Délka trasy: 38 km (s odbočkami až 54 km)Náročnost trasy: Střední
Nastoupáme celkem: 689 m
Povrch trasy: Převažuje silnice III. třídy, vozové cesty (7 km) a zpěvněné lesní cesty (4 km)
Hustota dopravy: Jen slabý provoz, v Českém lese téměř žádný.
Cyklotrasa je vhodná pro: turistická a horská kola
Cyklotrasa 2135 byla vyznačena v roce 2008 a vede převážně Slavkovským lesem, který je doposud považován za jedno z nejopuštěnějších míst republiky. Cyklotrasa prochází Sokolovskem a Mariánskolázeňskem, vede z Krásna přes Prameny a Kladskou, až na okraj Českého lesa, kde se napojí na trasu 2137.
Pokud pojedete v opačném směru a nechce se Vám šlapat z M.Lázní do kopce na Prameny, je možné i s kolem jet autobusem z M.Lázní.
Takže do sedel a vychutnejte si tu úžasně klidnou krajinu, která ale v nedávné minulosti poklidná ještě tak nebyla.
Průjezdní místa (PM):
Na rozcestí s cyklotrasou 362 zahájíme dnešní výlet po cyklotrase 2135. Ještě před pár lety tu býval hostinec Krajcech, ale neuživil se tu a zavřeli ho. V okolí tohoto rozcestí najdeme mnoho pozůstatků po zaniklé těžbě rud. Za zmínku stojí Hubský peň, který je odtud asi 500m po trase 362 ve směru na Slavkov. Uvidíme tam obrovskou vytěženou propadlinu. Peň je hornický název pro rudonosnou oblast a v okolí Krásna byl významný ještě peň Schnödův.
A pak už můžeme vyrazit po naší dnešní cyklotrase. Hned asi 100 m od rozcestí přijedeme k našemu prvnímu průjezdnímu místu - Hornickému muzeu v Krásně. Vzniklo roce 1998 na místě bývalého hlubinného dolu. Důl byl otevřen na počátku minulého století v místě zvaném Krajcech (Kreuzzech), dostal jméno a ke konci své existence byl přejmenován na důl Ďuriš (podle Julia Ďuriše - ministra zemědělství z padesátých let).
Historie těžby ve Slavkovském lese má neuvěřitelnou, 750 let dlouho tradici. Málo se o zdejší oblasti ví, že v 16. století patřila spolu s Anglií a Saskem k největším výrobcům cínu v Evropě. Důl Vilém zde patří mezi nejmladší důlní díla. Na jaře 1916 tady říšskoněmecké konsorcium vytvořilo Krásensko - Slavkovskou důlní společnost, která zahájila práce na nové šachtě Vilém. V roce 1918 dosáhla šachta Vilém svislé hloubky 145 m a těžil se zde wolfram, cín a měď. Pracovalo zde přes 400 horníků až do roku 1920, kdy byla těžba zastavena pro malou mocnost žil. Důl byl uzavřen železobetonovou deskou a od roku 1996 zde probíhají úpravy pro zpřístupnění dolu veřejnosti. V roce 1998 pak byla v budově bývalé . Nejatraktivnějším exponátem v muzeu je vyrobený roku 1897. Je to taková stacionární "lokomotiva", která poháněla těžní věž a byla sem přivezena z dolu Marie, nedaleko Královského Poříčí. Věž dolu Vilém měla již od roku 1942 elektrický pohon. V muzeu najdeme spoustu dalších hornických památek a zajímavostí, jako je třeba . Při projížďce v hornickém vláčku si na své přijdou i děti.
Krásno (Schönfeld) - 1,2 km
Od hornického muzea pokračujeme nahoru po značené trase, u mostu přes potok odbočíme vlevo a zadem, kolem malebné hrázděnky přijedeme na náměstí k cyklorozcestníku před hospodou U Divočáka. Podobná jména obcí jako zdejší Krásno (z němčiny Krásné Pole) mají v Karlovarském kraji ještě dvě obce. Krásná (Schönbach - Krásný Potok) u Aše a Krásné (Schönthal - Krásné Údolí) u M. Lázní. Všechny tři obce bývají občas zaměňovány. Není se však čemu divit, když např. Krásné i místní obyvatelé běžně nazývají Krásno.
Zdejší městečko Krásno (původní osada se ale jmenovala Tři Lípy) je údajně nejstarší hornické město Českého království a na královské horní město ho již roku 1575 povýšil Ferdinand I. V roce 1848 celé město shořelo při velkém požáru. Tehdy v obci mimo jiné býval i pivovar, dva mlýny, továrna na bavlněné zboží a škola. Z Krásna pochází šlechtický rod Elbogenů ze Šénfeldu a narodil se zde známý sochař Willy Russ, který navrhl rozhlednu nad Krásnem, nebo je také autorem sochy J.W.Goetha v Mariánských Lázních. Po vysídlení sudetských Němců klesl počet obyvatel na čtvrtinu a počet domů na třetinu. Přesto se tu zachovalo několik zajímavých památek - na náměstí můžeme spatřit , pomník pochodu smrti, kostel sv. Kateřiny a starou zvonici, nebo empírovou radnici. Krásno je staré poutní místo, jehož si mnohý člověk ani nevšimne. Vztah k němu odešel již dávno s vysídlenými rodinami a záleží jen na nás, jestli bude znovu oživeno. Poutní slavnost se zde koná druhou sobotu v červenci.
Radnice na náměstí byla původně renesanční, z roku 1601 a měla a zvoničku. Za velkého požáru však shořela a zůstal z ní jen gotický kamenný portál s městským znakem. Roku 1852 byla postavena dnešní empírová radnice, do které byl starý portál zabudován a nyní zdobí hlavní vchod.
Farní je dávný poutní kostel, původně gotický, z doby Karla IV. a byl znám tím, že uchovával zázračný obraz Panny Marie. Po velkém požáru byl přestavěn na pseudorománský a všimněte si, že kostel nemá žádnou věž, jen malou zvoničku. Z celého interiéru se zachovala pouze socha sv.Anny Samotřetí z počátku 16.století. Kopie sochy Panny Marie Krásenské pochází z 2. poloviny 17. století a je na bočním oltáři. Mimo další běžné zařízení je v kostele pozoruhodně tvarovaná z roku 1856 od cínaře Martina Gerstnera.
Kamenná zvonice za kostelem v rohu hřbitovní zdi pochází z roku 1540 a je to jediná stavba ve městě, která přežila velký požár. Visí zde zvony z Kostelní Břízy, které sem byly přeneseny v roce 1950. Mezi kostelem a hřbitovem ještě stojí kaple Olivetské hory, ale sochy se již dávno ztratily a kaple je ve velmi špatném stavu.
Uprostřed náměstí se nachází novodobý . Vytvořila ho Daniela Vodáková a byl odhalen roku 1963. Je věnován ženám z koncentračního tábora ve Svatavě, které zahynuly v roce 1945 na pochodu smrti v nedalekém, dnes už bývalém městě Čistá (Litrbachy). Čistá ale už v roce 1963 neexistovala, proto byl pomník umístěn v Krásně. Více o pochodu smrti najdete v článku Krvavá dozorkyně na portále Horydoly.
Z náměstí pak pokračujeme stále stoupáním po značené trase až k turistickému rozcestí na okraji města.
Krásno, turistické rozcestí - 1,6 kmProjedeme Náměstím sv. Trojice, uprostřed kterého se tyčí sloup sv. Trojice. Tedy přesněji řečeno jen sloup bez Trojice. Sloup byl před nedávnem opravený, ale je zatím bez sochy. Pak pokračujeme na okraj města k turistickému rozcestníku. Tady odbočuje žlutá značka na vrchol Krásenského vrchu, kde stojí pozoruhodná rozhledna Krásenka. Cesta na vrchol je ale odtud dost náročná, vhodná jen pro bajkery-šplhavce. Proto k rozhledně doporučuji odbočit až na kopci za městem.
