Délka trasy: 48 km (s odbočkami 57 km) 
Náročnost trasy: Střední
Nastoupáme celkem: 739 m
Povrch trasy: Silnice III. třídy a místní komunikace
Hustota dopravy: Mírný provoz
Cyklotrasa je vhodná pro: Treková, krosová a horská kola
Smírčí kříž - 7,0 km
U silnice mezi Mrázovem a Ovesnými Kladrubami stojí smírčí kamenný kříž. Nemůžeme ho přehlédnout, je po levé straně u silnice vidět již z dálky. Na kříži je vyryt letopočet 1735. Podle pověsti zde byl střelou do oka zabit švédský voják. Takovýmto kamenným křížům se na Tepelsku říká "švédské", protože se k nim vztahují pověsti z dob třicetileté války. Nádhera tohoto lidového výtvoru stále více láká zloděje. Kamenokříž byl již několik v nebezpečí ukradení. Jednou byl dokonce i odvezen, ale naštěstí nalezen a znovu uložen a bezpečně upevněn na svém původním místě u silnice.
Ovesné Kladruby (Habakladrau) - 8,2 km
Místo, kde později vznikla vesnice mělo od raného věku důležitý význam. Již v r. 1242 je zde doložena farní stanice. Obec vnikla pravděpodobně až po roce 1273. Původní název byl Habrové Kladruby ze středověkého Hebreyn – oves. S přibývajícími německými osadníky v obci se změnil na Habakladrau, ale úřední název byl v letech 1854-1923 stále Habrové Kladruby.
Obec, která již byla ve 13. století centrem rozlehlé farnosti s dřevěným kostelíkem sv. Vavřince, se dále rozvíjela a v 16. století se stala městysem. Patřila mezi největší obce tepelského klášterního panství. Klášterní vrchnost udělila obci četná privilegia – tržní, soudní, právo svobodného dědění, nebo právo vaření vlastního piva. Podle soudního práva měla obec i vlastní šibenici. Roku 1741 na jejím místě stála kamenná kruhová stavba. Roku 1611 vyhořela téměř celá obec včetně gotického kostela, fary a školy. Nový kostel, postavený italským stavitelem však zakrátko zchátral a proto byl v roce 1748 postaven v centru obce dnešní barokní kostel. Obci se nevyhnuly různé pohromy. V roce 1611 a 1698 to byl požár, v roce 1633 vymřelo více než 100 obyvatel na mor.
Před obecním úřadem se nachází , postavený k 60. jubileu panování Františka Josefa I. Před dnešním kravínem se nachází kamenná historická boží muka. Říká se jim také a je asi 400 let starý, asi 3 m vysoký a zasloužil by si trvalou ochranu jako historická památka.
Na okraji obce vybudoval pan Rudolf Kožíšek po roce 1989 oboru s daňky a dalšími druhy lesní zvěře.
Závišín (Abaschin) - 12,4 km (rozc. s CT 2284)
Ves už je stará přes tisíc let a založili ji zřejmě slovanské kmeny Lúčanů při osídlování Tepelska. Podrobně historii Závišína popsal místní historik Richard Švandrlík na své internetové Hamelice.
Při silnici na začátku vsi (vedle zděného, také již historického transformátoru) se nachází . Pochází z roku 1837 a u něho se loučila obec se svými zesnulými, kteří byli ze vsi odváženi či odnášeni na hřbitov v Ovesných Kladrubech, kam farností Závišín patřil. Nedaleko od něj v parčíku nalevo od cesty najdeme z roku 1922, věnovaný padlým mužům za první světové války. Na jeho stavbu se složili místní obyvatelé a okolní obce. Přestože se v Závišínské kronice uvádí 18 padlých mužů v první světové válce, na válečném pomníku jich je uvedeno 23. Nejstarší památkou obce je . Podobně jako u kladrubského se mu říkalo "Švédský". Dříve byl u silnice na Ovesné Kladruby poblíž malého rybníčku. Pověst vypráví o švédském jezdci, který prý zapadl do bažiny rybníčku i s koněm a utopil se. Aby jeho duše pak nestrašila vesničany, postavili mu zde kamenný kříž. Kolem roku 1989 byl kříž dvakrát ukraden a odvezen. Když byl kříž roku 2005 nalezen, umístili ho přímo na náves, kde je dodnes.
Na křižovatce v centru obce je příjemný, stylový ubytovací hostinec "U Pejska a kočičky"s terasou, dříve "Český dvůr". Jeho jméno nám prozrazuje, že nabízí ubytování hostům a jejich čtyřnohým miláčkům.
Pokračujeme po silnici na M.Lázně až k odbočce na golfové hřiště.
Royal Golf Club - 13,3 km
Hřiště je příkladem klasického typu skotských a irských hřišť své doby. Hřiště leží na náhorní plošině 787 metrů nad hladinou moře. Vzniklo roku 1905 a je tudíž nejstarším hřištěm na našem území. Hřiště bylo vybudováno pod vedením skotského profesionála Duiga.
Toto 18-ti jamkové hřiště vniklo z podnětu anglického krále Eduarda VII. Mariánské Lázně patřily k jeho oblíbených místům a proto ho zde osobně založil a slavnostně otevřel dne 21.8.1905. Golf klub Mariánské Lázně je jediným ve Střední Evropě, který se může pochlubit tak významnou minulostí. Klub se stal dějištěm nejvýznamnější světové amatérské soutěže - Evropského mistrovství amatérů družstev. Nesporným vyvrcholením historie klubu je získání práva užívat titul „Královský golfový klub“ (Royal Golf Club) velkorysým rozhodnutím britské královny Alžběty II. v roce 2003 a následnou návštěvou Jeho královské Výsosti prince Edwarda, hraběte z Wessexu.
Kamzické jezírko - 13,9 km (rozc. s CT 2139)
Cesta začíná prüdce klesat, ale my musíme brzdit, protože budeme odbočovat. Mineme nejprve odbočku na Krakonoš a kousek za ní odbočuje cyklotrasa za jezírkem vpravo. Původní název jezírka byl Wora-Teich, na některých mapách je nesprávně označen jako Pstruží. V sedmdesátých letech se mu na čas říkalo rybník doktorky Škorpilové, která tehdy v Mariánských Lázních záhadně zmizela a v rybníce byla po čase nalezena její kabelka, v ní peníze, šperky a doklady. MUDr. Škorpilová byla pracovnice Výzkumného ústavu balneologického, která se jako členka KSČ projevovala až nepřirozenou politickou horlivostí. Zda to byl jen úmyslný klam této spíše samotářské doktorky či opravdové politické zapálení, nikdo už nezjistí. Ráda měnila paruky i visáž. Za několik týdnů po jejím zmizení byl nalezen ve sklepě domu Eva na Ruské ulici oběšen její přítel. Pátrání po ní běželo v rozhlase i v televizi a šla pověst, že asi byla zavražděna a tělo hozeno do betonových základů, které tu pod Leningradem budovaly. (Převzato z Hameliky)
Pro koupání je tento rybník naprosto nevhodný.
