Oddíl kanoistiky a vodní turistiky
Vzpomínky na historii vodáckého sportu v Nejdku
Vodáctví se liší od ostatních druhů vodních sportů tím, že se provozuje na tekoucích vodách. Peřeje, víry, vratné proudy, skryté kameny a mnoho dalších nástrah proudící vody vyžaduje kromě zvládnutí techniky pádlování a ovládání lodí také mnoho zkušeností a hlavně – vyloučení všech rizik. Vodáctví není adrenalinový sport a podcenění nebezpečí s přeceněním vlastních schopností mívá tragické následky.
Na počátku byl vznik vodáckého kroužku na Základní škole v roce 1958 a první jeho akcí byla příprava a realizace splutí řeky Lužnice na konci školního roku 1958/59. Výpravu absolvovalo 11 dětí a 5 učitelů na třech pramicích. Zájem byl větší než dovolovala kapacita lodí, ale víc pramic jsme nesehnali. Byla to tenkrát shoda několika příznivých okolností – sešla se parta mladých učitelů se společným zájmem, který zaujal i jim svěřené děti, a ředitelem školy byl Václav Nohejl, který měl mimořádnou autoritu a schopnost prosadit víc, než jiní. Toho napadlo, že by to mohla být dobrá mimoškolní činnost, organizovaná školou. Zdeněk Heřmánek, Milan Michálek byli schopni sehnat a vyjednat cokoliv, Pepík Bárta to s dětmi uměl, Míla Pánková měla jako jediná žena nezastupitelnou úlohu a byla už zkušenou kanoistkou. Pátým byl tělocvikář s odbornou kvalifikací (učitel Petr Pánek). Z těch jedenácti prvních dětských průkopníků vodáctví v Nejdku bych jmenoval „zasloužilým vodákem“ Pepíka Nováka, který nejenže byl snad na všech putovních táborech, ale zasloužil se rozhodujícím způsobem i o postavení naší loděnice. Stavba byla uskutečněna svépomocí – to jest prací všech vodáků, jejich rodičů a co nemohli zvládnout, zařídil Josef Novák senior, zvaný „šerif“.
Vyvrcholením celoroční činnosti byly týdenní plavby po Lužnici a tam se dostali jen ti nejlepší. Podmínky byly pro všechny stejné – aktivní účast na všech akcích, stoprocentní docházka na výcvik, bezvadné chování ve škole a prospěch bez propadnutí. Účast si nikdo nemohl koupit. Náklady z větší části uhradil sběr starého papíru a železa – což byla pro děti hlavní možnost, jak si vydělat. Rodiče doplatili jen stravu a ta byla velmi prostá a levná. Na loď se toho moc nevešlo – jen velký hrnec, naběračka a každý měl ešus a lžíci. Mezi Táborem a Bechyní bylo povodí Lužnice krajinou téměř nedotčenou civilizací – ovšem z hlediska zásobovaní to byl problém. Všichni rychle pochopili, že vybírat si v jídle a přežít nejde dohromady. V lodním deníku mám záznam, že si jednou po večeři dávali někteří jako nášup opékané slupky z brambor.
Popularita vodáckých plaveb každým rokem vzrůstala a rostl i počet těch, kteří chtěli dokázat víc. Po čtyřech plavbách jsme pátou naplánovali jako slalomářské soustředění. Vodní slalom je sportem, který dovedl umění ovládání kanoí a kajaků na mnohem vyšší úroveň, než jaká stačila vodáckým turistům. Vyžadovalo to vhodnou loď a tou pramice nebyla. Přibyla další podmínka účasti – postavit si vlastní kajak. Pro děti je kajak nejvhodnější lodí proto, že nezatěžuje tělo tak jednostranně, jako pádlování na kanoi. Každý dostal plán a poučení, jak podle něj vyrobit nejjednodušší a nejlevnější slalomový kajak z dřevěných latěk a koženky. Prvního května nesli budoucí slalomáři své výrobky v průvodu a zbývající čas do prázdnin se jej učili ovládat. K tomu patřil i nácvik eskymáckého obratu. Proto se v reportáži časopisu pro mládež psalo o našem kroužku pod nápisem „Eskymáci v Nejdku”. Stejný název měl i film, který na soutěži amatérských prací v Praze získal značný ohlas. Předcházel mu první film, který byl jen sestřihem nastřádaných záběrů z „pramicového” období pod názvem „Z Nejdku na Lužnici”. Na filmech měl největší zásluhu Milan Michálek; s těžkou školní kamerou v obtížných podmínkách posbíral potřebný filmový materiál – dnes už asi neschopný promítání.