Rozcestí k rozhledně - 2,7 km Vyšlapeme tedy prudké stoupání silnicí až ke . Zde pak můžeme odbočit k rozhledně po polní cestě, no, spíše po pěšině. Je to odsud už jen mírné stoupání k rozhledně, která je už odtud v dáli vidět. Rozhledna na Krásenském vrchu, v nadmořské výšce 777 m nemá žádné jméno a postupem doby se pro ni vžil název Krásenka. Rozhledna je jedna z nejpodivuhodnějších rozhleden v zemi a rozhodně stojí za vidění!
Rozhledna Krásenka - odbočka z trasy 1,4 km
Krásenka je zajímavá spirálovitým schodištěm, které vede neobvykle po vnějším obvodu pětadvacetimetrové věže a připomíná tak Babylonskou věž. Podobné rozhledny můžeme vidět také v Německu. Stavbu rozhledny podnítila ve třicátých letech hospodářská krize, kdy bylo více jak 25 % obyvatel Krásna bez práce. Proto se rozhodli postavit rozhlednu pro podporu cizineckého ruchu v blízkosti lázeňských měst Karlových Varů a Mariánských Lázní. Proto stavbu vedla komise cizineckého ruchu pod vedením Alfreda Rupperta. Podobu vyhlídkové věže navrhli místní obyvatelé - sochař Willy Russ a architekt Fritz Hoffmann. O zajištění finanční prostředků na stavbu se postarali všichni obyvatelé a spolky města. V létě 1935 byla rozhledna slavnostně otevřena a tehdy u věže vyrostla i turistická chata. Již po druhé světové válce ale začala stavba chátrat, ale až v roce 1997 byla provedena generální oprava. Na vrchol Krásenky vede stopětadvacet schodů a můžeme z ní vidět Krušné a Doupovské hory, Tepelskou vrchovinu a nejvyšší vrcholy Slavkovského lesa. Na podzim roku 2001 tady režisér Troška točil scény z filmu Andělská tvář, kde si rozhledna "zahrála roli" vězení.Z rozhledny se pak vrátíme stejnou cestou na silnici a pokračujeme po značené trase dál.
Krásenské rašeliniště, rozc. - 2,8 km Z odbočky na rozhlednu popojedeme dál a po chvilce jsme na místě, kde cyklotrasa odbočuje ze silnice na lesní cestu. Tady znovu můžeme odbočit z trasy a navštívit Krásenské rašeliniště. Asi po 400 m jízdy po silnici přijedeme k firmě Torf na pokraji velkého rašeliniště, kde se ještě v nedávné době těžilo. Je třeba však upozornit na to, že nyní je rašeliniště v první zóně ochrany, kde je nepovolaným vstup zakázán.
Krásenské rašeliniště - odbočka z trasy 0,6 km
Je to nejrozsáhlejší vrchoviště Slavkovského lesa. Je známé také pod názvem rašeliniště V Borkách, nebo Čistá. Dříve zde velmi intenzivně těžila rašelinu pro zdravotnické účely firma Torf Krásno, ale bohužel hlavně pro vývoz do Německa. Těžilo se tak intenzivně, že byl několikanásobně překročen povolený limit roční těžby a z tohoto důvodu musela být kolem roku 1999 těžba zastavena. Malá, ale velmi kvalitní část v severovýchodním cípu vrchoviště zůstala zachována v původní podobě, kde druhová bohatost rostlin předčí i lokality v NPR Kladské rašeliny. Dokonce je tato lokalita jedna z nejreprezentativnějších v celé CHKO Slavkovský les. Svědčí o tom bohatý výskyt zvláště chráněných druhů rostlin vázaných na vrchoviště a takřka kompletní výskyt většiny druhů rašeliníků. Obvodové rašelinné a podmáčené smrčiny patří v rámci hornoslavkovského regionu k těm nejlépe zachovalým. Celé Krásenské rašeliniště není dosud plně floristicky a entomologicky prozkoumáno.Z rašeliniště se pak vrátíme zpět na naší cyklotrasu.
Dlouhá stoka (Flossgraben) - 4,2 km Z rozcestí dál vede cyklotrasa lesní cestou, na které bude následovat několik rozcestí. Proto si budeme hlídat značení trasy, abychom někde špatně neodbočili. Po necelých dvou kilometrech se cesta přiblíží ke starému vodnímu kanálu a několik kilometrů povede podél něj. Kanál se jmenuje Dlouhá stoka, je dlouhý 24 kilometrů a po pětiletém budování byl zprovozněn a to už v roce 1536!, a patří tak mezi nejstarší vodní kanály u nás. Na Šumavě je sice známější Schwarzenberský kanál, ten je ale o více jak 200 let mladší než Dlouhá stoka.
Po válce ještě dlouho nazývali místní lidé Dlouhou stoku původním německým Floss, ale o kanál se už nikdo nestaral. Později byl na několika místech zasypán a až v 90. letech byl zase opraven a od roku 2003 je uváděn v seznamu kulturních památek. Po cestě kolem kanálu uvidíme několik stavědel a můstků. Více se ještě o Dlouhé stoce dozvíme na jednom z následujích - PM č.16.
Myslivecké domky (Jägerhäuseln) - 6,3 km Když vyjedeme z lesa, všimneme si vlevo na louce mezi listnatými stromy zbytky stavení. Zde stávala ještě po válce myslivna. Bylo tu asi pět domků a pravděpodobně patřily bečovskému panství. Také se jim říkalo Schützenhäuseln, což by podle názvu napovídalo, že tam mohla být myslivecká střelnice. Dnes tu nejdeme jen . Do současnosti se tu dochoval už je pomístní název okolí U myslivny.
Lesní cesta pak ústí na silnici, na které odbočíme vlevo a pokračujeme až na křižovatku u Nové Vsi.
Nová Ves, rozc. - 7,5 kmTady na rozcestí se můžeme vydat na trochu delší odbočku z naší trasy a navštívit několik zajímavých míst, z nichž to nejvzdálenější - Grünská kyselka je odtud necelé 4 km a potom se sem zase vrátíme. Je ale možné z poslední zastávky na Grünské kyselce pokračovat dál po naučné stezce Mnichovské hadce, okolo NPR Pluhův bor a napojit se na naší trasu v Pramenech. Trasa se nám tím prodlouží asi o 5 km.
