Popis cyklotrasy č. 2284

Délka trasy:   28 km (s odbočkami až 35 km)
Náročnost trasy:  Střední
Nastoupáme celkem:  575 m
Povrch trasy:  Asfalt s různou kvalitou
Hustota dopravy:  Mezi Podhorní hájovnou a H.Kramolínem zvýšená, jinak malá
Cyklotrasa je vhodná pro:  turistická kola (cross,trek)

  
Je nutno předem upozornit, že hned od začátku trasy z M.Lázní až na Krakonoš je prudké stoupání a je třeba překonat 200 výškových metrů na vzdálenosti 3 km! Pokud si na to netroufnete, je možné vyjet na Krakonoš kabinkovou lanovkou od Koliby, která bere i kola. Koliba je ale od začátku trasy vzdálená 2 km a nachází se nad kolonádou. I tak je potřeba vystoupat ke Kolibě téměř 100 výškových metrů.
 

 Průjezdní místa PM:

 
  Mariánské Lázně - Ferdinandův pramen (Ferdinandsquelle) - 0 km (rozc. s CT 2137 
Než vyrazíme na naší trasu, odbočíme ještě od Viktorky do parku k pavilonu Ferdinandova pramene (150 m). Je to spíše už taková menší kolonáda a byla v Úšovicích postavená v roce 1827. Je to nejstarší dochovaná klasicistní stavba města. a nechal ji zbudovat opat Karel Reitenberger. Nejstarší minerální pramen byl pojmenován po králi Ferdinandovi I., který jej dal r.1528 prozkoumat s cílem získat kuchyňskou sůl, které bylo tehdy v Čechách nedostatek. Odpařováním však získal Glauberovu sůl, která má projímavé účinky a pro běžné použití ji nešlo použít. Od roku 1871 byla sůl vyráběna pro léčebné použití v jednom křídle kolonády.  
Do padesátých let minulého století byla u pavilonu fontána slavného
, podle kterého se jmenovala snad nejznámější slazená minerálka vyráběná ve zdejší stáčírně. Dnes už fontána neexistuje, ale minerálka se ještě v roce 2010 vyráběla.
 
Za krále Ferdinanda se v 16. století začaly pravidelně stáčet některé minerálky a vozily se do Čech i do sousedních zemí. Od roku 1710 byly již pravidelně vyváženy také do Vídně, Bavorska a Saska. Velký rozmach stáčení mariánskolázeňských pramenů nastal v 19. století. Nejprve se stáčely do soudků a kameninových džbánků, později se začaly z hygienických důvodů používat láhve skleněné. 
Stavba dnešní stáčírny Marienbad Waters, a.s., (dříve Solivárna) byla vybudována v roce 1889 a sloužila tepelskému klášteru pro výrobu zřídelní soli. V Solivárně se až do roku 1946 vyráběla sůl z Ferdinandova pramene a vyvážela se do mnoha zemí světa. V roce 1949 byla Solivárna nákladnou rekonstrukcí přebudována na stáčírnu a bylo započato s plněním minerálních vod Excelsior a Rudolfův pramen. Další rozsáhlá rekonstrukce byla provedena v roce 1984, kdy byla postavena nová hala s novou plnicí linkou.  
V květnu roku 1995 byla založena akciová společnost Marienbad Waters. Ta provedla další rekonstrukci provozu a technického vybavení a na jaře roku 2003 byl zahájen provoz na modernější lince. S malými přestávkami se zde minerální voda nějaký čas vyráběla, ale roku 2009 byl provoz uzavřen. Až v roce 2015 začala stáčírnu provozovat Bílinská kyselka a v roce 2016 se objevil na trhu první výrobek pramen Rudolf.
 

  Miramonte - 1,0 km 

Pokračujeme po naší značené trase a po 800 m přijedeme na odbočku k Miramonte. Bývalá dětská léčebna je od trasy asi 200 m, když odbočíme vpravo alejí stromů.  
Původně výletní kavárna Miramonte byla postavená v roce 1905 a o něco později přestavěná na zámecký hotel. Skutečně pak hotel jako zámek vypadal a název byl pozměněn na Schloß Miramonte. Je to budova s nádhernou architekturou a dnes je památkově chráněna. Až do 2. sv. války bylo Miramonte špičkovým hotelem, pak sloužilo jako lazaret. Od 50. let až do roku 1962 zde bylo zdravotní středisko Uranových dolů Zadní Chodov. Pak se tu otevřela dětská léčebna a byla v provozu až do roku 2008. V letech 1975-1978 se budova přestavěla do dnešní podoby. Miramonte patří společnosti Léčebné lázně a uzavřením provozu dětské léčebny se tak ukončila téměř padesátiletá tradice léčení dětí v Mariánských Lázních. Od té doby je zámeček uzavřen a chátrá.  
Od Miramonte nás teď čeká k Panoramě nejprudší stoupání. 
 