Soustředění se konalo na protrženém jezu Suchomelu a bylo zahájeno plavbou z Plané, kam kajaky přivezl železniční vagon z Nejdku. Veškerou bagáž, včetně slalomových branek a drátů na jejich zavěšení přivezlo nákladní auto do blízkého Stádlce. Tábor končil splutím do Bechyně, kde byly kajaky opět odeslány po železnici zpět do Nejdku.
Pro další vývoj vodáckého sportu je charakteristický růst počtu lidí, kteří ho provozovali a také větší rozmanitost forem. Především dál pokračovaly vodácké pionýrské tábory na Lužnici – s tím rozdílem, že se spolu s Milanem Michálkem přestěhovaly na „horní” základní školu. Výjimkou byl rok 1976, kdy se současně uskutečnil také jeden na „dolní” škole, ale ten už více patří do historie orientačního běhu.
Na Základní škole v Karlovarské ulici uskutečnil Milan Michálek v letech 1971 – 1986 více než dvanáct putovních vodáckých táborů, ponejvíce desetidenních, vždy počátkem července. Z toho bylo nejméně devět táborů na Lužnici, jeden na Ohři, jeden na Hronu (1985 – „Expedice 40“) a jeden na Otavě (1986 – „Otava aurifera“). Na posledním otavském „puťáku“ se nejdečtí vodáci sešli ve Strakonicích u táboráku s ing. Pavlem Pavlem, světoznámým „hybatelem“ soch Moai na Velikonočním ostrově. S Milanem Michálkem spolupracovali jako vedoucí na těchto táborech mj. Věra Hýsková, Bohuslava Chlupová, Lukáš Peterka z Karlových Varů a Dana Valentová.
Školní tábory už nebyly jedinými vodáckými akcemi léta a prázdnin. Prolínaly se s plavbami dalších skupin dospělých, využívajících zkušeností a existujícího lodního parku. Vzrůstal i počet soukromých lodí a Lužnice se stala prakticky nejdeckou řekou, na kterou se většina pravidelně vracela a někteří si plavbu v jednom roce i několikrát zopakovali. Vznikl oddíl TJ Jiskry Nejdek a objevili se závodníci ve slalomu a sjezdu. Ti brzo navázali spolupráci s karlovarskými závodníky, kteří slalom už několik let provozovali u peřeje zvané Hubertus. Karlovarská jednota byla bohatší a u ní i hostující vodáci z Nejdku získali možnost kvalitního závodění. Oddíl v Nejdku se věnoval vodácké turistice a všichni se během podzimu a zimy scházeli pravidelně v tělocvičně.
Dnes už Lužnice dávno není jedinou řekou nejdeckých vodáků – kromě českých a slovenských slalomových tratí pluly naše lodě i na vlnách rumunských, jugoslávských a rakouských řek. V mnohé domácnosti patří loď k nezbytné výbavě a její spolehlivé a bezpečné ovládání patří k základnímu všeobecnému vzdělání.
Petr Pánek
říjen 2006
Nejdečtí vodáci od počátku 70. let dodnes
Na počátku 70. let se začalo rodit znovuzaměření oddílu na vodní turistiku, nejdříve jen v oddíle dospělých. První větší akcí bylo splutí Vltavy na pramicích a kanoích v roce 1971. Kromě letní turistiky jsme se v dalších letech zúčastnili řady turistických slalomů, tzv. Vodácké turistické jízdy zdatnosti (VTJZ). Již v roce 1972 jela větší nejdecká výprava na malebnou řeku Střelu, kde s námi byl i Honza Petrlík, který kromě lyžování byl také velký milovník vodní turistiky. Mimo Střely, kterou navštěvujeme dodnes, jsme jezdili VTJZ i na dalších řekách, na Otavě, Teplé, Sázavě, Bystřici, Klabavě, Mži, ale i na místní Ohři. Některé z nich patřily k vyššímu stupni obtížnosti, např. Otava z Čeňkovy pily, ale ani na Sázavu se stavem vody 1,5 m nad normálem určitě dodnes účastníci nezapomněli.
Lodě jsme dopravovali v rámci tehdejších možností různě, velmi často vlakem. Na VTJZ jsme se přidávali ke karlovarským vodákům z RH nebo ze Slavie Karlovy Vary, nezapomenutelná byla „Čeňkárna“ s novorolskými vodáky a jejich malým náklaďáčkem Aero 150. Bez vlastní dopravy to dále nešlo, proto jsme již v roce 1970 obnovili původní vlek oddílu, který mezitím sloužil jako pojízdný včelín pana Františka Brzáka, nezapomenutelného školníka. Vlek byl sice těžký, mohl být připojen pouze za nákladní auto nebo autobus, jeho kapacita rovněž nebyla ohromující. Přesto nám, ale i nejdeckým svazákům dobře sloužil dlouhá léta, hlavně díky ochotě nejdeckého Svazarmu a nejdecké Lesní správy. Jeho provoz ukončily až zpřísněné technické prohlídky. Náhradou se staly dva lehké přívěsy za osobní auta, podstatně mobilnější, navíc s větší kapacitou. Nástavby se musely vyrobit svépomocí, rovněž uvedení do provozu se tehdy neobešlo bez velkých byrokratických překážek na Dopravním inspektorátu v Karlových Varech.