Na následujícím rozcestí pak zahneme vlevo.
Kamzík (Forstwarte) - 14,7 km (odbočka z trasy 50m)
Před Kamzíkem po pravé straně cesty se nachází prostorná louka, kde byl v sedmdesátých letech vybudován . Před nedávnem byl areál opraven a najdeme zde nyní přírodní posilovnu, altán, ohniště a odpočinková dřevěná lehátka.
Kdysi velmi populární výletní kavárnu, dříve Forstwarte - Lesní vyhlídku, uvidíme vlevo od cesty mezi stromy. Kavárna byla postavena v roce 1895 na místě patrového vyhlídkového pavilonu a od počátku byla pojata dosti velkoryse. V areálu se nacházel taneční a jídelní sál, tenisové kurty, kuželník a také 25 metrů vysoká vyhlídková věž s 93 schody. Po druhé světové válce dostala restaurace jméno Kamzík, příjezdovou cestu zdobí socha kamzíka na kamenném podstavci (od Vítězslava Eibela z Mariánských lázní). Bohužel zlatá éra tohoto objektu je pryč. V současné době je areál po neúspěšné privatizaci v soukromých rukou a je ve velmi neutěšeném stavu. Přístup dovnitř byl donedávna zcela volný, což nenechalo v klidu okolní vandaly. Jediné co se z areálu jakž takž zachovalo, je právě rozhledna, i když výhled není příliš široký. Posledních několik let je objekt v soukromých rukou (údajně je majitel jakýsi Kanaďan), objekt je uzavřen a hlídán bezpečnostní agenturou, ale v dobrém rozmaru a na požádání někdy strážný pouští turisty na vyhlídku.
Geopark - 15,9 km (rozc. s CT 2140 a 2142)
Přijíždíme k vodojemu Lázně, kde začíná rezervace Žižkův vrch a geologické muzeum s naučnou stezkou. Cyklotrasa u vodojemu odbočuje vpravo a po ní pokračujeme úzkou asfaltovou cestičkou, kolem které najdeme jednotlivá zastavení naučné stezky. Na rozcestí u můžeme odbočit z trasy do druhé větve naučné stezky a navštívit mimo jiné i symbolický hřbitov.
Cykloterminál u hotelu Silva - 16,1 km (rozc. s CT 2140 a 2142)
Když přijedeme k silnici, uvidíme vpravo v lese štíhlou vysokou Kapličku lásky. Obvykle si turisté kapli spojují s tím nejkrásnějším lidským citem. Ale skutečnost je trochu jiná. Kaple dostala jméno po slavném řediteli mariánskolázeňského divadla Juliu Laskovi (řediteloval 1889-1921) a kaple se správně jmenuje Kaplička Lasky (Laska-Kapelle). K uctění památky své zemřelé matky nechal Julius Laska zdejším stavitelem Josefem Forberichem postavit novogotickou kapli Panny Marie Bolestné a v roce 1909 ji vysvětil tepelský opat Helmer. V kapli jsou na stěnách pamětní desky, jako vzpomínka na slavného ředitele a na opata Helmera. Kaple pak byla po roce 1945 nazývána " " a po roce 1990 byla v kapličce uzavřena i první svatba.
Na silnici vlevo pak už se dostáváme na jedno z východišť cyklotras v Mariánských Lázních. Zde je to cykloterminál u hotelu Silva, kde začínají regionální cyklotrasy č. 2140 a 2142.a je tu také odbočka do centra ke kolonádě.
Lesní pramen (Forstquelle) - 16,5 km
Značení cyklotrasy 361 od Kapličky lásky vede přes park a je dost nesrozumitelné a místy navádí špatným směrem. Abychom se neztratili, musíme se dostat k pavilonu Lesního pramene a za ním vede úzký asfaltový chodník, po kterém pak pokračujeme vzhůru k bývalému Lesnímu mlýnu. Než ale budeme pokračovat, můžeme si ještě prohlédnout park v okolí Lesního pramene. Najdeme zde otevřený s kavárnou, kde se pořádají čas od času koncerty a naproti němu je sousoší múz, nebo také tří Grácií od Olbrama Zoubka z roku 1991.
Dnešní pavilon Lesního pramene pochází z roku 1869, předtím to byl kruhový pavilon na 16ti sloupech.
Když vystoupáme z parku na silnici, uvidíme zchátralý hotel (kdysi zotavovna Donbas) a trasa zde pokračuje přes silnici pěšinou vzhůru do lesa, úbočím vrchu Karola.
Vyhlídka Karola (Carola Höhe) - 17,0 km
Svah mezi hřbitovem a Lesním pramenem se nazývá Karola a jen málokdo ví, že je pojmenován po slavné návštěvnice Mariánských Lázní. Pavilon i vrch dostal jméno podle saské královny Caroly von Holstein-Gottorp-Wasa (1833 - 1907), která byla vnučkou švédského krále Gustava IV. a manželkou saského krále Alberta. Ta navštívila Mariánské Lázně kolem roku 1880 a na její počest byl zde na svahu postaven dřevěný vyhlídkový pavilón. Koncem padesátých let vyhlídka zanikla, ale název přežil. Dnes už na stejném místě stojí nový dřevěný pavilon s vyhlídkou na lázeňské centrum města.
Cykloterminál hřbitov - 17,2 km (rozc. s CT 2253)
Zde je jedno z východišť cyklotras do okolí města. Začíná tu místní trasa č.2253 směřující do Lázní Kynžvartu, kolem přírodní rezervace Holina.
Na konci 19.století byla významnou součástí historie a mocného rozvoje Mariánských Lázní již zmiňovaná rodina Halbmayrů. Ta přišla do města z bavorského Mnichova a postupně se stala vlastníkem velkých majetků jako Plzeňské pekárny, železárny v Pavlovicích aj. První z Halbmayrů byl Josef Dionýs, který ve městě starostoval 16 let (to je doposud nejdéle) a byl nejbohatším a nejváženějším občanem Mariánských Lázní. Vlastnil hotel Klinger (po válce Krym) - od r.1977 zbořený a hotel Halbmayr (Rozkvět) na dnešním Mírovém náměstí. Měl dva syny a oba zemřeli počátkem 20.století a s nimi odešel i rod a zůstala jen na tomto hřbitově a zchátralý hotel Rozkvět ve městě (PM 20). Na hřbitově najdeme také náhrobky dalších významných obyvatel města, jak je starosta Turba, nebo hoteliér Kašpar Ott, kterému patřil Grandhotel Ott, dnešní Pacifik. Část hřbitova tvoří také . Jsou zde pochováni němečtí vojáci převážně z konce 2.sv.války. M. Lázně byly totiž za poslední války lazaretním městem a ti, kteří nepřežili, byli pochováni zde. Najdeme tu i , který by si zasloužil určitě lepší starostlivost, a také - patrně těch vojáků, kteří neměli na to, aby si zaplatili pamětní desku na Symbolickém hřbitově (PM 16).
