, chebský městský les, ale také chebské nářečí tzv. egerlandština. 1930 byl Neualbenreuth povýšen na město a byl mu propůjčen městský znak. Obec má v současnosti kolem 1600 obyvatel ve 12 osadách. Správní obec udržuje jako svá vlastní zařízení informační centrum, vlastivědné muzeum a 190 km pěších turistických cest. Před kostelem Sv. Laurencia stojí památník obětem válek a u kostela na hřbitově jeho starší předchůdce postavený na památku obětem ve válce v roce 1871. Informační středisko najdeme na náměstí v krásném hrázděném domku naproti radnici.
 
Ukaž na mapě Mýtina, rozc. - 93 km
MytinaRozc_small.jpg
Za existence železné opony  v 80. letech zde byl vybudován velký areál roty pohraniční stráže. Celá tato oblast byla uzavřena před veřejností na čtyřicet let a nyní se jedná s EU o statut chráněné přírodní rezervace. Do roku 1989 byla v areálu pohraniční stráž a pak byl využíván policií. Policie později areál prodala soukromému podnikateli a ten ho chtěl přestavět na penzion. Podle původních plánů měl být penzion otevřen už v červenci roku 2007. Přestavba však nebyla zahájena.
 
 
 
Ukaž na mapě Kyselecký Hamr (Säuerlingshammer) - 94 km
Pozůstaky po bývalém hamruKyselecký hamr u potoka už dávno nestojí a pozorné oko turisty najde už jen jeho základy. V hamru se kovalo nářadí pro zemědělce - kosy, radlice ap.
Nedaleký pramen vyvěrá z krystalinických hornin na okraji Chebské pánve, patří však již ke skupině uhličitých vod Mariánských Lázní. Je typickým puklinovým pramenem skrytým v aluviu (nejmladší část čtvrtohor). Voda má nízké pH (4,9) a vysoký obsah CO2. Kyselka je zde jímána poněkud neobvyklým způsobem a to kamenným pažením vyrobeným z granitu, které se až do současnosti dochovalo z roku 1648! Obvykle se dříve kyselky jímaly ve vydlabaných kmenech stromů, jako to vidíme často ve Slavkovském lese, nebo se jímaly v dřevěných deskách. Kyselecký pramen je jedinečný tím, že obsahuje vyšší množství lithia a dává údajně přes 200 litrů vody za minutu. Někteří místní obyvatelé říkají, že minerálka pomáhá léčit žaludeční vředy. Další informace o kyselce získáte také na webu České televize v pořadu Večerník z Čech uvedený v dubnu 2006 - videočas 12:50.
Za socializmu se pramen nacházel v hraničním pásmu velmi blízko signálky a mohli ho využívat jen pohraničníci. Po revoluci se pramen snažilo využít sdružení podnikatelů a chtělo pramen stáčet. Kolem roku 1996 v Mýtině již investovali miliony na postavení stáčírny. Tu můžeme vidět v Mýtině u cesty ve směru na Kozly. Dnes je pramen upraven díky péči sdružení Život na Dyleň
 
Ukaž na mapěDyleň (Tillenberg), rozc. - 100 km
Hora Dyleň s věžíJe bájná hora opředená mnoha pověstmi. Jedna z nich vypráví, že na Dyleni bývalo dříve velmi bohaté a pyšné město, které se pro svůj hříšný život propadlo do nitra hory a od té doby hora skrývá tajemný, dosud neobjevený poklad. V dyleňských lesích nacházíme řadu studánek a potůčků s křišťálovou vodou, z nichž nejvýznamnější a nejznámější je „Granátový pramen“, který vyvěrá až na samé hranici s Německem. Nedaleko od pramene, také na hranici, je jeden z geografických středů Evropy ( Mittel Punkt Europas). Na severní straně hory stávala známá turistická chata, která po roce 1947 vyhořela, prý byla úmyslně zapálena tzv. kopečkáři. Hora byla zanedlouho poté přeťata dráty železné opony. Tehdy ještě na vrcholu Dyleně stávala dřevěná výzvědná bouda armády, která v 50. letech vyhořela a tak v roce 1966 tam armáda vybudovala nový rozsáhlý areál pro výzvědné radiotechnické jednotky. Obsluha věže dokázal údajně zjistit letadla, která startovala až ve vzdálené Francii. Po revoluci pak byl areál po nějakou dobu opuštěn.
Dnes je tento areál v soukromém vlastnictví a pro veřejnost je přístupný jen jedenkrát do roka, obvykle poslední víkend v květnu, kdy se tu koná hvězdicový pochod na Dyleň.  Na věži se nachází vysílače televize Prima, Českého rozhlasu, ale zejména rádia Egrensis. Věž je nepřístupná.
 