Nová Ves (Neudorf) - odbočka z trasy 1,0 km
Asi po necelém kilometru z rozcestí přijedeme do téměř zaniklé Nové Vsi. Dříve to ale bývala velká obec s více jak stem domů. Zachoval se zde barokní kostel Nejsvětější Trojice z let 1700 - 1707. V kostele se nachází hodnotný, dřevěný, kasetovaný, malovaný strop. Věž postavená z kvádrů pochází z let 1764 - 1774. Ze vsi bylo po válce vysídleno komplet všechno obyvatelstvo. V padesátých letech vojáci údajně zbořili svévolně věž kostela a z lodi kostela se stal "kulturní dům". Kostelní věž však museli později znovu postavit. Pod hrází rybníka vedle bývalé hospody stával válečný pomník, který byl také brzy po válce zbořen a jeho zbytky se nacházejí zřejmě v hrázi rybníka, který se tehdy opravoval. V obci jsou dvě budovy školy. Dům u kostela je stará škola. Když v 80. letech chtělo ve vsi postavit JZD Práče stáčírnu kyselky, postavila se nová škola a školka. Jenže stáčírna se nepostavila a v nové škole se učilo asi 5 let a pak se zavřela. Ve školce je dnes obecní úřad a se postupně rozkradla.U kostela můžeme odbočit ke hřbitovu a budeme projíždět kolem na hranolovém podstavci z roku 1910. Pak se nám napravo otevře pěkný výhled na a po chvíli už budeme u hřbitova, který je dnes i s kaplí opraven za přispění bývalých rodáků. Jediná velká hrobka, která na hřbitově přežila do dnešních dnů je . Byla to statkářská rodina, která stáčela nedalekou Grünskou kyselku. V zahradě domku u hřbitova můžeme vidět , které majitel domku nalezl v okolí obce, včetně kamenného jehlanu, pocházejícího zřejmě ze zaniklého válečného pomníku.Vrátíme se ke kostelu a pokračujeme dál po silnici. Asi po 1,5 km přijedeme k turistickému rozcestí u lesa.Novoveská kyselka - odbočka z trasy 2,0 km
Na turistickém rozcestí Dominova skalka, na kraji lesa je odbočka vpravo ke kyselce. Ta je odtud vzdálená asi 600 m. Na dně bývalého Novoveského rybníka najdeme nové čerpací studny kyselky z několika vrtů. Stojí tu tabule s informacemi o historii místa, kde se dozvíme, že je kyselka využívaná od roku 1823 tehdejším majitelem panství vévodou Beafortem z Bečova. Kyselku původně pojmenoval po své manželce jako Ernestin pramen (Ernestinen-Brunnen). V roce 1893 byl vývěr navrtán a byla tu postavena žulová kašna a nad ní , dále tu stála stáčírna, obydlí správce, obchod a stáje. Vévoda pramen pronajal karlovarské firmě, která kyselku prodávala. Od roku 1914 zde kyselku stáčela firma Moser, která zavedla tradici stáčení do malých lahví o obsahu 0,33l. Dnes tu najdeme jen tu žulovou kašnu a .Vrátíme se těch 600 m zpět a pokračujeme silnicí ještě asi 200m ke skalce, která je schovaná vpravo za lesním výběžkemDominova skalka - odbočka z trasy 2,2 km
Přírodní památka hadcová skalka u Nové Vsi, je přírodovědecky jedinečným územím Slavkovského lesa a je považována za jednu z nejvzácnějších v celém okolí. Byla pojmenovaná jako Dominova skalka a celá lokalita obsahuje velmi hojné zastoupení vzácných a chráněných druhů rostlin a představuje vůbec nejlépe vyvinuté hadcové společenstvo.Když pak budeme ještě pokračovat silnicí dál a po necelém kilometru odbočíme vpravo, zavede nás lesní silnička k prameni Grünské kyselky.Grünská kyselka - odbočka z trasy 3,7 km
Kyselka se kdysi nacházela na pozemku statkáře Engelberta Zulegera ze vsi Louka (Grün). Ten se asi nechal inspirovat stáčením nedaleké kyselky vévody Beaforta a proto v roce a zahájil rozesílání vlastní minerálky. V roce 1928 kupují pramen manželé Löserovi. Do stáčírny hodně investovali a vybudovali nový provoz s proslulou výletní restaurací s letní terasou a tančírnou. Za velké hospodářské krize dochází k úpadku. Po druhé sv. válce Slavkovský les obsadili vojáci a ti nějakou dobu ještě využívali. Později byly budovy strženy. Od 50. do 90. let vytékala kyselka bez užitku, pak ji začal stáčet státní podnik Západočeská zřídla. Dnes tu je několik nových jímání, kde Karlovarské minerální vody čerpají kyselku potrubím do plnírny Magnesie v obci Mnichov. Pro veřejnost zde firma vyvedla a upravila přepad, ale kyselka už není to, co bývala. Velký odběr minerálky způsobil snížení obsahu kysličníku a vytékající kyselka je jen slabě perlivá. Magnesia se čerpá z několika desítek vrtů z širokého okolí s mírně odlišným složením a Grünská kyselka je jen jedna ze složek stáčené Magnesie.Odtud se pak vrátíme na křižovatku u Nové Vsi a pokračujeme po naší trase dál na Křížky.TIP: Pokud jste již někdy na Křížkách byli a můžete je i s Upolínovou loukou oželet, doporučuji vám vydat se po pěkné trase naučné stezky Mnichovské hadce. Na Grünské kyselce je zastavení č.7 a odtud pokračujeme dolů lesní cestou kolem NPR Pluhův bor k zastávce č.6 a pak po silnici kolem č.5 do Pramenů, kde se napojíme na naši trasu v PM č. (Pozn. Cyklotrasa 2139 uvedená v mapě pod odkazem Mnichovské hadce není v terénu vyznačena.)
Tři křížky a Upolínová louka - 9,8 kmZ rozcestí u Nové Vsi nás pak značená cyklotrasa vede mírným stoupáním k nadmořské výšce kolem 800 m. Na vrcholu stoupání se dostáváme ke dvěma přírodním rezervacím. Vlevo na kopci uvidíme Tři křížky a vpravo po se povalovém chodníku dostaneme na Upolínovou louku. Tři křížky jsou oplocené a přísně chráněné, proto není povoleno ke Křížkům vstupovat, ale když se vydáme po pravé straně ohrady, dostaneme se ke křížkům docela blízko. Informace o nich najdeme na dvou panelech u silnice. Začíná zde také naučná stezka Mnichovské hadce zastavením č.1 a 2, pak pokračuje po silnici naším směrem na zastavení č.3 Dlouhá stoka.
Dlouhá stoka - 10,2 km V těchto místech se silnice kříží s Dlouhou stokou. NS odtud pak odbočuje na pěší zelenou značku. My se ale držíme silnice.
V 16. století se ve Slavkovském (tehdy Císařském) lese rozvíjelo hornictví, a protože místní zdroje neměly dostatek vody, rozhodl se majitel zdejších dolů Jan Pluh z Rabštejna vybudovat umělý kanál. Na svou dobu to bylo jedinečné dílo co do rozsahu i způsobu provedení. Sama stoka měla navíc obdivuhodnou síť kanálů dlouhou 30 kilometrů. Zdrojem vody pro kanál byla soustava kladských rybníků, ze které proudila voda do Krásna a Horního Slavkova. Napájela 52 rudných mlýnů, překračovalo ji 35 mostů a její tok upravovalo 14 stavidel. Kanál byl pak také využíván pro dopravu dřeva pro hornické provozy ze vzdálených kynžvartských lesů, protože zásoba dřeva kolem Krásna a Horního Slavkova se v té době neustále ztenčovala. Dlouhá stoka zůstala zachována do dnešních dnů, i když již dávno neslouží účelu, pro který byla vybudována.
Naše cyklotrasa pak pokračuje silnicí dál na Prameny, ale ještě před nimi omrkneme další hadcovou skalku vpravo na louce pod lesem.
Hadcová skalka na pastvinách u Pramenů (odbočka z trasy 400 m)
Ke skalce se ale dostaneme jen na horském kole, protože k ní vede jen vyjetá cesta po poli místy dost mokrá. Dobře se tam také můžeme dostat na krosovém kole, ale jen když jsou mrazíky a zem je zamrzlá, neuvidíte už ale žádné ze vzácných rostlin, které se v okolí skalky v sezóně vyskytují. Bezejmenná skalka, viditelná severně od silnice, je tvořena hadcem (serpentinem) je to přírodní památka.
Nové Prameny (Neu Sangerberg) - 11,6 kmPřijíždíme na rozcestí před obcí Prameny. Ta bývala dříve velkou obcí, později i městečkem a skládala se s několika částí - Nové, Malé a Velké Prameny. Nové Prameny, také Windbühl, byly právě v okolí této křižovatky. Ve stráni nad křižovatku stávaly tři řady domů, které tvořily takové zvláštní uzavřené gheto. Založili ho přistěhovalci, většinou horníci z okolních šachet a vznikla tu městská část, kde bydleli jen ty nejchudší obyvatelé Pramenů. Časem se čtvrť stala uzavřenou komunitou a lidé se tu stýkali a také oddávali jen mezi sebou, což mělo za následek velký nárůst demence u narozených dětí.