Panorama - 1,8 km  
Robert Lucha zakoupil na vrchu Hamelika pozemek a 19. května 1872 tu otevřel podnik, který tvořila kavárna, restaurace a jednoduché ubytování. Areál Lucha postupně doplňoval hřištěm pro děti, koupalištěm, vyhlídkovou věží, tenisovými kurty a dalšími atrakcemi po vzoru podniků ve Švýcarsku. Byl to tzv. "Hohenhotel" (výšinný hotel) - vůbec první v Mariánských Lázních - a stal se pojmem v Mariánských Lázních. Později postavil Lucha ještě rodinnou vilu Parkvilla Lucha v zatáčce pod Panoramou. Od počátku byl oblíbeným cílem výletů lázeňských hostí - roku 1875 sem zajížděla za šálkem čaje a čerstvým vzduchem královna Švédska a Norska.  
Objekt byl kolem roku 1900 radikálně přestavěn na secesní hotel, později dále rozšířený přístavbou. K rozlehlému areálu mimo jiné patřily tenisové kurty, dětské hřiště či koupaliště. Umělé jezírko před hotelem zdobí sousoší nymfy se satyrem. V majetku rodiny Luchů byl hotel do roku 1945, kdy v něm bylo důstojnické kasino americké armády. Tehdy v něm pro vojáky zpíval Paul Robeson. V letech 1975 - 1998 byl objekt zotavovnou železničářů a jejich rodin a každoročně se tu rekreovalo kolem dvou tisíc zaměstnanců ČSD. Roku 1998 byt hotel privatizován.
 
Naučná stezka - 2,0 km  
Zde na rozcestí křížíme naučnou stezkou Lázeňských lesů, mezi zastavením 16 a 17.  Celá naučná stezka má 23 zastavení a začíná a končí u Prelátova pramene. Stezka je dlouhá 5,2 km a v některých úsecích není vhodná pro kola. Nicméně na stanoviště č.16 na rozhlednu Hamelika se na kole dostaneme, když zde odbočíme vlevo. Rozhledna je vzdálená z cesty 200 m. Pak můžeme na zastavení 15 omrknout mariánskolázeňskou sjezdovku shora, odkud je krásný výhled a pak se lesní cestou dostaneme zase na silnici na naší trasu. 

  

Rozhledna Hamelika - odb. z trasy 200 m  
Nachází se na stejnojmenném vrcholu ve výšce 720 metrů. Rozhlednu v podobě hradní zříceniny nechala v roce 1878 postavit městská rada s využitím plánů místního stavitele Friedricha Zicklera. Atraktivitu dvacetimetrové věže zvyšoval na vrcholu umístěný teleskop, pomocí kterého bylo možno pozorovat docela detailně živý ruch v ulicích Mariánských Lázní. Tehdy nebyla věž ještě zacloněna tak vysokými stromy. Svého času nesla věž název "Engelbertova rozhledna".  
Rozhodně stojí za to vystoupat 100 schodů, protože shora je i dnes krásný pohled nejen na Mariánské Lázně, ale i na zajímavá místa a vrcholy v okolí. V roce 2005 byla provedena celková oprava rozhledny a vyhlídková plošina byla zastřešena. Jenže v roce 2012 stříška zmizela a vyšetřování nezjistilo žádné pachatele. Od té doby je rozhledna opět bez střechy. 
  