Ukaž na mapěVysoká (Maiersgrün) - 102 km
Kostel ve VysokéOd Staré Vody přijedeme na křižovatku u Vysoké, kde se naše cesta kříží s Magistrálou - trasou 36. Vysoká vznikla možná již ve 13. století a z té doby pochází i katolický kostel Narození sv. Jana Křtitele. V roce 1598 došlo za reformace ke zrušení katolické víry a v roce 1617 zde byl dosazen na deset let luteránský farář. V roce 1800 byla pod kostelem postavena fara a roku 1946 proběhla v kostele poslední bohoslužba. Od té doby kostel rychle chátral a zřítila se střecha a strop. Naštěstí po pádu železné opony nastaly podmínky k záchraně téměř již ztracené památky. Díky iniciativě německých a českých křesťanů byly ruiny kostela uvedeny do současného stavu a tím se uchovaly alespoň zbytky zdí a věž. Uvnitř kostelní věže naleznete stručné informace o minulosti obce a kostela a návštěvní knihu.
V současné době čítá Vysoká pár domů. Ale ještě po válce to však byla živá obec. K Vysoké patřil tehdy Kocovský dvůr a Kocovský mlýn, Poustka, samota Muglangl a samota Bruckerhaus. V roce 1930 měla celá obec i s okolím 114 domů a 562 obyvatel.
 
Ukaž na mapě Háj (Grafengrün) - 104 km
Poslední dům ve vsiJe to stará hornická ves, ve které později převládalo sklářství a v 18. a 19. století výroba kvalitního vápna. Na severním okraji obce se těžil chalkopyrit, malachit a měděné rudy. Jižně od obce byly doly na železnou rudu, doloval se tu galenit, sfalerit a malachit. Byly zde také lomy na vápenec a pálilo se zde vápno. Těžba vápence v okolí Grafengrýnu byla rozsáhlá a zde vyráběné vápno mělo prý výbornou kvalitu. Vápno se pálilo celkem v pěti pecích. Zdejší vápno bylo používáno při výstavbě domů v Kynžvartu i v Mariánských Lázních a v celém širokém okolí. Odlehlost místa a špatné cesty však byly důvodem zastavení jeho výroby. Pozůstatkem po více jak dvousetleté výrobě vápna je množství vápencových lomů nejen přímo v obci, ale i v širokém okolí. Jeden z takových lomů se nachází v těsné blízkosti Zeleného potoka na kraji lesa. Zelený potok později změnil svůj tok a začal se vlévat do vytěženého vápencového lomu.
Voda si našla novou cestu a začala se ztrácet v podzemních vápencových prostorách v  malém Krasu. Podtéká pastvinu a po asi 500 až 600 metrech se znovu objevuje ve svém starém korytu, ve kterém vyvěrá z několika mokřadů a bažin. O tomto propadání se dlouho nevědělo, až počátkem srpna roku 1999 ho objevila skupina historiků - Karel Nejedlý z Brna, Pavel Holubec z Valů a Zdeněk Buchtele z Velké Hleďsebe a nazvali ho " Kmotrovo propadání". Místo zkoumají nyní jeskyňáři. Otvor je postupně rozšiřován a čištěn, takže se snad jednou podíváme do malého krasu u Háje. V Grafengrünu stávalo několik desítek chalup, hostinec, několik mlýnů a válečný pomník. Dochovala se jen hájovna, jedno stavení a několik malých sakrálních staveb. Na Kosím potoce (také Vonši) stával Schneiderův, Falterův a Tinnesův mlýn. Sklářská výroba vznikla při Kosím potoce ještě dříve, než vesnice Grafengrün a na místě budoucí vesnice stávala továrna na tabulové sklo "Tafel-Glasfabrik".  V letech 1845-1846 to pak byla vrchnostenská sklárna ve Viktorově údolí - Obrigkeitliche Glasfabrik Viktorthal, nebo také "Metternich-Beatrix". Vyrábělo se zde nejen tabulové sklo, ale i známé bílé lahvičky ODOL s typicky zakřiveným hrdlem. Po vzniku Grafengrünu se sice sklářská výroba soustředila do Viktorova údolí, kde stálo 6 domů a žilo 20 obyvatel. Současně byla ve vsi v provozu další sklárna, vyrábějící ještě počátkem 20. století. V té době byly už sklárny ve Viktorově údolí zaniklé a jejich provozní budova sloužila jako fořtovna.
 