Celá čtvrť byla krátce po válce zbořena a dnes tu najdeme jen vzrostlé listnaté stromy, vysazené tehdy v okolí bývalých stavení.
Velké Prameny (Gross Sangerberg) - 12,1 kmCentrum obce se nazývalo Velké Prameny, nebo také Radhaufen. Stará hornická obec Prameny byla od konce 19. století také lázeňským městečkem. První obyvatelé byli horníci, kteří se zde usadili již začátkem 14. století. Prameny, tenkrát spadaly pod správu Bečovského panství, kterého majitelem byl Borsa z Reisenburgu. Ten také získal roku 1349 od krále Karla IV. právo dolovat na svém panství po dobu 12 let zlato a stříbro. Již v roce 1380 získaly Prameny městská práva poddanského městečka a přešly do majetku tepelského kláštera. V 16. století se zde těžilo stříbro a cín a protože v okolí vyvěrají minerální prameny, byly tu následně založeny lázně.
V roce 1822 navštívil Sangenberg J.W. Goethe a roku 1872 byla u silnice na Kynžvart, postavena ve švýcarském stylu, budova Alžbětiných lázní - takzvaný Vodoléčebný ústav. V roce 1880 měl Sangenberg 2600 obyvatel, 270 popisných čísel, školu a faru, ve městě byly tři hotely, dvacet hostinců a dokonce bankovní dům Tanzer, který měl od c.k. ministerstva financí povoleno tisknout vlastní bankovky.
Po druhé světové válce došlo k výměně obyvatelstva, v souvislosti s odsunem sudetských Němců a nastal všeobecný úpadek. Většina domů byla zbořena a o lázeňství už nebyl vzhledem k odlehlosti obce zájem. Nedaleko radnice stál , postavený roku 1357. V roce 1956 vojáci vnitřní vybavení kostela bez ostychu vyrabovali a kostel pak buldozer srovnal se zemí. Podařilo se zachránit jen varhany, které jsou nyní v kostele ve Velké Hleďsebi a křtitelnici, která se nachází v tepelském klášteře. začaly zarůstat bolševníkem a rozpadat se. Na pravé straně cesty dnes stojí okálové domky, které nahradily po válce zbořenou původní zástavbu. I když je novodobý obraz Pramenů stále ještě dost skličující, přesto se našli odvážlivci, kteří se rozhodli v Pramenech usadit a dokonce i podnikat. V současnosti je obec zadlužená a nenašel se dlouhou dobu nikdo, kdo by chtěl obec řídil. Prameny se tak staly první obcí v republice po roce 1989, kde byl dosazen státní správce. Až na jaře 2012 se starostkou stala mladá Michala Málková a Prameny zase začaly po letech fungovat.
Velmi poutavé vyprávění o Pramenech a okolí najdeme v nové knize , která je k dostání v zámečku na Kladské.
Malé Prameny - 12,5 kmMalé Prameny začínaly za rozcestím na Mnichov za zatáčkou, ve které dnes uvidíme obnovený pomníček bývalé rodačky z Pramenů, která byla po válce odsunuta. stojí na místě jejího rodného domku. V zatáčce se nachází jedna z mála památek starých Pramenů - socha sv. Jana Nepomuckého z r.1883, který byl po válce ještě obklopen domy. Opodál je nepřehlédnutelný Penzion u Nováka, kde se v sezóně cyklisté rádi zastavují na občerstvení. Je tu příjemné posezení na zahradě a tabule s mapou okolí. Popojedeme zase o kus dál. Po pravé straně silnice bývalo v bílé dlouhé budově po revoluci, v 90. letech, Muzeum starých časů. Ale když pani průvodkyně zemřela, nenašel se nikdo, kdo by muzeum převzal a tak bylo nadobro uzavřeno.
Na konci obce projedeme křižovatkou a po chvíli uvidíme napravo něco jako parkoviště. Zde stávaly slavné Alžbětínské lázně. Video ČT - Mizející místa domova - videočas - 11:26
V roce 1872 založili čtyři bohatí sangerberští občané místní lázně. Bylo to v letech, kdy majitel sousední Kladské, kníže Schönburg – Waldenburg, tam právě stavěl lovecký zámeček ve švýcarském stylu. Snad proto byla ve stejném stylu postavena i nová lázeňská budova v Pramenech. Lázně dostaly název a využívaly tři zdejší kyselky -Rudolfův, Giselin a Vincentův pramen. Za budovou lázní u Vincentova pramene býval dřevěný pavilon. V okolí lázní byl založen lázeňský park. V budově bylo 40 komfortních pokojů, restaurace s velkým jídelním sálem pro 200 lidí, koncertní síň, herny a čítárna. Byl to komfortní lázeňský ústav, k němuž přiléhaly remízy pro kočáry a stáje pro koně, koupaliště a tenisový kurt.
Podávaly se tu uhličité koupele, tzv. ocelové lázně (kyselky měly velké množství železa), koupele s přídavkem extraktu ze smrkového jehličí, koupele s různými bylinnými a jinými přídavky, sirnaté lázně a prováděly se i slatinné zábaly. Lázně vyhledávali nejen letní hosté na zotavenou, ale hlavně nemocní. Lázně doporučovali lékaři k doléčování po mariánskolázeňské kúře, tzv.“Nachkur“.
Za první republiky byla budova lázní využita jako ozdravovna pro osoby s nemocemi dýchacího ústrojí a především tuberkulózou. Po roce 1945 sloužily lázně jako plicní sanatorium. To trvalo až do roku 1948, kdy lázně spadly do vznikajícího vojenskho výcvikového prostoru Prameny a přestaly být využívány. Po zrušení vojenského újezdu byl lázeňský dům opraven a v září 1967 se otevřel jako domov důchodců. V roce 1985 ale domov vyhořel a jeho oprava se vlekla až do roku 1990. Počátkem 90. let práce dobíhaly, byla položena nová měděná střešní krytina a budova byla prakticky hotova. Pak přišla poslední rána Alžbětinským lázním - zloději. Porevoluční podmínky dopustily, že ještě týž rok, kdy byla budova dokončena, zloději strhli a ukradli měděnou krytinu střechy. To byl její konec a roku 1995 musela být budova z důvodu bezpečnosti stržena. Dnes tu najdeme jen . Počátkem nového tisíciletí se objevily zprávy, že na místě Alžbětinských lázní snad vyroste nové lázeňské sanatorium. Zatím se sdružení Obnova lázní Prameny podařilo upravit některé zaniklé prameny jako je Giselin a Rudolfův a částečně i lázeňský park.
Od bývalých lázní pak pokračujeme silnicí směrem na Kladskou.
Hájovna Rota, rozc. - 15,0 kmZde na odbočce k hájovně projíždíme místem, kde se po válce nacházel vojenský tábor. V okolí Pramenů byly totiž po roce 1948 zřízeny v nově vznikajícím vojenském výcvikovém prostoru (tehdy táboře) - VVT Prameny. A tady ve směru na Kladskou projíždíme kolem jednoho z nich - na obrázku v odkazu polní tábory je to tábor č.4. Nacházel se napravo silnice na Kladskou, u hájovny Rota, která už je dnes obrostlá stromy. Tehdy, jak je vidět z tady bývala paseka, . Cesty vedoucí do tábora jsou ale patrny dodnes.