Pokračujeme pak po trase 361 do mírného kopce až k hájence, kolem jednoho z nejkrásnějších vodojemů na Chebsku - .
Hájovna Valy - 18,0 km (rozc. s CT 2253)
Nad Mariánskými Lázněmi na hřbetu, nazývaném kdysi Schneidrang, stojí bývalá a nad ní novější patrový nájemní dům. To bývala Myslivecká kavárna (Café Jägerhaus). Dnes se myslivně říká "Hájovna Valy", i když myslivna patřila ke Kynžvartskému panství a stála tehdy přímo u vjezdu do Metternichovy obory. Okolí myslivny bylo později parkově upraveno, vznikly cestičky s lavicemi a nakonec tu byla postavena i kavárna. Až do roku 1901 tu byla ohrazená obora s omezeným přístupem. Ale ani po zrušení obory nebyl dovolen hostům volný pohyb po lesích, ale pouze po vyznačených cestách, a to ještě jen v některých dnech. V šedesátých letech tu pak byla kancelář Státních lesů a kavárna byla v roce 1957 přestavěna na patrový dům, původně jako ubytovna lesních dělníků, později vznikly byty pro zaměstnance Státních lesů. Z hájovny je dnes rodinný domek. Nad hájovnou se cesta rozdvojuje na dvě úzké lesní silnice. Ta vpravo je Smetanova alej a vede k rozcestí Stoh a vlevo vede naše trasa po Aleji Svobody, kdysi hlavní cestě do zámku Kynžvart. A tudy pokračujeme dál.
Srnčí hřbet - 18,6 km
Asi 500 metrů od hájenky Valy je vyvýšenina s názvem Srnčí hřbet. Svahy Srnčího hřbetu na své jižní a západní straně nesou stopy po pálení milířů, pro které tu zůstalo zahloubeno a upraveno několik plošin. Louka východně od Srnčího hřbetu se nazývá Sluneční louka a ještě východněji můžeme najít ve smíšeném porostu pozůstatky středověkého osídlení.
Na Srnčím hřbetu, než začne silnice prudce klesat, je odbočka vpravo. Tudy se můžeme vydat ke Králi smrků a pak pokračovat dál k hájovně Hvězda, nebo Krále vynecháme a držíme se stále cesty se značenou trasou.
Alej Svobody - 17,4 km (rozc. s CT 2068)
Zde na rozcestí můžeme také odbočit ke Králi smrků (vpravo asi 400m). Cesta vlevo odbočuje dolů ve směru na Velkou Hleďsebi a Tři Sekery po cyklotrase 2068. Je to trasa vedoucí na magistrálu Český les - trasa č.36, po které vede mezinárodní cyklotrasa Euroregia Egrensis. My ale pokračujeme rovně, stálel alejí Svodody.
Hájovna Hvězda - 21,3 km
Hájovna se nachází na konci aleje Svobody. Alej tvoří úzká, ale rovná lesní silnička mezi hájovnami Hvězda a Valy. Své jméno má alej po hajném Svobodovi, který zde na Hvězdě sídlil. Zde byl druhá strana Metternichovy obory a po ní tu zůstaly ještě ze vstupní brány.
Alej Svobody je chráněná a tvoří ji stromořadí s více jak 250 duby. Uprostřed aleje se ještě nějakou dobu budete potkávat s odbočkou naší cyklotrasy vlevo, která pokračuje přes Valy do obce Krásné. Ale od listopadu 2009 by měla být trasa změněna a bude pokračovat alejí dál a pokračovat až do Slapan u Chebu, kde se napojí na novou cyklostezku Ohře.
Lískovec (Haselhof) - 22,1 km
V okolí Lískovce bývala nejprve malá osada a původní dvůr se jmenoval "Dornenhof" - Trnitý dvůr. Roku 1654 se uvádí dvůr Haselhof pod panstvím Kynžvart se sedmi poddanými. Mezi místními se mu říkalo také "Zaječí dvůr" nebo "Zaječák". Dvůr má dlouhou historii - existoval určitě více jak 600 let. Přežil husitské války, třicetiletou válku a mnoho jiných pohrom, ale nepřežil český socializmus. Správní budova byla dvoupatrová, v přízemí byly stáje na pro koně a sklad materiálu. V patře byl byt správce a kancelář, a nad hospodářskou částí bylo uskladněno seno. V severozápadní budově byl ustájen dobytek. Patrová půda se používala k uskladnění sena. Další dvě budovy byly nižší a využívaly se jako hřebčín.
V roce 1974 dvůr opouštějí Státní statky a v roce 1976 je dvůr definitivně zbořen a buldozerem srovnán se zemí. Za pouhých 25 let natolik zchátral, že musel být zbourán. Byl to neuvážený a trestuhodný čin. Údajná hodnota dvora před demolicí byla vyčíslena na 150.000 Kčs, což nebyla ve své době tak zanedbatelná částka. Místo bylo zavezeno drobným štěrkem. Ještě dříve, dokud dvůr stál, se silnice točila kolem nároží správní budovy a vytvářela ostrý až nebezpečný ohyb, kde se stalo mnoho dopravních nehod. Dnes vede tu vede silnice Valy - Stará Voda místem, kde dříve stála správní budova.
Lázně Kynžvart, žst. - 24,1 km (rozc. s CT 2253)
Od roku 1868 se naskytla pracovní příležitost při stavbě železniční trati císaře Františka Josefa z Vídně do Chebu. Ta byla dokončena v roce 1872 a nádraží ve Staré Vodě dostalo nespravedlivě název Lázně Kynžvart. Zpočátku se ale krátce jmenovalo také Königswart-Sangerberg (Kynžvart-Prameny).
V roce 1914 zřídil kníže Metternich nedaleko nádraží plnírnu lahví pro Richardův pramen z Kynžvartu, odkud se minerálka dopravovala potrubím. Kyselka se stáčela do lahví a potom byla po železnici rozesílána do mnoha zemí.
Od nádraží můžeme ještě odbočit k zámku Kynžvart.
Eutit, rozc. - 25,3 km (rozc. s CT 2135)
Na rozcestí u Staré Vody se nachází unikátní továrna na tavení čediče. Původně to byla sklárna postavená v roce 1910 sklářským podnikatelem Lambertem z Holenbrunnu. Vyrábělo se tu ornamentové sklo, válcované a drátové zboží. Továrna měla 50 dělníků a získávala suroviny v nedalekém okolí. U Lázní Kynžvartu nalézal mléčný křemen, citrín a růženín. Nedaleko Úbočí je zatopený lom, kde byl tehdy těžen čistý křemen. Od roku 1951 se zde začal tavit čedič, dovážený sem v počátcích ze sesterského závodu na Slovensku, nyní z lomu Slapany u Chebu. V současnosti je to jedna z mála továren na tavení čediče v Evropě a největší výrobce tavených čedičových výrobků na celém světě. Čedič se zde taví při cca 1300 stupních a odlitky mají pro svou velikou odolnost široké použití.