Ukaž na mapě Tachovská Huť - 111 km
TachHut_small.jpgTachovská Huť byla založena na Tachovském panství v 17. století. Svému vzniku vděčí těžbě stříbra a mědi. Dlouhá protažená osada, kdysi s pěti mlýny, leží paralelně mezi dvěma potoky (Tichabach a Schladabach). Obec tvořila v 19. století současně s Tachovskými Třemi Sekerami jedno politické uskupení. V roce 1888 následovalo rozdělení a došlo k samostatnému vytvoření obce. Tavírny stříbra a mědi se nacházely v místě zvaném Hüttenwinkel ve východní části vesnice. Těžba rudy postupně zanikala a v roce 1861 došlo k celkovému uzavření všech dolů. Od těchto dob se obyvatelé věnovali především zemědělství, rozpínající se lesy dávali mužům práci při těžbě a opracování dřeva. Vzkvétající Mariánské Lázně nabízely během lázeňské sezony zaměstnání značné části obyvatel. Hodně obyvatel se ale stěhovalo za prací do Mariánských Lázní.  V roce 1890 měla Tachovská Huť okolo 760 obyvatel, ale v roce 1930 to bylo pouhých 482 a o dalších devět let později činil počet pouze 449. 
Tachovská Huť má téměř veškerou fotodokumentaci domů. Tyto snímky pořídil ve dvacátých let 19. století Josef Arnold, který nechal každou stavbu vyfotografovat svým synem Erikem. Tyto fotografie zachránil i při odsunu.  
  
Ukaž na mapě Signálka - 115 km  
Železná opona kolem roku 1965V těchto místech se naše trasa křižuje se signálkou. Signálka byla jen vlastní drátěný plot v hraničním pásmu. Pásmo bylo několik kilometrů široký pás podél západní hranice, který sloužil k neprodyšnému uzavření hranic socialistických států, aby bránil útěkům obyvatelstva na západ. V nepřehledných místech hraničního pásma byly zbořeny celé vesnice, aby se snížil počet lidí, kteří v pásmu žili. Státní hranice byla neustále střežena vojáky a obehnána dvojitým plotem s nebezpečným vysokým napětím, na kterém zahynulo nejen spousta zvířat, ale také mnoho uprchlíků. Později byl nahrazen jednoduchým signalizačním plotem. Ve svobodném světě se pro hraniční pásmo vžilo označení železná opona. Ta rozdělovala v druhé polovině 20. století Evropu na dvě části a vedla od  Barensova až k Černému moři.
Přes její nesporně negativní funkci nám po jejím pádu zbyly hodnoty, které naopak můžeme využít k věcem pozitivním. V důsledku 40-leté nepřístupnosti tohoto území vznikl řes její nesporně negativní funkci nám po jejím pádu zbyly hodnoty, které naopak můžeme využít k věcem pozitivním. V důsledku 40-leté nepřístupnosti tohoto území vznikl zelený pás - unikátní přírodní biotop, člověkem nezasaženého území a také "signálka", cesta, která dříve sloužila pohraničníkům ke kontrole hranic, je nyní hojně využívaná k cykloturistice. U nás začínala signálka asi 2 km severně od tohoto místa, kde napojovala na signálku východního, socialistického Německa (DDR)  a pokračovala až na Moravu k Břeclavi a pak do Maďarska. Po válce až do roku 1965 bývala také signálka i kolem hranic s východním Německem. V roce 2001 podél signálky vyznačilo občanské sdružení Oživení - Bohemian Greenways dálkovou cyklotrasu - Iron Curtain Greenway, nyní po ní vede tato naše trasa EV13. 
 