Již v roce 1946 poválečná vláda schválila vytvoření cvičiště ve Slavkovském lese. Toto rozhodnutí znamenalo, že vedle německého obyvatelstva museli celou oblast opustit i noví čeští osídlenci. Za sídlo velitelství byly vybrány Prameny, což znamenalo zrušení plicního sanatoria. Proti zřízení vojenského prostoru protestovaly sice některé okolní obce a zvláště pak Mariánské Lázně, protože se obávaly snížení počtu zahraničních hostů. Tyto protesty ale nemohly ve střetu s vojenskými zájmy uspět. Slavkovský les měl ideální strategickou polohu a armáda se ho proto nehodlala vzdát. Námitky města i Ministerstva zdravotnictví byly smeteny ze stolu se zdůvodněním, že vzdálenost lázní od cílových ploch střelnic je nejméně 15 km, což je vzdálenost dostatečná. V roce 1947 se velitelství VVT z důvodů špatných klimatických i životních podmínek přestěhovalo z Pramenů do Kynžvartu a až v roce 1949 byl oficiálně ustanoven s rozlohou přes 300 km 2. Paradoxem ale bylo, že v době uzákonění vojenského újezdu Prameny se už začaly objevovat první otazníky nad jeho další existencí. V roce 1947 byla totiž uzavřena dohoda s Jáchymovskými doly o uranovém výzkumu na území vojenského prostoru. Postupně intenzita průzkumu rostla, zaměstnanci Jáchymovských dolů zde stavěli sklady, elektrické vedení atd. To nakonec vedlo k tomu, že výcvikový prostor přestal plnit svou funkci. Kvůli prováděným výzkumům a těžebním pracím musela být zastavována vojenská cvičení i střelby. Postavení armády bylo sice silné, ale těžba uranu byla důležitější. Situace se počátkem 50. let stávala pro armádu neúnosnou, a proto začala hledat jiný vhodný prostor pro zřízení vojenského újezdu. Nakonec byla vybrána oblast Doupova a roku 1954 byl vojenský újezd Prameny zrušen. Vojáci se přemístili na Doupov, kde začala likvidace dalších měst a vesnic.
Škody vzniklé likvidací desítek obcí ve Slavkovském lese jsou nenahraditelné. V roce 1930 žilo na území VVT Prameny téměř 20 tisíc obyvatel a v současnosti, po padesáti letech od jeho zrušení tu žije stále jen necelá polovina.
V roce 2006 vydalo sokolovské muzeum knihu Rudolfa Tomíčka - , aneb Chlapci z Opičích hor. Opičími horami přezdívali vojáci VVT Prameny proto, že zde museli pravidelně absolvovat náročné prověrky tělesné zdatnosti, mimo jiné i na lanové dráze. Kniha v roce vydání získala 1. místo v soutěži Gloria musaelis.
Informace a obrázky o tomto místě byly použity právě z této knihy.
Potok Rota (Roda) - 16,0 km (rozc. s CT 2140)Na následující křižovatce je rozcestí s trasou č. 2140. Název rozcestí - Potok Rota - vznikl počeštěním německého názvu zdejšího potoka Roda. Dnes se potok jmenuje Pramenský, pramení na Kladské a vtéká do říčky Teplé u železniční zastávky Louka. Proti proudu Pramenského potoka jsme vlastně stále jeli už od Pluhova Boru, pokud jsme si zvolili od Grünské kyselku cestu po naučné stezce.
V 15. a 16. století nechal opat tepleského kláštera Zikmund podél potoka dobývat stříbro. Těžba byla pro klášter zřejmě dost výnosná, protože si tehdy nechal odlít dvě stříbrné sochy a monstrance pro klášterní kostel.
Ačkoliv jsme zde už docela vysoko (kolem 800 m.n.m), přesto tady vznikla v minulosti dosti ničivá povodeň. Bylo to v listopadu 1890, kdy napadlo hodně čerstvého sněhu a následný déšť způsobil rozvodnění Pramenského potoka a říčky Teplé natolik, že byly strženy mezi Mnichovem a Loukou železné mosty a mnohé hráze a jezy. Povodeň pak zavalila velkou část Karlových Var. Dílo zkázy bylo tak veliké, že tehdejší karlovarský starosta Eduard Knoll si sáhl na život.
Jarní tání a vysoký stav vody občas využívají vodáci a Pramenský potok a říčkou Teplou sjíždějí na kajacích.
Bývalý Danzerův pomník (odbočka z trasy 200m).
Pokud bychom zde odbočili na rozcestí vpravo po žluté, býval na kraji lesa asi po dvou stech metrech nalevo 2,5 metru vysoký Danzerův pomník. Bylo prý to zajímavé kamenické dílo, které vytvořil v roce 1879 kameník J.Schanting, žijící v Pramenech, na objednávku Andrease a Amálie Danzerových, také z Pramenů.Zámožná rodina Danzerů úspěšně obchodovala v Pramenech s chmelem a vybudovala největší firmu ve městě - Kašpar Danzer a synové. Firma ale v roce 1900 téměř zkrachovala, proto své podnikání Danzerové přenesli do Norimberka, kde firma existuje dodnes. Syn Kašpara Danzera Adalbert byl slavným lékařem v M. Lázních a zasloužil se o sepsání dějin Mariánských Lázní. Postavil také Danzerův lázeňský dům, který byl po druhé světové válce přejmenován na Sevastopol a po roce 1990 na Skalník. Na Danzerově domě bývala pamětní deska, ale ta po válce bohužel zmizela.Pokud budeme odtud ještě pokračovat dál po cestě, tak asi po necelých 2 km přijedeme k . Byl vybudovaný roku 1554 k posílení Dlouhé stoky a je pětkrát menší než Kladský. Leží hluboko v lese na okraji rezervace Paterák. Nachází se ve velmi pěkném okolí, které jako by nás vybízelo k zastavení a odpočinku. Údajně se sem také chodí slunit nudisté.Od rybníka se pak se vrátíme na silnici a pokračujeme na Kladskou.
Aquadukt - 17,5 kmPo chvíli už přijíždíme na hráz Kladského rybníka. Rašeliniště pod hrází ukrývá snad nejmenší aquadukt v českých zemích. Aquadukt je vlastně umělá vodní cesta a někdy musí křižovat potoky a řeky, tak jako zde na Kladské. Aquadukty už stavěli staří Římané. V Česku jsou známé například aquadukty na Opatovickém kanále na Královéhradecku. Obvykle se umělý kanál převádí korytem přes přírodní tok, ale tady je to obráceně. Protože Pramenský potok tady teče půl metru nad hladinou Dlouhé stoky, Převádí se přes Dlouhou stoku Pramenský potok, dříve to bylo po dřevěném, nyní betonovém korytě. Bystré oko vodní křižovatku může zahlédnout i z hráze Kladského rybníka, ale dá se k němu sejít po vyšlapané pěšině od výpusti Kladského rybníka (čepu) dolů z hráze k Dlouhé stoce a po proudu podél kanálu se dostaneme až k aquaduktu. Pokud bychom šli pak podél stoky ještě kousek dál, přijdeme k novému úseku , která se otevřela roku 2010 .
Kladská, rašeliny - 18,0 kmA to už se blížíme do centra Kladské, k loveckému zámečku. Mnozí jsme již možná navštívili Českou Kanadu nebo České Švýcarsko a tady na Kladské se prozměnu nacházíme v České tajze. Přijeli jsme totiž do velmi unikátní oblasti, v nadmořské výšce 820 m, Slavkovského lesa zvané Tajga. Tak se nazývá největší z pěti rezervací Kladských rašelinišť, protože svým porostem skutečně připomíná sibiřskou tajgu. Nepleťte si jí ale s podobnou známou oblastí - Českou Sibiří, ta se nachází nedaleko Berouna.
Kladské rašeliny byly za přírodní rezervaci prohlášeny už v roce 1933. Kladská se svými rezervacemi tvoří nejvýznamnější část zdejší CHKO Slavkovský les (vyhlášena byla roku 1974). Na západním okraji rezervace Tajga se nachází Kladský rybník, který nemůžeme přehlédnout. Kladský rybník vznikl už v roce 1501 a nechal ho vybudovat Jan Pluh jako zásobárnu vody pro vodní kanál Dlouhá stoka. Kolem rybníka vede naučná stezka Kladská s několika zastaveními. Naučnou stezkou se prochází po povalových chodnících po okraji rezervace. je před restaurací U Tetřeva, ale dříve byl . Naučná stezka v délce 1.6 km je jednosměrná a je nepřetržitě v provozu od září 1977. Na kole se ale po NS nevydávejte, není to povoleno a také by jste z ní moc neměli, pěšky je to opravdu zajímavější. Raritou Kladské také je, že její okolí je jedno z nejkyselejších míst v Evropě.