Stará Voda (Altwasser) - 25,8 km (rozc. s CT 2135)
Na rozcestí se trasa 2135 zase odpojí a pokračuje na Jedlovou, ale my odbočíme vpravo a hned zase vlevo a držíme se stále cyklotrasy 361. Chvíli jedeme souběžně s hlavní silnicí pak jí překřížíme a pokračujeme kolem kaple na Vysokou (vede tudy také zelená pěší).
Největšího rozvoje zaznamenala Stará Voda v 30. letech minulého století, kdy zde žilo přes 1100 obyvatel. V roce 1993 je zde hlášeno již jen 306 obyvatel. Hlavní obživou obyvatel bylo zemědělství, hornictví a výroba šindelů. Obcí procházela stará královská obchodní stezka "Via regia" a vedla kolem stavení čp.2, které bylo tehdy formanskou hospodou.
V historii obce se objevuje hodně vlastníků z širokého okolí. Z památek stojí za zmínku barokní kaple sv. Anny, původně hrázděná, postavená v roce 1712, se zvoničkou. Uvnitř kaple je kazetový strop. Za obou světových válek byly v kapli zrekvírovány zvony. Od roku 1812 se uvažovalo o postavení kostela, dokonce již byly připraveny i plány. Stavba se ale stále oddalovala, a do současnosti se neuskutečnila. Na mši dodnes chodí místní lidé do nedalekého Kynžvartu. Při silnici do Kynžvartu se nachází dva kamenokříže u kterých je na vysokém kamenném podstavci kovový krucifix s letopočtem 1856.
padlých v 1. světové válce stojí vlevo v blízkosti silnice na Cheb, před odbočkou do Vysoké. Byl postaven v roce 1923 a nesl jména 53 mužů ze Staré Vody, kteří padli v první světové válce. Na pomníku byl osazen bronzový orel, který byl po roce 1945 odstraněn a vhozen do studny za pomníkem. Ve Staré Vodě a v jejím okolí se nacházelo asi 20 křížů a pomníků z 18. a 19. století. Po roce 1946 jich nejméně 17 zaniklo. V obci se dodnes zachovalo několik , např. čp.40, 61, 80, 20 a 22.
Ze vsi začínáme stoupat úzkou silničkou do Vysoké.
Vysoká (Maiersgrün), rozc. - 29,4 km
Od Staré Vody přijedeme na křižovatku u Vysoké, kde se naše cesta kříží s Magistrálou - trasou 36. Vysoká vznikla možná již ve 13. století a z té doby pochází i katolický kostel Narození sv. Jana Křtitele. V roce 1598 došlo za reformace ke zrušení katolické víry a v roce 1617 zde byl dosazen na deset let luteránský farář. V roce 1800 byla pod kostelem postavena fara a roku 1946 proběhla v kostele poslední bohoslužba. Od té doby kostel rychle chátral a zřítila se střecha a strop. Naštěstí po pádu železné opony nastaly podmínky k záchraně téměř již ztracené památky. Díky iniciativě německých a českých křesťanů byly ruiny kostela uvedeny do současného stavu a tím se uchovaly alespoň zbytky zdí a věž. Uvnitř kostelní věže naleznete stručné informace o minulosti obce a kostela a návštěvní knihu.
V současné době čítá Vysoká pár domů. Ale ještě po válce to však byla živá obec. K Vysoké patřil tehdy Kocovský dvůr a Kocovský mlýn, Poustka, samota Muglangl a samota Bruckerhaus. V roce 1930 měla celá obec i s okolím 114 domů a 562 obyvatel.
U Alexy - 30,9 km (rozc. s CT 2023 )
Přijíždíme na rozcestí několika cest, s rozcestníkem cyklotras a odpočívadlem. Zleva se tu připojuje cyklotrasa 2023 (Mohelno - Lazy). Cesta doprava vede do Horního Žandova a o kousek dál je odbočka vlevo (po zelené) na druhý nejvyšší vrchol Českého lesa - na Dyleň (940m). Rozcestí u Alexy je pojmenované podle hajného Alexy, který býval po válce ve zdejší hájovně až do roku 1956. Tehdy okolní lesy patřily premonstrátům z Královských vinohrad v Praze a ti dodnes usilují o jejich navrácení. Jak se pak posouvalo hraniční pásmo do vnitrozemí tak hajný musel pryč. Dnes je z hájovny už jen ruina (hned za odbočkou na Mohelno).
Naše trasa ale pokračuje rovně spolu s trasou 2023 a ICG až na rozcestí zvané Liščí farma, ale zde můžeme ještě odbočit mimo trasu a vyšlápnout si vrchol Dyleně.
Liščí farma (Silberfuchsfarm) - 32,4 km (rozc. s CT 2023)
Pokud budeme pozorní, tak ještě před rozcestím u Liščí farmy můžeme vpravo u silnice vidět kamenný pomníček. Pochází z roku 1971, kdy se na tomto místě stalo neštěstí. Došlo zde k potyčce vojáků armády a pohraniční stráže a jeden z nich - Antonín Nenáhlo byl při ní smrtelně postřelen. Pomníček je i dnes poměrně zachovalý s původním štítkem, ale moc se z něho nedozvíme. Jsou na něm uvedeny jen iniciály a rok. Později se stal vděčným místem pro .
Pak už přijedeme na rozcestí, kde stojí lesácká útulna a rozcestník cyklotras. Trasa 2023, která se nás držela už od Alexy tady odbočuje vpravo na Dolní Žandov. Naše trasa 361 odtud pak pokračuje stále rovně, po silnici.
Nedaleko odtud bývala už před válkou farma stříbrných lišek. Lišky se tu chovaly pro svou huňatou srst, která se využívala na šití kožichů a dalších oděvních doplňků. Dnes už to zní docela barbarsky. Nacházela se v místech, kde později vedla signálka.
Signálka - 32,8 km
Na signálce je velké trojúhelníkové rozcestí. Cesta vlevo (šikmo přes signálku) vede na bývalou pohraniční rotu Dyleň a dál pak na turistické rozcestí žluté a červené "Pod Dylení". Příčně (o kus dál) prochází cesta signálky. My po pokračujeme rovně, po značkách trasy 361.
Oldřichov, rozc. - 34,2 km
Když vyjedeme z lesa na louku, dostaneme se na rozcestí. Vlevo vede nová cesta, kterou vybudovali pohraničníci za totality a cesta rovně je původní stará cesta do bývalé obce Oldřichov. Naše trasa odbočuje vlevo, ale můžeme jet i po staré, o něco horší cestě přes Oldřichov, po červené pěší, a na trasu se napojíme před Kyseleckým Hamrem.
Kyselecký Hamr, rozc. - 37,4 km
Zde na turistickém rozcestí červené a žluté s odpočívadlem můžeme odbočit ke Kyseleckému Hamru. Je to dolů do údolí Kyseleckého potoka asi 500m z tohoto rozcestí po žluté značce a dole u můstku pak ještě odbočíme vlevo a po pěšině k altánu kyselky. Cesta je ale vhodná jen pro horská kola, proto méně zkušeným doporučuji raději jít pěšky.