 Obůrka Hvozd - 2,6 km (rozc. s CT 2138, 2139 
Od rozhledny ještě vystoupáme několik metrů kolem hájenek Ticho a Horina a přijedeme k obůrce Hvozd, k východišti značených cyklotras na Krakonoši.  
V obůrce Hvozd můžeme vidět krotké daňky a jeleny, a pokud jsou v dobrém rozmaru, nechají se i pohladit. Nedaleká výletní kavárna, dříve Café Hochwald, byla postavena před rokem 1913 kavárníkem Michalem Fischerem. Po druhé sv. válce byla zkonfiskována a vzniklo rekreační zařízení Hvozd podniku Spolany Neratovice. Po roce 1990 byl hotel s restaurací zprivatizován a přejmenován na Berolinu
 

  Miniaturpark Boheminium - 2,9 km (rozc. s CT 2139 

Po levé straně cesty za plotem uvidíme zajímavé stavby v areálu, dříve nazývaném jako Miniaturpark. Najdeme tam modely známých staveb v Česku 25x zmenšené. Můžeme tu vidět třeba Karlštejn, Ještěd, nebo i starou letištní halu ve Sklářích u Mariánských Lázní a mnoho dalších. Do areálu je placený vstup (70 Kč) od hotelu Krakonoš. Otevřeno mají mezi 10 - 17:30 od dubna do konce října. Park byl poprvé otevřen v roce 1999 a každý rok se v parku objeví nějaká novinka. V současnosti je zde  rozmístěno již přes 60 exponátů.  
Naše trasa v zatáčce u Miniparku odbočuje vpravo a pokračuje polní cestou do Zádubu.
 
- 3,4 km  
Projedeme kolem ohradníku s koňmi, a když cesta začne zatáčet vpravo, všimneme si nalevo výšiny s lesíkem na vrcholu. Je to Zádubská výšina, na které bývala kdysi známá kavárna. Původní dřevěný vyhlídkový pavilónek nahradila kolem roku 1872 zděná budova, kolem které byly vysázeny ovocné stromy a místo bylo parkově upraveno. Jmenovala se Café Hohendörfer Höhe a patřila inženýru Pötzlovi z M. Lázní.
Od dubna 1941 sloužila kavárna jako strážní letecká hlídka proti nepřátelským letadlům. Po válce bylo místo nějaký čas opuštěné, kolem roku 1960 byla budova opravována, ale už v roce 1963 srovnána se zemí. Pod kavárnou byla zasazena před válkou do balvanu pamětní deska německého spisovatele Edmunda Lönze. Dnes je balvan prázdný a ponuré místo už slavnou kavárnu ničím nepřipomíná.  
 
Zádub (Hohendorf) - 4,4 km  
Když přijedeme k louce odbočíme vlevo a po levém okraji louky, po vyjeté cestě, pokračujeme do Zádubu. Jméno  vsi vzniklo údajně podle starého dubu, který stával na návsi. Později ale vyšlo najevo, že to nebyl dub, ale tisíciletá lípa. Ta stávala uprostřed návsi, snad přímo tam, kde je obecní kříž z roku 1841. Když bylo torzo přestárlé lípy odstraněno, pařez kmene měl tak velkou plochu, že sloužil desítky let jako taneční parket. Náves Zádubu bývala v místech, kde je dnes rybník.  
V roce 1762 postavil v Zádubu duchovní Leopold Fischer z kláštera v Teplé lázeňský dům. Byl to masivní hostinec s koupelnami a hostinskými pokoji. Vodu z Mariina pramene sem dovážel v sudech. Ale cesta od pramene na Zádub vzhůru strmou roklí byla velmi svízelná, nejen pro povozy, ale i pro nemocné, kteří tudy denně scházeli k pití pramenů. A tak po necelých dvaceti letech byly lázně zrušeny. Tím skončil pokus o založení lázní v Zádubu. Budova lázní, která stála na místě školy, byla prodána.  
Ze Zádubu vede trasa po cyklostezce do Závišína, k točně autobusu. Tam odbočíme vpravo do vsi a pokračuje v souběhu s trasou 361.
 
Závišín (Abaschin) - 5,3 km (rozc. s CT 361 
Ves už je stará přes tisíc let a založili ji zřejmě slovanské kmeny Lúčanů při osídlování Tepelska, kteří sem přišli z Žatecka. Původ názvu vsi zůstal dodnes neznámý, ale uvádí se čtyři výklady vzniku. Kuriózní je výklad bývalých sudetských Němců, jež německý název Abašín (používaný ostatně starousedlíky dodnes) vysvětlovali z fonetické zkomoleniny zvolání "Aber schön!". To údajně měli zvolat němečtí horníci, když sem poprvé přišli a nalezli tu bohatou rudnou žílu. Nejpravděpodobnější vysvětlení nejspíš nabízí místní historik Richard Švandrlík. Ten na své internetové Hamelice uvádí, že ves byla pojmenované podle své polohy, protože leží za výraznou terénní výšinou, později nazývanou Podhora. Dnes je ves součástí obce Zádub-Závišín a náleží k nim ještě osada Milhostov.  
Podrobnou historii Závišína až do roku 1938 obsahuje pečlivě zpracovaná obecní kronika, kterou sepsal v roce 1937 poslední předválečný starosta Závišína Johann Arbes. Před zničením ji po válce zachránil pan Košťál ze Zádubu. Dnes je uložena v mariánskolázeňském muzeu a je mimořádně cenným historickým dokumentem.  
Na křižovatce v centru obce je příjemný, stylový ubytovací hostinec " U Pejska a kočičky s terasou, dříve "Český dvůr". Jeho jméno nám prozrazuje, že nabízí ubytování hostům a jejich čtyřnohým miláčkům. Kolem hostince zatočíme podle směrovek a hned na následujícím rozcestí se už odpojíme od trasy 361 a pokračujeme vlevo směrem na Podhoru.
 