Kladská patří mezi turistiky nejzajímavější lokality na západě Čech. Za posledních několik let se Kladská stala oblíbenou zastávkou projíždějících cyklistů. Najdeme zde zámeček, sloužící jako garni hotel a restauraci , která je však stále plná a jen velmi těžko se v ní hledá místečko u stolu. Proto se cyklisté naučili zastavovat u sousední s krytou terasou.
Kladská byla dříve druhým největším revírem v Českém království a myslivecká tradice se tu udržuje dodnes. V roce 1873 koupil Kladskou od samotného mocnářství kníže Otto Friedrich Schönburg-Waldenburg a zřídil zde centrum správy schönburského majetku. V roce 1873 kníže zakoupil na 5. světové výstavě ve Vídni expozici švýcarských domků, které na Kladskou nechal převézt po železnici a pak povozy. Kníže také nakoupil i několik karpatských jelenů v Rumunsku, křížil je se zdejšími a dosáhl tím pozoruhodných výsledků. Po jeho smrti v roce 1888 spravoval panství jeho třetí syn Otto Zikmund (Sigismund). Ten ve zdejší oboře choval i medvědy a jeden párek medvědic - Ajax a Ruschi v roce 1907 daroval Schwarzenberkům na zámek v Českém Krumlově. Zikmund byl velký milovník přírody a oženil se až v roce 1920 s Elfriedou, která se zde proslavila svou " Vánoční knihou". Na Kladské žil Zikmnund až do své smrti roku 1936 a Elfriede Kladskou spravovala až do konce války. Zikmund je pochován v hrobce za Mysliveckou hospůdkou. V roce 1945 pak areál přešel do rukou státu a dnes ho spravují Lesy ČR.
Kladskou navštívilo mnoho vzácných hostů své doby. Byl to například anglický král Eduard VII., bulharský král Ferdinand, vídeňský arcivévoda Ferdinand, francouzský ministerský předseda Clemenceau, T. G. Masaryk, sovětský maršál Koněv, generál Svoboda nebo Jurij Gagarin.
Zajímavý článek o Kladské vyšel v Cestovateli.
Hrobka (odbočka z trasy 200 m)
Hrobku posledního majitele Kladské - , prince z Schönburgu-Waldenburgu najdeme za Mysliveckou restaurací a vede k ní pěšina označena směrovkami. Lesní hrobka byla již dvakrát násilně otevřena, jednou českými, podruhé americkými vojáky, kteří zde hledali zlato. V hrobce však našli jen nabalzamovaného prince v zelených bačkorách.se narodil 1866 ve Waldenburgu a zemřel zde na Kladské roku 1936. O smrti prince se traduje, že souvisela se zastřelením bílého jelena. Podle myslivecké pověsti, ten kdo zastřelí bílého jelena tak do roka zemře.Z Kladské pak pokračujeme přes křižovatku kolem na Kynžvart. Rozcestí neslo nějakou dobu jméno "U Vojáka", protože tu v dobách VVT Prameny stávala vojenská hlídka.
Bašus - 19,8 km (rozc. s CT 2254)Uprostřed cesty mezi Kladskou a Kynžvartem narazíme na rybník Uhlíř a rozcestí. Toto místo je známo pod názvem Bašus a lesní cesta kolem rybníka je Bašusova cesta. Dříve tu byla hranice mezi panstvími Teplá a Kynžvart a stávala tu Kladská myslivna (Glatzener Jägerhaus). Do roku 1786 byla hranice uzavřena závorou, panství byla oplocena a hranice přísně střežena. Metternich z Kynžvartu a Schönburg z Kladské se totiž neměli moc rádi a to se přenášelo i na jejich zaměstnance. A tak se jednou stalo, že lesník bydlící v hájence, byl ve dveřích svého stavení zastřelen lesníkem z kynžvartského panství, střelou do břicha. Odtud název Bašus z německého Bauchschuss - střela do břicha. Na památku této tragické události byl proti vchodu do hájenky postaven pomníček. Dnes už tu pomníček ani hájenku už nenajdeme a zchátralá opuštěná hájovna byla v roce 1964 zbořena.
Rybník Uhlíř byl založen pro potřeby nedaleké šachty a k zavlažování lesních školek. V padesátých letech byla totiž nedaleko odtud otevřena nová uranová šachta, která ke svému provozu potřebovala hodně vody.
Těžba uranových rud probíhala mezi Kynžvartem a Kladskou už od počátku padesátých let a postupně zde byly vyhloubeny dvě jámy. Těžba zde dosáhla vrcholu v období let 1955 - 1958 a byl zde vytvořen samostatný závod Kladská. Šachta 1 ukončila těžbu v roce 1963, Šachta 2 zůstala v provozu ještě v roce 1980. Obě důlní díla se nacházela při levé straně silnice do Kynžvartu.
Hned po příjezdu do Kynžvartu se dostáváme do lázeňské části městečka. Lázně patří mezi ty nejmladší u nás. O založení zdejších lázní se zasloužil především rod Metternichů. Majitel kynžvartského panství kníže Metternich v roce 1822 pozval k obhlídce kyselek švédského chemika Jakoba Berzelia, který příznivými posudky umožnil zachycení a následné využívání šesti pramenů. Voda se plnila do hliněných lahví a zasílala se pod značkou Kynžvartská ocelová voda (Königswarter Stahlwasser) praktickým lékařům. V roce 1864 nechal kníže postavit lázeňský dům Metternich (dnes Orlík) a roku 1885 krytou kolonádu (budova balneoterapie). V této době se začala také stáčet Richardka ve stáčírně u nádraží a vyvážet do zahraničí jako výtečná stolní voda. Od konce 19. století se k léčbě hojně používala i místní slatina. První hotely se v lázeňské čtvrti otevírají roku 1877. Hned v první sezóně se zde mimo jiné ubytovala Belgická královna, nebo baron Nathaniel Rotschild. V roce 1885 navštívil město Wilheim III. král holandský.
Kromě nemocí dýchacích cest se zde léčily chronické střevní nemoci, revmatismus, dna, ekzém, nemoci močových cest, ženské a neurologické onemocnění, vždy pouze u dospělých pacientů. Důležitou součástí léčebného procesu je také místní klima. Je zajímavé, že už v roce 1865 mu místní lidé věnovali pozornost a sledovali teplotu, vlhkost a srážky.
Od roku 1950, při epidemii černého kašle, se zde začaly léčit děti, protože místní klima velmi pozitivně působilo na onemocnění dýchacích cest. Od té doby se už v Kynžvartu léčí jen děti ve věku od 2 do 15 let s onemocněním dýchacího ústrojí.
Nejznámějším pramenem je . Kyselka byla v minulosti zneužívána hostinskými, kteří ji zde stáčeli ve velkém a pak prodávali. Proto město zavedlo stáčení za úplatu. Pod lázeňským domem si ale můžeme napít zdarma z pramenů .
Z lázeňské části pak pokračujeme do centra, na náměstí.