Mýtina, rota - 38,5 km - (rozc. s cyklotrasou 2129)
Bývalá pohraniční rota se nachází nedaleko ve směru na Mýtinu. Do roku 1989 byla v areálu pohraniční stráž a pak byl využíván policií. Policie později areál prodala soukromému podnikateli a ten ho chtěl přestavět na penzion. Podle původních plánů měl být už v červenci roku 2007. Přestavba však zatím .
Pokud sjedeme ještě níž, po trase 2129, tak se dostaneme do Mýtiny a pokud odbočíme na opačnou stanu, můžeme navštívit bavorský Neualbenreuth.
Z rozcestí pak pokračujeme po signálce na Cheb a asi po 3,5 km a pak zahneme vpravo (také po červené pěší) a po necelých 800m zase odbočíme vlevo, stále po značkách cyklotrasy 361.
Boží hrob - 43,5 km
Ještě před Loretou po pravé straně, na místě dříve zvaném Beim Berg, stávala myslivna a několik dalších stavení. Za socializmu pak zde byla postavena hláska protivzdušné obrany a strážní domek. Nejprve to byla 10m vysoká konstrukce, později kolem roku 1987 byla postavena kovová 30ti metrová věž. Stála tu do roku 1990 a ještě dnes zde můžeme najít zbytky .
O kousek dál pak odbočuje vpravo dolů po kraji lesa polní cesta, po které se (asi po 100m) dostaneme na poslední zastavení křížové cesty z Hrozňatova - . Navedou nás k němu . Po revoluci vedle hrobu byl postaven .
Vrátíme se na naší trasu a za chvilku už jsme na rozcestí u Lorety. Tady odbočuje vpravo cesta do Nového Hrozňatova.
Mariina Loreta (Maria Loreto) - 43,7 km
Původně byla Loreto, a do dnes je, obec a katolické poutní místo ve střední Itálii a po Římu je druhým nejvýznamnějším poutním místem Itálie. Nachází se tam loretánská svatyně, komplex staveb obklopující tzv. Svatou chýši (Santa Casa). Po celém světě se pak vyskytují kopie těchto svatyní, označovaných jako loreto, česky loreta. Také na českém území bylo od 17. století postupně zbudováno na pět desítek loret. Nejstarší a nejvýznamnější loreta stávala v Mikulově do roku 1784, kdy ji zničil požár. Nejstarší dochovaná stojí v Hájku nedaleko Unhoště.
Ve Starém Hroznatově stojí nejzápadnější loreta v Čechách. Vybudovali ji chebští jezuité v letech 1664 -1689. Podle legendy, uhodil kdysi do loretánského domku - Svaté chýše blesk a poškodil omítku budovy. Pouze tam, kde byla namalovaná Panna Marie, zůstala omítka bez poškození. Proto se v interiéru ponechalo, na paměť této události, původní zdivo s ostrovy staré omítky a s naznačenou .
Po vysídlení Němců v roce 1945 Mariina Loreta značně zpustla. Jedinečné poutní místo se v 50 letech 20. století ocitlo v pohraničním pásmu. V roce 1951 se na Loretě naposledy sloužila mše. V roce 1952 vyhořela věž zvonice. Loretu pak využívaly na čas jednotky Pohraniční stráže. Bohužel jen využívaly, ale neudržovaly a tak se Loreta postupně změnila v trosky. Veškeré zařízení bylo rozkradené, střechy proděravělé, zdivo se rozpadalo a areál zarostl náletovými dřevinami. Někteří vojáci z nedaleké vidové hlásky vnitřek Lorety nevratně poničili a ze s Ježíškem nad vstupním portálem si udělali střelecký terč.
Obnova Lorety byla po změně politických poměrů v roce1989 realizována díky velkorysé finanční pomoci společnosti Loreto -Verein ve Waldsassenu. Předsedou společnosti a hlavním iniciátorem celé záchrany byl ing. Anton Hart, rodák z Hroznatova. Německá televize a Český rozhlas uvedly pořad o Mariině Loretě a vzbudily tím pozornost i mezi turisty. Loreta se dostala i na turistické známky klubu Českých turistů. Dnes je Loreta opět místem setkávání katolíků z Čech a Německa. Navštěvuje jí mnoho turistů z Čech a z celé Evropy. Za své zásluhy o obnovu Lorety získal Anton Hart řadu ocenění, mimo jiné i vyznamenání svatého Silvestra od papeže a stal se čestným občanem Chebu. , , a křížové chodby si však můžeme prohlédnout jen v otevírací dobu.
Od Lorety sjíždíme chráněnou alejí do obce Hrozňatov. Alej tvoří hlavně javory a jasany a nazývá se .
Náročnost trasy: Střední
Nastoupáme celkem: 739 m
Povrch trasy: Silnice III. třídy a místní komunikace
Hustota dopravy: Mírný provoz
Cyklotrasa je vhodná pro: Treková, krosová a horská kola
Cyklotrasa číslo 361 je dobře značena a ve Slapanech se napojuje na páteřní cyklostezku Ohře - cyklotrasu č.6. a Valdštejnovu trasu. Pomalu se cyklisté zvykají na její druhý název - KLÁŠTERNÍ TRASA. Spojuje právě dva významné kláštery na Chebsku - Teplou a Waldsassen. Po trase navíc projíždíme kolem zdalších památek, jako je zámek Kynžvart a Mariina loreta. Ze Slapan pak musíme pokračovat dál po Valdštejnově trase (v Německu Walenstein Radweg) po které se dostaneme až do Waldsassenu.
Průjezdní místa (PM):
Klášter Teplá (Stift Tepl) - 0 km (rozc.s CT 306, 362, 352, 2233 a 2212)
Před klášterem v Teplé naše cyklotrasa začíná a pokračuje na rybník Betlém. Než však vyrazíme, můžeme načerpat duševní energii při prohlídce kláštera a fyzickou energii v klášterní restauraci. Klášter premonstrátů v Teplé založil blahoslavený Hroznata a patří mezi nejstarší mužské řády u nás. I když klášter v roce 1993 oslavil již 800 let své existence, tak ve své historii mu několikrát hrozilo, že bude zrušen. Nakonec se to ale podařilo až komunistům. Po roce 1948 byly v Československu mužské řády zakázány a v klášteře přes 20 let sídlila armáda. Tím začal jeho velký úpadek a ničení. V 90. letech už byl . Návratem premonstrátů zpět do kláštera po roce 1990 se podařilo klášter zachránit před úplnou likvidací.