Rozcestí na Podhoru - 6,7 km  
Za hlavní silnicí narazíme na vidličku cest a my se vydáme cestou vlevo. Na rozcestí pod Podhorou pak můžeme odbočit z trasy a zajet se podívat na nejvyšší kopec Tepelské vrchoviny - Podhorní vrch (847 m). Vede tam štěrková cesta a končí pod vrcholem. Po cestě na vrchol si můžeme ještě všimnout starého čedičového lomu po levé straně cesty. Byl v provozu už před válkou a těžil se tu mimořádně kvalitní čedič, který se používal především jako podkladový materiál pod silnice. V zimě 1968 však došlo k havárii drtiče, nenašly se peníze na jeho opravu a většina zařízení byla postupně rozkradena.  
Na samotný vrchol vede jen krátká pěšina, částečně i po schodech. Pak se musíme vrátit stejnou cestou zpět.
 
   Hannakamova kavárna - (odb. z trasy 0,7 km)  
Ve 20. letech minulého století stála pod vrcholem Hannakamova výletní kavárna, kterou pak navštěvovali při výletech na Podhoru lázeňští hosté z Mariánských Lázní. Nejznámější se stala až díky událostem z konce 2. světové války. V té době v kavárně bydlel majitel se svou snachou a služebnou a nacisté si zde udělali školící středisko záškodnické organizace Zeppelin, rekrutované především z řad ukrajinských nacionalistů.  
Po obsazení okolí americkou armádou v květnu 1945, pátrala americká zpravodajská služba CIC po příslušnících této organizace. V Hannakamově kavárně ale našli mrtvé majitele i jejich těhotnou snachu. Všichni byli zastřeleni a vše nasvědčovalo tomu, že oběti své vrahy dobře znali. Případ pak převzala četnická hlídka. Po tomto hrůzném činu, který vzrušil po válce celé okolí, již zůstala kavárna neobydlená. Postupně chátrala a na konec byla rozebrána na stavební materiál.
 
  Podhorní vrch (Podhorn) - (odb. z trasy 0,8 km)  
Podhorní vrch je nejvyšším vrcholem Tepelské vrchoviny. Má dva vrcholy - Velkou (847m) a Malou (829m) Podhoru, odkud je nádherný výhled do kraje. Snad proto naši předkové, žijící v této oblasti, považovali vrchol za nejvyšší horu Čech. Celý kopec je vlastně vyhaslá sopka a tento unikátní třetihorní relikt, kde rostou významná rostlinná společenstva, byl v roce 1997 vyhlášen přírodní rezervací.
  
Podhorní hájovna - 8,1 km (rozc. s CT 2257 
Přijíždíme kolem rozcestí s cyklotrasou 2257 k hájovně a napojíme se u ní na silnici do Teplé. U mostu přes říčku Teplou po pravé straně se nachází přírodní památka Sirňák. Od silnice je vzdálena asi 350 m a není nijak označená. Nevede k ní žádná cesta a proto ji budeme jen těžko hledat. Kolem říčky Teplé jsou v těchto místech močály a na kole se tudy nedostaneme. Dá se ale k Sirňáku dojít celkem dobře po kraji smrkového lesa na západní straně od říčky, kde není mokřina. Pak obejdeme po levé straně plotu lesní školku, projdeme úzkým pásem smrčiny a před námi se otevře louka s několika jezírky.  
V jezírkách to vypadá, jako kdyby se v nich voda vařila, ale jsou to výrony kysličníku uhličitého z hlubin země. Je to velmi úchvatná podívaná, ale je třeba upozornit, že kysličník je dusivý a není radno v těsné blízkosti výronu - říká se jim mofety - dlouho polehávat.
 