Historie Kynžvartu je podrobně popsaná na stránkách města. V roce 1878 začíná rekonstrukce a přestavba městečka Kynžvart do nynější podoby. Práce prováděl a řídil stavitel a zároveň starosta Johan König. Na náměstí si můžeme prohlédnout několik památek. Nachází se zde vysoký štíhlý Mariánský sloup s barokní sochou P.Marie s Ježíškem. Zajímavé jsou na podstavci srdce a čtyřlístek s nápisem: "Andreas Normann anno 1709". Nedaleko je válečný pomník z roku 1927. Je to kamenná kašna se sloupem, na kterém je socha vojáka v pokleku, opírající se o meč. Ze sloupu vytékala voda do kašny a na čelní ploše sloupu byla deska se jmény padlých v 1. světové válce. Hodnotný je také novogotický lázeňský dům z roku 1863, barokní dům č. p. 19 z roku 1770 a trojlodní kostel sv. Markéty, přestavěný v roce 1870. V místě, kde dnes stojí obchodní dům, stávala dříve budova židovské synagogy. Synagoga přečkala oba velké požáry města v r.1865 a byla až do nacistické okupace nejstarší zachovalou stavbou ve městě. Stihl ji osud podobný jako synagogu v M. Lázních. Byla němci vypálena a zbořena za křišťálové noci 1938. Ve městě byla kdysi silná židovská komunita. Z roku 1770 se zachoval historicky cenný židovský dům , který ukrývá rituální lázeň mikve.
Naproti obchoďáku uvidíme hotel Hubertus, ve kterém bylo v padesátých letech sídlo již zmiňovaného .
Z náměstí pokračujeme po trase dál a sjedeme dolů k zámku.
Zámek Kynžvart (Schloss Metternich) - 24,3 kmHistorie Kynžvartu sahá do 2. poloviny 13. století, kdy Přemysl Otakar II. nechal na strmém ostrohu postavit pomezní hrad Königswart, jehož zříceniny se zachovaly nad městem do současnosti. V průběhu dalších 340 let se až do třicetileté války na kynžvartském panství vystřídalo deset šlechtických rodů. Předposlední z nich, pánové z Cedvic (Zedtwitzové) postavili pod Kynžvartem koncem 16. století renesanční tvrz. Po bitvě na Bílé hoře získalo konfiskované kynžvartské panství pět bratrů Metternichových a od té doby jim patřilo kynžvartské panství až do další konfiskace v roce 1945. V letech 1681-1691 nechali Metternichové na místě zchátralé renesanční tvrze postavit barokní zámek a v roku 1833 ho nechal rakouský kancléř Klement Metternich přestavět na honosné empírové sídlo. Na tuto nákladnou přestavbu získal půjčku od bankéře Rothschilda, za což se mu kníže pak odměnil udělením šlechtického titulu. Stavbu projektoval stavitel italského původu Pietro Nobile a v této podobě se zachoval zámek do dnešní doby. V 70. letech minulého století napadla zámek dřevomorka a musela být provedena generální oprava, v té době už dosti . Oprava se táhla dlouhých pětadvacet let a zámek byl v té době nepřístupný. Znovuotevřen byl až v roce 2002 a téhož roku získal zámek za provedenou opravu od organizace Europa-Nostra cenu za ochranu kulturního dědictví.
Roku 1928 založil kancléř Metternich na zámku muzeum. Bylo přístupné pro veřejnost a vstup byl z boku zámku od silnice, kde je dodnes nápis Museum. Jeho základem se staly všemožné podivuhodné dary věnované rodině Metternichů a muzeum pak navštěvovalo mnoho zajímavých hostů. Cenné sbírky muzea se dnes nachází v kabinetu kuriozit, kde uvidíme mnoho zajímavostí, jako např. vykopávky z Pompejí, nebo staroegyptská mumie egyptského kněze Kenamúna a mnoho dalších věcí. Nový kastelán zámku Dr. Říha začal skládat střípky z historie zapomenutých příběhů zámku a vzniklo tak i Kynžvartské muzeum příběhů. V zámeckých sbírkách se nachází také jedna z nejcennějších zámeckých knihoven v Čechách.
Na hodinovou prohlídkovou trasu zámku se můžeme vydat od dubna do října.
Zámecký park (odbočka z trasy 0,8 km)
V okolí zámku je cenný park založený roku 1690 a je to jeden z největších anglických parků v ČR. Roku 1945 byl vyhlášený státní přírodní rezervací.
Hospodářský dvůr - 24,4 km Přímo naproti zámku, tam kde je dnes restaurace, nechal kancléř Metternich postavit hospodářský dvůr a také důchodový a lesní úřad. Nedaleko zámku pak opravil vilu zahradníka se skleníkem, pivovar a lesovnu. Upraven byl i starý kolový mlýn a kovárna. V okolí tehdy stálo včetně zámku 10 domů a žilo zde 29 rodin se 127 osobami. Areál dvora se v současnosti opravuje, ale už v roce 2002 zde byla otevřena nová restaurace se jménem jak jinak než Metternich. Ve dvoře má restaurace letní terasu a je tu příjemné posezení.
Dál pokračujeme přes hráz Kovárenského rybníka na rozcestí u staré kovárny.
Stará kovárna - 24,7 kmKovárna leží u staré císařské silnice z Plzně do Chebu a pochází z 2. poloviny 18. století. V kovárně byla údajně jedna místnost bez oken (černá komora), která prý byla využívána i jako vězení. Kovárnu poznáme podle šindelové střechy. V roce 1782 kovárna vyhořela. Naposledy byl objekt restaurován v 90. letech.
Pak pokračujeme podle značení cyklotrasy ve směru na Starou Vodu.
Na rozcestí u Staré Vody se nachází unikátní továrna na tavení čediče. Původně to byla sklárna postavená v roce 1910 sklářským podnikatelem Lambertem z Holenbrunnu. Vyrábělo se tu ornamentové sklo, válcované a drátové zboží. měla 50 dělníků a získávala suroviny v nedalekém okolí. U Lázní Kynžvartu nalézal mléčný křemen, citrín a růženín. Nedaleko Úbočí je zatopený lom, kde byl tehdy těžen čistý křemen. Od roku 1951 se zde začal tavit čedič, dovážený sem v počátcích ze sesterského závodu na Slovensku, nyní z lomu Slapany u Chebu. V současnosti je to jedna z mála továren na tavení čediče v Evropě a největší výrobce tavených čedičových výrobků na celém světě. Čedič se zde taví při cca 1300 stupních a odlitky mají pro svou velikou odolnost široké použití.
Na přelomu 19. a 20. století měla Stará Voda více jak tisíc obyvatel, v současnosti je jich necelá polovina. Bývala to nejbohatší obec na panství Kynžvart. V roce 1872 byla uvedena do provozu trať císaře Fr. Josefa a ve Staré Vodě bylo postaveno nádraží. To se ale od počátku, proti vůli zastupitelů obce, jmenovalo Königswart-Sangerberg (Kynžvart-Prameny) i přesto, že se nachází na katastru obce Stará Voda. Prameny pak byly z názvu vypuštěny a dodnes zůstal nádraží název Lázně Kynžvart.
Zajímavou památkou obce je původně hrázděná barokní z roku 1712 s jehlanovou šindelovou střechou se zvoničkou a uvnitř s kazetovým stropem. Válečný pomník stojí u silnice do Chebu, nedaleko odbočky na Vysokou. Byl postaven v roce 1923 a nesl jména 53 mužů ze Staré Vody, kteří padli v první světové válce. , který byl po roce 1945 odstraněn a vhozen do nedaleké studny. Zatím pomník čeká na svou obnovu a v roce 2009 byl ještě v dost . V obci se dodnes zachovalo několik hrázděných stavení, tzv. Fachwerků, které bývaly a dodnes jsou typickými .
Jedlová (Tannaweg) - 28,3 km Malá, vlastně už bývalá ves Jedlová mívala ve 20. letech téměř 150 stálých obyvatel, v současnosti se neuvádí žádný, a osada slouží už jen pro rekreaci. Vznikla jako hornická ves, protože se v okolí těžila ruda. Vesnička se pak úspěšně rozrůstala a mezi sv. válkami tu stálo kolem 25 domů. Jedlová nebyla velká, zato poměrně průmyslová obec. Bývala tu tavírna olova, později přebudovaná na sirkárnu a budova továrny tu stála až do 50. let pak byla zbořena. V Jedlové se vyráběly také dřevěné perly, byla tu tkalcovna a barvírna. Na potoce Sázek stávaly tři mlýny - Kocovský, Folterův a Šturmův. Dnes se jezdí na Jedlovou pro kyselku nebo do restaurace U Mlýna, kde je možné se také ubytovat v chatkách.