I po těžkých ranách v minulosti, zvláště pak čtyřicetileté totalitě zůstal cennou kulturní památkou. Můžeme si tu opět prohlédnout , barokní sýpku, Nehrův dům, , prelaturu (sídlo a úřad preláta), konvent (obydlí řeholníků), bývalou klášterní lékárnu atd. Opravdovým klenotem ale je opatský , stavěný již v letech 1193 – 1232. Zprvu to byla trojlodní bazilika a pak byla dostavěna v raně gotickém slohu. Slavnostního vysvěcení pražským biskupem Janem II se zúčastnil i český král Václav I. roku 1232. Vstup do kostela je zdoben a v oblouku portálu je mozaiková kopie Rafaelovy Sixtinské Madony. Uvnitř kostela před hlavním oltářem bývala kamenná Hroznatova rakev. Dne 9. července 1898 byla otevřena v souvislosti s vyhlášením Hroznaty za blahoslaveného. Dnes jsou ostatky opět v Hroznatově kapli v levé boční lodi kostela. Kromě památníku Hroznaty z 18. století a množství oltářů a soch svatých najdeme v kostele také nádherné varhany.
Obec Klášter - 0,1 km (rozc. s CT 352 a 2212)
V okolí kláštera vznikla malá obec, které se říkalo Klášter. Za doby, kdy byl představeným kláštera opat Helmer, byla v obci roku 1912 postavena lidová škola a pošta. Obec Klášter mívala i vlastní faru a lesní úřad, který sídlil v budovách, kde je dnes vstup do kláštera. Obec pak byla v 60. letech zrušena a přičleněna k městu Teplá.
Nedaleko vchodu do kláštera u zahradní zdi ještě v 50. letech stávaly zbytky . Ten byl údajně založen roku 1200, jmenoval se prozaicky - a v roce 1949 se zde uvařilo poslední pivo. Pivo nemělo žádné zvláštní jméno a vyráběly se 4 základní druhy - Výčepní desítka světlá a tmavá a Ležák 12° světlý a tmavý. Když klášter ve 40. letech obsadila armáda, nechal velitel posádky pivovarský komín vyhodit do povětří, ale vojáci použili příliš dynamitu a zničili tak téměř celý pivovar.
Na rozcestí u školy odbočíme vpravo a po levé straně uvidíme zahradnictví Zahrada Teplá. Zde se dvakrát do roka pořádá ejvětší zahradnická akce pro veřejnost v Karlovarském kraji. Zahradnictví v Teplé bylo založeno v roce 1959 a bylo vybudováno pro potřeby tehdejších státních statků jako rychlírna zeleniny.
Dál pokračujeme po silnici kolem na rozcestí u rybníka Betlém.
Betlém, rozc. (Betlehem Teich) - 1,5 km (odbočka ke kempu 150m)
Do kempu se dostaneme, když na rozcestí před Betlémem, kde cyklotrasa zahýbá vlevo, odbočíme vpravo a po chvíli jsme u vchodu do areálu kempu. Na trasu se pak také napojíme, když při výjezdu z kempu zahneme vpravo a pokračujeme po hrázi rybníka k chatám na rozcestí.
Betlém je starý klášterní rybník, založený někdy v 18. století. Dnes tu najdeme kemp a přírodní koupaliště s travnatou pláží jako stvořený pro krátký odpočinek a osvěžení. Neočekávejte nic velkého, ale základní vybavení tu najdeme - ubytování v chatkách, občerstvení, anebo se můžeme vykoupat. Příznivci rybaření si zde mohou zakoupit povolenku k lovu u správce kempu.
Jinak pokračujeme z rozcestí po značené trase, které prochází chatovou oblastí, pak lesem a ústí na silnici do Mrázova.
Svatý Vojtěch, rozc. (Sankt Adalbert) - 3,2 km (odbočka z trasy 700m)
Když přijedeme na silnici, kde nás směrovky vedou po silnici vpravo, tak můžeme ještě krátce odbočit z trasy a "prozkoumat" místo, kde býval Svatý Vojtěch. Přejedeme silnici a necháme se vést polní cestou až mezi stromy, na místo . Podle staré pověsti zde u studánky odpočíval a nějaký čas i pobýval český , když se vracel z Říma do Čech. Tehdy zde bylo jen řídké osídlení a biskup Vojtěch i tady šířil horlivě křesťanskou víru a říká se o něm, že to byl první český evropan. Nedalekou obec Bezvěrov prý sám pojmenoval, protože tam nalezl pouze pohany - lidi bez víry. Vojtěch, pocházející z rodu Slavníkovců, se stal v roce 983 druhým biskupem v Čechách a ve své době byl nejvyšším představitelem církve v českém knížectví. Je pokládán za autora nejstarších českých duchovních písní (například známé Hospodine pomiluj ny) a je také zakladatelem prvního mužského kláštera v Čechách na pražském Břevnově. Stejně jako celý jeho rod tak i Vojtěch byl zavražděn a již za dva roky po své smrti, v roce 999, byl prohlášen za svatého. 23. dubna 1997 uplynulo tisíc let (milénium) od mučednické smrti svatého Vojtěcha a při té příležitosti byly vystaveny ostatky sv.Vojtěcha v Mariánských Lázních. Svatého Vojtěcha ctili jako svého národního patrona nejen Češi, ale i Poláci a Maďaři. V Čechách je nejméně dvanáct míst s lidovým uctíváním svatého Vojtěcha.
U studánky, ze které Vojtěch pil, pak kdosi postavil kříž, později i jeho sochu a nakonec tu byl roku 1586 postaven i poutní kostel, jemu zasvěcený. Kolem kostela pak vznikla malá osada a později farní ves Svatý Vojtěch s vlastní školou, ke které byl přifařen Mrázov, Bezvěrov a Německý Beranov (dnes Beranovka).
Z kláštera Teplá ke studánce přicházela každým rokem řada procesí poutníků, kteří věřili v její zázračné účinky, protože se tradovalo se, že léčí oční choroby. Tepelská procesí byla nejrozsáhlejší a nejproslulejší v nejstarším období dějin tepelského kláštera. V roce 1723 byly u kostela postaveny na vysokých podstavcích sochy čtyř českých světců, patronů země české - sv. Václava, sv. Prokopa, sv. Jana Nepomuckého a sv. Víta. Pozdější němečtí osídlenci ves přejmenovali na Adalbertshäuseln, ale zázračnému pramenu u kostela stále říkali původním, ale poněmčeným jménem "Wojtiechsbrunnen". V roce 1946 se tepelský převor J.H.Tyl snažil obnovit dávnou českou tradici "vojtěšských procesí". I když měli první poutě hojnou účast, musely být počátkem padesátých let ukončeny, protože tu zřídila československá armáda minometnou střelnici. Obec byla vylidněna a vesnice, až na kostel rozstřílena. Byla to nenahraditelná škoda, neboť šlo o nesmírně cenné místo s prastarou bohemikální tradicí obklopené poněmčenými Sudety. Zničení české vsi Svatý Vojtěch zůstane ostudnou stránkou české poválečné historie na Tepelsku. Kostel byl po zrušení střelnice využíván jako stodola na len a v srpnu 1959 zcela zbytečně zbořen. Zůstala z něj jen veliká zarostlá mezi dvěma řadami javorů. Sochy čtyř světců od kostela jsou údajně uloženy v tepelském klášteře. Vojtěšský pramen byl před pár lety obnoven.
Vrátíme se pak zpět na silnici a pokračujeme na Mrázov.