Čtenář již určitě začíná tušit, že vodácký sport v té době nebylo jen romantické ježdění v peřejích, ale také hodně vlastoruční výroby všeho možného. Kromě práce na údržbě a zvelebování loděnice jsme stavěli vlastní laminátové lodě, kopyta na lodě, šili tzv. špricky (krycí zástěry na otvory laminátových lodí), někteří měli i vlastoručně zhotovená pádla. A donekonečna jsme zase vše opravovali, hlavně lodě.
V roce 1975 vznikl vedle dospělých ještě oddíl mládeže. Po celoroční přípravě v tělocvičně a vodáckém výcviku u loděnice byly vyvrcholením putovní letní vodácké tábory na Lužnici, spojené se závody v orientačním běhu. Řada našich vodáků pak byla v tomto sportu i velice úspěšná. Jen pro ilustraci tehdejších podmínek: Na Lužnici jsme jeli s hromadou lodních pytlů, různého materiálu a pádel vlakem, s několikerým přestupováním. Lodě jsme poslali předem nákladním vagonem z Nejdku do Suchdola, společně s další školní vodáckou partou, kterou vedl Milan Michálek. Většinu věcí, stany, spacáky i většinu lodí, jsme měli vypůjčeny ze škol nebo od bývalého skautského oddílu pana Ládi Waldmanna a z Domu pionýrů a mládeže, bez jehož podpory by se letní tábory asi neuskutečnily. Proto jsme jim na oplátku rádi vypomohli při vedení jejich vodáckého tábora na Vltavě v roce 1983.
Naši mladí vodáci se také zúčastňovali VTJZ mládeže, ale v pozdějším věku si troufli i na jarní říčky v našem okolí, na Svatavu, Teplou, Rolavu, Bystřici. Již zcela samostatně podnikli expedice na Slovensko, dvakrát spluli Hron (1981, 1986), jednou Hornád (1984). Další expedice Orlice 1985 skončila kvůli povodni předčasným návratem. Řada z nich jezdí na vodu dodnes. Oddílem mládeže prošlo za dobu jeho existence okolo 75 dětí, samozřejmě, že ne všichni vydrželi celý rok, někteří chodili jen do tělocvičny nebo na závody v orientačním běhu. Vznikla tak parta sportovců, kteří našli společnou zálibu ve sportování v přírodě, v zimě "běžky", v létě i v zimě orientační běh a jako doplněk a relaxace vodní turistika. Nejdecko má pro tyto sporty v přírodě velmi dobré podmínky a i dlouholetou tradici.
Za určitou perlu naší činnosti považujeme naši pravidelnou akci, nazvanou Májová plavba. Byla přístupná a hlavně také určena pro neorganizované nejdecké vodáky. Cílem bylo, kromě hezkého zážitku, zajistit jim dopravu, případně vypomoci zapůjčením lodí a pádel. Jezdilo se 2 dny o víkendu, většinou v druhé polovině května. V této době má Ohře ještě dostatek vody, stráně v údolí Ohře jsou nádherně rozkvetlé, i počasí většinou vyšlo. Začínali jsme v Lokti, cestou jsme vystoupili na Svatošské skály, tábořili jsme u známé peřeje Hubertus a končili jsme druhý den ve Vojkovicích nebo ve Stráži nad Ohří. Na Májovou plavbu se jezdilo takřka 20 let a čeká se jen na někoho dalšího, kdo by se ujal jejího zorganizování.
Závěrem se sluší uvést, že vodácký sport neprovozuje v Nejdku jen náš oddíl, ale i mnoho dalších nejdeckých občanů. Tento sport má v Nejdku kořeny více než půl století a nejedná se jen o letní vodáckou turistiku, ale z Nejdecka a z Karlovarska pochází i řada vynikajících závodníků ve vodním slalomu a sjezdu na divoké vodě, i když vzhledem k podmínkám nezávodili pod hlavičkou TJ Jiskry Nejdek. V roce 1973 se například stali manželé Pánkovi mistry republiky ve vodním slalomu, v kategorii smíšených hlídek. Také nechceme zapomenout, že na vodu jezdily a dosud jezdí i školní výpravy, dnes i děti z LŠU. Otevření hranic v dnešní době nám navíc umožňuje výpravy i na zahraniční řeky, především v Rakousku a v Německu.
S vodáckým pozdravem AHOJ!
Jirka Málek