Za vsí pak narazíme na odbočku ke kyselce Jedlová.
Kyselka Jedlová, rozc. - 28,7 kmRozcestí ke kyselce je označeno směrovkou a k prameni je to asi 150 m. Minerální pramen byl vždy vyhlášený pro svou výbornou chuť. Kvalita kyselky se ale pravidelně nesleduje, proto je její pití jen na vlastní nebezpečí. Ale jezdí si pro ní hodně lidí z okolí a odvážejí si jí ve velkém. Pramen byl v minulosti zkoumán v letech 1908, 1958 a naposledy 1975. Vždy byl zjištěn vysoký obsah volného oxidu uhličitého i vyšší celkový obsah rozpuštěných látek zvláště pak iontů sodíku, hořčíku a vápníku. Předposlední proběhla v roce 1974, kdy národní výbor nechal pramen zastřešit pavilónkem a zpřístupnit cestu. Současná úprava pramene byla provedena v roce 2003.
U Helmutova kříže - 30,7 km (rozc. s CT 36) Od kyselky pokračujeme lesní silničkou vzhůru na křižovatku. Rozcestí se říká U Helmutova kříže a od roku 2009 je tu nové cyklistické rozcestí tras 2135 a 36. Jméno vzniklo údajně tak, že na křižovatce bývala prostřelená helma na pomníku, kterému se říkalo "Helmák" a dnes, po zkomolení se říká "Helmutův kříž".
Odtud pak pokračujeme rovně, tedy spíše mírně vpravo a až na další rozcestí jedeme v souběhu s trasou 36.
Hřebínek - NS Slatina - 31,7 km (rozc. s CT 36) Po necelém kilometru přijedeme na další rozcestí cyklotras, kde se obě cyklotrasy zase rozejdou a my pokračujeme odbočkou vlevo. Spolu s cyklotrasou 36 pak dál prochází také naučná stezka Slatina, kterou v rámci Programu 2000 zde v roce 2006 zřídila Lesní správa Fr. Lázně. Naučná stezka má 7 zastavení a vede v takovém jakoby půlkruhu. je ale zakresleno pouze 6 zastavení, protože to sedmé Lesy doplnily až později. Poslední zastávka se nazývá Rašeliniště a na mapě je zakreslena červenou šipkou. Naučná stezka začíná v Malé Hleďsebi, vede přes Plánský můstek a končí u Tachovské Huti. Trasa je velmi pěkná, značená je a určitě si na ní někdy udělejte čas. Celá se dá projet na krosovém nebo horském kole.
Černý pánbůh - 33,6 kmPo pár kilometrech trochu zbystříme zrak, protože bychom mohli napravo od silnice u lesa přehlédnout černého pánaboha. Tomuto místu tady se říkávalo Schwarzer Herrgot a cestě Coloredo Weg, později pak Janovského cesta.
Podle pověsti to bývalo místo, kde rostly mohutné stromy, které přitahovaly blesky. A tak se stávalo, že sem při bouřce často blesk udeřil. Jednou blesk rozrazil obrovský strom, koruna se ve zlomeném místě svěsila k zemi a tak se ve zlomenině vytvořilo duté místo. Lidé sem umístili dřevěnou sošku pána Boha a rozsochu zakryli šindelem. Po čase soška Pána Boha z neznámých příčin zčernala. To brali lidé jako určité Boží znamení a místo se stalo uctívaným. Místo zvané Černý Pánbůh ztvárnil v básni Beim „Schwarzen Herrgott" místní básník Ernst Konhäuser.
V nedávné době se v okolí našly stopy po milířích a pálení dřevěného uhlí. Vrstvy zbylého uhlí dosahují mocnosti někde až 60 centimetrů.
No a už jsme na samém konci naší cyklotrasy s číslem 2135. Tady na rozcestí u altánu se napojuje na cyklotrasu 2137. V altánku si na závěr svého putování můžeme pohovit a v klidu vnímat tu úžasnou okolní přírodu. Své dojmy pak můžeme zvěčnit v turistické knize, kterou najdeme ve schránce v altánu. Žádný hostinec tu zatím nečekejte, k občerstvení nám ale poslouží pravý přírodní a čistý pramen, který má velmi . Pramen je opravdu výtečný a osvěžující a pochvalují si ho prý převážně ženy. Je pojmenován po bývalém a věhlasném místním fořtovi Janovském. Nezapomeňte ale sledovat čas, protože je to odtud nejkratší cestou, po silnici přes Tachovskou Huť, ještě dobrých 15 km až na nádraží v Mariánských Lázních.
To, že tu bývala ještě v roce 1945 kouzelná vesnička Slatina už běžný turista ani nezpozoruje. Po staletí se jmenovala Lohhäuser a až po roce 1945 byla přejmenovaná na Slatinu, ale ne na dlouho. Pro svou polohu na samé hranici s Bavorskem jí naše poválečná politika odsoudila k zániku. Z druhé strany hranice byla bavorská ves Mähring a na rozdíl od Slatiny existuje dodnes. Obyvatelé obou vesnic měli dobré vztahy a Slatinští chodívali do kostela a na trhy raději do sousední bavorské vsi, než aby se trmáceli na svou farnost do vzdálených Tří Seker. Slatina byla soustředěná hlavně kolem silnice, ale některé domy se nacházely i v těsném kontaktu s hranicí, například mlýn Lohhmühle na Hamerském potoce (Lohbach) byl jen 10 m od hraniční čáry. Ostatně mlýn je poslední stavení z bývalé vsi, po kterém zůstaly ještě dost . Jedna významná památka se ale přece jen z bývalé vesničky dochovala. Je to válečný pomníček, který byl roku 2001 opraven nadšenci z Velké Hleďsebe, pod vedením místního historika Zdeňka Buchteleho. Není ale už úplný, chybí mu bronzová orlice, která ho do konce války zdobila. Při úpravách hleďsebští muži umístili k pomníku také nalezené drobné relikty z bývalé Slatiny. Nejcennější asi byla ještě celkem zachovalá cedulka s názvem místní části obce. Jenže i když byla umístěná v pevném kovovém rámu, tak jí stejně někdo i s tím rámem čórnul. Je to prostě děs.
Mähring - 38 kmV roce 2011 byla cyklotrasa 2135 prodloužena až na hranici. Když u pomníku odbočíme vlevo tak po lesní cestě k ní dojedeme. Navazuje na cyklotrasy obce Mähring, která k hranici vybudovala novou cyklostezku. Když se zadaří sdružení obcí Mariánskolázeňska získat dotaci, tak se stezka dobuduje i na české straně až k silnici na Slatině
Obec Mähring leží v severní části Hornofalckého lesa, v regionu nazývaném Stiftland. Pod Mähring spadá ještě dalších 19 menších okolních vsí, osad a samot. Základem obce se staly vsi Dippersreuth, Griesbach, Großkonreuth a Mähring, které tvoří od roku 1978, kdy proběhla územní reforma, společnou obec Mähring.
Až do roku 1118 patřil Mähring s okolím českému králi, který jej pak daroval klášteru Waldsassen. Ve 14 stol. byl v obci založen kostel, později soudcovský úřad, okolo roku 1500 se zde začalo vařit pivo a bylo zde sídlo celní stanice. Četné vesnice této oblasti zůstaly opuštěné pro desetiletí trvajících sporů s tachovským panstvím.
V roce 2003 převzal Mähring kmotrovství nad zaniklou Slatinou a zároveň bylo v Mähringu otevřeno malé muzeum bývalé Slatiny.
Datum aktualizace
11. 11. 2006 - 16:18