Altán na SlatiněPřijíždíme na rozcestí u altánu, kde rozcestník s cyklotrasu 2135. V altánku můžeme spočnout a v klidu vnímat tu úžasnou okolní přírodu. Své dojmy pak můžeme zvěčnit v turistické knize, kterou najdeme ve schránce v altánu. Žádný hostinec tu zatím nečekejte, k občerstvení nám ale poslouží pravý přírodní a čistý pramen, který má velmi  osobitě upravený vývěr. Pramen je opravdu výtečný a osvěžující a pochvalují si ho prý převážně ženy. Je pojmenován po bývalém a věhlasném místním fořtovi Janovském.  
To, že tu bývala ještě v roce 1945 kouzelná vesnička Slatina už běžný turista ani nezpozoruje. Po staletí se jmenovala Lohhäuser a až po roce 1945 byla přejmenovaná na Slatinu, ale ne na dlouho. Pro svou polohu na samé hranici s Bavorskem jí naše poválečná politika odsoudila k zániku. Z druhé strany hranice byla bavorská ves Mähring a na rozdíl od Slatiny existuje dodnes. Obyvatelé obou vesnic měli dobré vztahy a Slatinští chodívali do kostela a na trhy raději do sousední bavorské vsi, než aby se trmáceli na svou farnost do vzdálených Tří Seker. Slatina byla soustředěná hlavně kolem silnice, ale některé domy se nacházely i v těsném kontaktu s hranicí, například mlýn Lohhmühle na Hamerském potoce (Lohbach) byl jen 10 m od hraniční čáry. Ostatně mlýn je poslední stavení z bývalé vsi, po kterém zůstaly ještě dost zřetelné pozůstatky.
 
 
Ukaž na mapě Mähring - 120 km
Mähring návesV roce 2011 byla cyklotrasa 2135 prodloužena až na hranici. Když u pomníku odbočíme vlevo tak po lesní cestě k ní dojedeme. Navazuje na cyklotrasy obce Mähring, která k hranici vybudovala novou cyklostezku. Když se zadaří sdružení obcí Mariánskolázeňska získat dotaci, tak se stezka dobuduje i na české straně až k silnici na Slatině
Obec Mähring leží v severní části Hornofalckého lesa, v regionu nazývaném Stiftland. Pod Mähring spadá ještě dalších 19 menších okolních vsí, osad a samot. Základem obce se staly vsi Dippersreuth, Griesbach, Großkonreuth a Mähring, které tvoří od roku 1978, kdy proběhla územní reforma, společnou obec Mähring.  
Až do roku 1118 patřil Mähring s okolím českému králi, který jej pak daroval klášteru Waldsassen. Ve 14 stol. byl v obci založen kostel, později soudcovský úřad, okolo roku 1500 se zde začalo vařit pivo a bylo zde sídlo celní stanice. Četné vesnice této oblasti zůstaly opuštěné pro desetiletí trvajících sporů s tachovským panstvím.
V roce 2003 převzal Mähring kmotrovství nad zaniklou Slatinou a zároveň bylo v Mähringu otevřeno malé muzeum bývalé Slatiny.
 
Trasa tady opouští Karlovarský kraj. Vede delší dobu po Bavorské straně a pak u Rozvadova se vrací do ČR v Plzeňském kraji.
 
 

 

Datum vydání: 14.12.2015 8:00