Historie vsi se datuje od roku 1233, kdy ji vlastnil tepelský klášter společně s Dolním Kramolínem u Pístova. Malá obec měla v roce 1878 pouhých 12 domů a 77 obyvatel. Byla známá chovem ovcí, pěstováním lnu a zelí. Většina tehdy prosperující vesnice lehla popelem při velkém požáru 16. září 1889.  
V obci se dochovalo několik málo památek. Starý kamenný kříž u silnice, o kterém se vypráví příběh z třicetileté války, kdy byl na tomto místě zastřelen švédským vojákem místní sedlák. Na okraji obce stojí zachovalá boží muka a pomník s křížem. Dnes je ve vsi hlášeno jen 6 obyvatel.
 
Služetín (Lusading) - 10,9 km  
Za Služetínem si můžeme všimnout tabulky se jmény občanů obce, kteří si v této lokalitě vysadily svůj smrk. na Tabulce jsou jména všech, kteří se do sázení stomků pustili.
Podle staré pověsti stávalo nad Služetínem pohanské kultovní místo, kde se konaly nejvyšší soudy pro celé Tepelsko. Obětní místo mělo být pod širým nebem na otevřené výšině nade vsí, dnes Služetínský vrch (dříve Auf der Lusadinger Höhe). Žádné stopy zaniklého kultovního místa se tam ale nikdy nenašly. Přesto mohl být Služetínský vrch, který leží pouhých 100 metrů západně od vsi, místem soudu. Pokud bychom pověsti věřili, pak nejspíše té části, že mohlo jít o pohanské obětní místo, kde se konaly soudy, a k nimž přicházeli v dávnověku lidé z širokého okolí.  
Ve vsi býval pomník s reliéfem Hanse Kudlicha. Kudlich byl poslancem říšského sněmu ve Vídni a v revolučním roce1848 navrhl zrušení selského poddanství, především roboty. Jeho návrh pak 22. července 1848 sněm schválil. Pomník údajně strhl v 70. letech místní traktorista a od té doby se už pomník neobnovil.
 
 
Babice (Popitz) - 13,0 km  
Babice patří k nejstarším vsím na Tepelsku. Vznikly někdy na počátku 12. století, možná i dříve a snad je založil český vladyka Hroznata. Na počátku 20. století měla ves asi 150 obyvatel, byl tu úřad starosty, dva mlýny a škola. V jednom z mlýnů se dříve lisoval len z okolních polí. Byl tak pevný, že se na Tepelsku dlouho říkávalo: "Drží to jako babický len".   
Z památek se toho moc nezachovalo. Dříve ve vsi bývala malá kaple a válečný pomník, ale už po nich nezůstala ani cihla. V centru vsi, mezi stromy najdeme jen torzo křížku, které nechala postavit ke slávě boží místní rodina Anton a Margareta Hohlerovi v roce 1851. V Babicích se narodil Vendelín Toischer, profesor na německé univerzitě v Praze a v letech 1932-36 byl také místním starostou. 
 

  Poutnov (Pauten) - 14,7 km 

 

Přijíždíme k poutnovskému nádraží. Dříve tu bývala osada Schellenhäuser, která patřila dvěma obcím - Poutnovu a Popovicím. Hranici mezi nimi tvořila železniční trať. Poutnovské části se také říkalo Dolní Poutnov. Trať byla postavená roku 1898 a nádraží se zpočátku jmenovalo Mnichov-Poutnov, což si vymohli Mnichovští a také za to museli dráze platit. 
U nádraží stojí
, dříve výletní restaurace, která byla ještě 
dost zchátralá. Nový majitel ji pak opravil a dnes se tu můžeme zastavit na příjemné občerstvení. 

  
 Poutnov pomníček - 15,4 km
Před serpentinou nad Poutnovem se nachází vpravo od silnice nenápadné tabulka s informací o obnoveném pomníčku na památku padlých obyvatel Poutnova a okolí v 1. světové válce. Dostaneme se k němu, když vyběhneme do stráně v lese asi 50 m od silnice.
Válečný památník 1914-1918 z první světové války byl vybudován ve svahu nad silnicí u osady Schellenhäuser. Byly zde malé pamětní bronzové desky padlých mužů na frontách první světové války. Památník byl uspořádán stejně jako symbolické hřbitovy v Mariánských Lázních či v Horním Žandově, které jsou dílem mariánskolázeňského architekta Königa. Bronzové desky údajně byly rozkradena v roce 2007. Škoda, neboť o tomto místu se mlčelo, aby nedošlo ke krádežím. Stalo se však. Při obnově byly destičky nahrazeny plastovými. V první světové válce padlo 22 mužů, ve druhé světové válce 19 mužů z Poutnova a ooklí na frontách.
 