Mrázov (Prosau) - 4,6 km
Přijíždíme do malé vsi, která v minulosti patřila k filiálnímu kostelu Svatý Vojtěch, později k farnosti Klášter Teplá. Mimo centrum vsi se nachází mohutný mlýn - Prosaumühle, který patřil tepelskému klášteru. Roku 1741opat Šimanovský mlýn prodal mlynářské rodině Schwarzů. Tehdy to byl největší mlýn na Tepelsku. Nad vchodem můžeme číst jméno posledního majitele - . Dnes je mlýn nejstarší budovou v Mrázově. Roku 1830 byl mlýn přestavěn na pilu a modernizován. Po válce dlouho sloužil pro potřeby státních statků. K jižnímu průčelí byla připojena stavba pro hnací zařízení zdobená pilovitým štítem. , který je přiveden z říčky Teplé, je již z větší části zasypaný. Na Karlovarsku to dlouho byl jediný udržovaný mlýn se zachovanými klenbami. Od 90. let je ve správě Pozemkového fondu a mlýn za tu dobu dost zchátral. Pravdou ale je, že v roce 2008 nechal fond alespoň opravit střechu.
Na Mrázovském mlýně se točila po roce 1945 část českého poválečného filmu " Ves v pohraničí" (větší část byla filmována ve Výškovicích).
Na návsi můžeme vidět , který však byl po . Jeho vzhled byl značně změněn a byla z něj odstraněna orlice a kříž. Deska se jmény padlých byla nahrazena novou, s básní od Josefa Hory z velmi dobovým textem, typickým pro poválečné období. Asi jedinou zachovalou památkou tak zůstala ve vsi naproti pomníku u silnice, která patrně pochází z doby, kdy ves patřila k tepelskému klášteru.
Z návsi se pak pokračujeme k přehradě po značkách trasy 361.
Přehrada Podhora (Podhorn Teich) - 5,6 km (rozc. s CT 2257)
Vodárenská přehradní nádrž na řece Teplé s rozlohou 82 ha byla zavodněna roku 1956. Byla vybudována na místě starého klášterního rybníka Podhorn Teich. Přehrada má stejnou rozlohu jako původní rybník, byla jen dosypána hráz 280m dlouhá na výšku 12m a .
Při posledním předválečném výlovu Podhorního rybníka v roce 1935 se v novinách Marienbader Zeitung v M.Lázních objevila zpráva, že se narazilo na dně rybníka na podivné zbytky prehistorických kolových staveb. Nález byl tak zajímavý, že objev měla zkoumat komise z archeologického ústavu v Praze. Druhá světová válka však průzkumu zabránila. Po druhé světové válce už rybník prozkoumán nebyl a začal sloužit jako vodní nádrž na pitnou vodu. Ke hrázi je od té doby zakázaný vstup.
Průjezdní místa (PM):
Klášter Teplá (Stift Tepl) - 0 km (rozc.s CT 306, 362, 352, 2233 a 2212) Před klášterem v Teplé naše cyklotrasa začíná a pokračuje na rybník Betlém. Než však vyrazíme, můžeme načerpat duševní energii při prohlídce kláštera a fyzickou energii v klášterní restauraci. Klášter premonstrátů v Teplé založil blahoslavený Hroznata a patří mezi nejstarší mužské řády u nás. I když klášter v roce 1993 oslavil již 800 let své existence, tak ve své historii mu několikrát hrozilo, že bude zrušen. Nakonec se to ale podařilo až komunistům. Po roce 1948 byly v Československu mužské řády zakázány a v klášteře přes 20 let sídlila armáda. Tím začal jeho velký úpadek a ničení. V 90. letech už byl . Návratem premonstrátů zpět do kláštera po roce 1990 se podařilo klášter zachránit před úplnou likvidací.
I po těžkých ranách v minulosti, zvláště pak čtyřicetileté totalitě zůstal cennou kulturní památkou. Můžeme si tu opět prohlédnout , barokní sýpku, Nehrův dům, , prelaturu (sídlo a úřad preláta), konvent (obydlí řeholníků), bývalou klášterní lékárnu atd. Opravdovým klenotem ale je opatský , stavěný již v letech 1193 – 1232. Zprvu to byla trojlodní bazilika a pak byla dostavěna v raně gotickém slohu. Slavnostního vysvěcení pražským biskupem Janem II se zúčastnil i český král Václav I. roku 1232. Vstup do kostela je zdoben a v oblouku portálu je mozaiková kopie Rafaelovy Sixtinské Madony. Uvnitř kostela před hlavním oltářem bývala kamenná Hroznatova rakev. Dne 9. července 1898 byla otevřena v souvislosti s vyhlášením Hroznaty za blahoslaveného. Dnes jsou ostatky opět v Hroznatově kapli v levé boční lodi kostela. Kromě památníku Hroznaty z 18. století a množství oltářů a soch svatých najdeme v kostele také nádherné varhany.
Obec Klášter - 0,1 km (rozc. s CT 352 a 2212)V okolí kláštera vznikla malá obec, které se říkalo Klášter. Za doby, kdy byl představeným kláštera opat Helmer, byla v obci roku 1912 postavena lidová škola a pošta. Obec Klášter mívala i vlastní faru a lesní úřad, který sídlil v budovách, kde je dnes vstup do kláštera. Obec pak byla v 60. letech zrušena a přičleněna k městu Teplá.
Nedaleko vchodu do kláštera u zahradní zdi ještě v 50. letech stávaly zbytky . Ten byl údajně založen roku 1200, jmenoval se prozaicky - a v roce 1949 se zde uvařilo poslední pivo. Pivo nemělo žádné zvláštní jméno a vyráběly se 4 základní druhy - Výčepní desítka světlá a tmavá a Ležák 12° světlý a tmavý. Když klášter ve 40. letech obsadila armáda, nechal velitel posádky pivovarský komín vyhodit do povětří, ale vojáci použili příliš dynamitu a zničili tak téměř celý pivovar.
Na rozcestí u školy odbočíme vpravo a po levé straně uvidíme zahradnictví Zahrada Teplá. Zde se dvakrát do roka pořádá ejvětší zahradnická akce pro veřejnost v Karlovarském kraji. Zahradnictví v Teplé bylo založeno v roce 1959 a bylo vybudováno pro potřeby tehdejších státních statků jako rychlírna zeleniny.
Dál pokračujeme po silnici kolem na rozcestí u rybníka Betlém.
Betlém, rozc. (Betlehem Teich) - 1,5 km (odbočka ke kempu 150m)Do kempu se dostaneme, když na rozcestí před Betlémem, kde cyklotrasa zahýbá vlevo, odbočíme vpravo a po chvíli jsme u vchodu do areálu kempu. Na trasu se pak také napojíme, když při výjezdu z kempu zahneme vpravo a pokračujeme po hrázi rybníka k chatám na rozcestí.