Horní Poutnov - 16,0 km
V Poutnově, který později už nepatřil ke klášternímu panství, vznikla malá židovská obec. Od 17. století stála v Poutnově židovská dřevěná synagoga, jejíž součástí byla mikve - rituální očistná lázeň. Byla stržena po odchodu Židů z obce v roce 1915.
Asi 1,5 km východně od Poutnova leží v polích při cestě malý ale cenný židovský hřbitůvek s náhrobními kameny z 18.-19.století. Hřbitov patřil též sousedním komunitám v Teplé a Otročíně. Najdeme ho východně od Poutnova.  

 

Tisová (Tissau) - 19,0 km

Osada obce Otročína územně nejodlehlejší, která leží v koutě lesů, lemujících prudké svahy Tepelské vrchoviny, mezi řekou Teplou a jejím přítokem, Dehetným potokem. Leží v nadmořské výšce 700m a nad ní se tyčí Tisovský vrch vysoký 741m.
Původ obce je nesporně slovanský. Byla postavena v tisovém háji a ještě dodnes se zde zachovala lokalita, s rostoucími tisy. V lesích kolem Tisové se vyskytuje lýkovec, což je opravdu vzácnost, narazit na tento keř ve volné přírodě.
Dnes je většina domů v Tisové využívána jako rekreační chalupy a je to jediná osada obce Otročín, kde se daří ovocným stromům.

Údolí Teplé - 21,8 km

Romantické říční údolí Teplé mezi Bečovem a Mnichovem bylo prohlášeno za přírodní rezervaci. Úzkým skalnatým údolím vede silnice a železnice z Karlových Varů do Mariánských Lázní. V tomto úseku prochází železniční trať četnými tunely. Ty razilo na 700 dělníků italské firmy Emilio Faletti. Trať byla dána do užívání v roce 1898.
Nedaleko vyústění tunelu k zastávce Louka stojí na pravém břehu Teplé památná budova. Barokní dům byl součástí tzv. Rohrerova mlýna z roku 1685, který náležel toužimskému panství sachsen-lauenburských. V roce 1690 se  ve mlýně narodil Jan Arnošt Rohrer, který se stal později bádenským markrabským dvorním stavitelem a zemřel roku 1762 v Rastattu.
Kousek před Bečovem jsou v údolí Teplé situovány pstruhové sádky, založené byly před 2. světovou válkou a dnes jsou již nevyužívané.

Bečov nad Teplou - 27,9 km

Naproti nádraží, za řekou se nachází unikátní botanická zahrada. Ještě nedávno o ní nikdo nevěděl, ale díky českým ochráncům přírody ZO Berkut kdysi slavná zahrada zažila před nedávnem doslova zmrtvýchvstání. Zahrada byla založena v letech 1918 – 1927 za knížete JUDr. Jindřicha Beaufort-Spontin, jemuž náleželo Bečovské panství až do roku 1945. Ten postupně se zahradníkem Koditkem vybudoval rozsáhlou zahradu vysokohorských rostlin (alpinium), která neměla v našich zemích obdoby. Po obnově je zahrada tase přístupná veřejnosti a to prakticky nepřetržitě, stačí si zajít na vrátnici firmy Elektro Bečov pro klíče a zaplatit vstupné 50 Kč. Vejvětší botanickou zajímavostí je asi
. V zahradě je možné si vyzkoušet několik atrakcí: bioferratu – skalní stezku (první v republice) vhodnou i pro děti, projížďku na lodičkách, zahrát si míčové hry, nebo zažít barefootterapii – chůzi naboso po různých površích.

Trasa se na křižovatce u železničního přejezdu napojuje na regionální trasu 362 a po ní můžeme pokračovat přes Slavkovský les do Lokte, nebo silnicí do Karlových Varů, ale je to hodně frekventovaná silnice I.třídy č.20 (Plzeň-K.Vary). Doporučuji ale ve Vodné odbočit na Hlinky a tam se napojíme na cyklotrasu 2026, která nás do Karlových Var také dovede.

 
 
 
Datum aktualizace 20. 3. 2011 - 07:26