Betlém je starý klášterní rybník, založený někdy v 18. století. Dnes tu najdeme kemp a přírodní koupaliště s travnatou pláží jako stvořený pro krátký odpočinek a osvěžení. Neočekávejte nic velkého, ale základní vybavení tu najdeme - ubytování v chatkách, občerstvení, anebo se můžeme vykoupat. Příznivci rybaření si zde mohou zakoupit povolenku k lovu u správce kempu.
Jinak pokračujeme z rozcestí po značené trase, které prochází chatovou oblastí, pak lesem a ústí na silnici do Mrázova.
Svatý Vojtěch, rozc. (Sankt Adalbert) - 3,2 km (odbočka z trasy 700m)Když přijedeme na silnici, kde nás směrovky vedou po silnici vpravo, tak můžeme ještě krátce odbočit z trasy a "prozkoumat" místo, kde býval Svatý Vojtěch. Přejedeme silnici a necháme se vést polní cestou až mezi stromy, na místo . Podle staré pověsti zde u studánky odpočíval a nějaký čas i pobýval český , když se vracel z Říma do Čech. Tehdy zde bylo jen řídké osídlení a biskup Vojtěch i tady šířil horlivě křesťanskou víru a říká se o něm, že to byl první český evropan. Nedalekou obec Bezvěrov prý sám pojmenoval, protože tam nalezl pouze pohany - lidi bez víry. Vojtěch, pocházející z rodu Slavníkovců, se stal v roce 983 druhým biskupem v Čechách a ve své době byl nejvyšším představitelem církve v českém knížectví. Je pokládán za autora nejstarších českých duchovních písní (například známé Hospodine pomiluj ny) a je také zakladatelem prvního mužského kláštera v Čechách na pražském Břevnově. Stejně jako celý jeho rod tak i Vojtěch byl zavražděn a již za dva roky po své smrti, v roce 999, byl prohlášen za svatého. 23. dubna 1997 uplynulo tisíc let (milénium) od mučednické smrti svatého Vojtěcha a při té příležitosti byly vystaveny ostatky sv.Vojtěcha v Mariánských Lázních. Svatého Vojtěcha ctili jako svého národního patrona nejen Češi, ale i Poláci a Maďaři. V Čechách je nejméně dvanáct míst s lidovým uctíváním svatého Vojtěcha.
U studánky, ze které Vojtěch pil, pak kdosi postavil kříž, později i jeho sochu a nakonec tu byl roku 1586 postaven i poutní kostel, jemu zasvěcený. Kolem kostela pak vznikla malá osada a později farní ves Svatý Vojtěch s vlastní školou, ke které byl přifařen Mrázov, Bezvěrov a Německý Beranov (dnes Beranovka).
Z kláštera Teplá ke studánce přicházela každým rokem řada procesí poutníků, kteří věřili v její zázračné účinky, protože se tradovalo se, že léčí oční choroby. Tepelská procesí byla nejrozsáhlejší a nejproslulejší v nejstarším období dějin tepelského kláštera. V roce 1723 byly u kostela postaveny na vysokých podstavcích sochy čtyř českých světců, patronů země české - sv. Václava, sv. Prokopa, sv. Jana Nepomuckého a sv. Víta. Pozdější němečtí osídlenci ves přejmenovali na Adalbertshäuseln, ale zázračnému pramenu u kostela stále říkali původním, ale poněmčeným jménem "Wojtiechsbrunnen". V roce 1946 se tepelský převor J.H.Tyl snažil obnovit dávnou českou tradici "vojtěšských procesí". I když měli první poutě hojnou účast, musely být počátkem padesátých let ukončeny, protože tu zřídila československá armáda minometnou střelnici. Obec byla vylidněna a vesnice, až na kostel rozstřílena. Byla to nenahraditelná škoda, neboť šlo o nesmírně cenné místo s prastarou bohemikální tradicí obklopené poněmčenými Sudety. Zničení české vsi Svatý Vojtěch zůstane ostudnou stránkou české poválečné historie na Tepelsku. Kostel byl po zrušení střelnice využíván jako stodola na len a v srpnu 1959 zcela zbytečně zbořen. Zůstala z něj jen veliká zarostlá mezi dvěma řadami javorů. Sochy čtyř světců od kostela jsou údajně uloženy v tepelském klášteře. Vojtěšský pramen byl před pár lety obnoven.
Vrátíme se pak zpět na silnici a pokračujeme na Mrázov.
Mrázov (Prosau) - 4,6 kmPřijíždíme do malé vsi, která v minulosti patřila k filiálnímu kostelu Svatý Vojtěch, později k farnosti Klášter Teplá. Mimo centrum vsi se nachází mohutný mlýn - Prosaumühle, který patřil tepelskému klášteru. Roku 1741opat Šimanovský mlýn prodal mlynářské rodině Schwarzů. Tehdy to byl největší mlýn na Tepelsku. Nad vchodem můžeme číst jméno posledního majitele - . Dnes je mlýn nejstarší budovou v Mrázově. Roku 1830 byl mlýn přestavěn na pilu a modernizován. Po válce dlouho sloužil pro potřeby státních statků. K jižnímu průčelí byla připojena stavba pro hnací zařízení zdobená pilovitým štítem. , který je přiveden z říčky Teplé, je již z větší části zasypaný. Na Karlovarsku to dlouho byl jediný udržovaný mlýn se zachovanými klenbami. Od 90. let je ve správě Pozemkového fondu a mlýn za tu dobu dost zchátral. Pravdou ale je, že v roce 2008 nechal fond alespoň opravit střechu.
Na Mrázovském mlýně se točila po roce 1945 část českého poválečného filmu " Ves v pohraničí" (větší část byla filmována ve Výškovicích).
Na návsi můžeme vidět , který však byl po . Jeho vzhled byl značně změněn a byla z něj odstraněna orlice a kříž. Deska se jmény padlých byla nahrazena novou, s básní od Josefa Hory z velmi dobovým textem, typickým pro poválečné období. Asi jedinou zachovalou památkou tak zůstala ve vsi naproti pomníku u silnice, která patrně pochází z doby, kdy ves patřila k tepelskému klášteru.
Z návsi se pak pokračujeme k přehradě po značkách trasy 361.
Přehrada Podhora (Podhorn Teich) - 5,6 km (rozc. s CT 2257)Vodárenská přehradní nádrž na řece Teplé s rozlohou 82 ha byla zavodněna roku 1956. Byla vybudována na místě starého klášterního rybníka Podhorn Teich. Přehrada má stejnou rozlohu jako původní rybník, byla jen dosypána hráz 280m dlouhá na výšku 12m a .
Při posledním předválečném výlovu Podhorního rybníka v roce 1935 se v novinách Marienbader Zeitung v M.Lázních objevila zpráva, že se narazilo na dně rybníka na podivné zbytky prehistorických kolových staveb. Nález byl tak zajímavý, že objev měla zkoumat komise z archeologického ústavu v Praze. Druhá světová válka však průzkumu zabránila. Po druhé světové válce už rybník prozkoumán nebyl a začal sloužit jako vodní nádrž na pitnou vodu. Ke hrázi je od té doby zakázaný vstup.
Podhorní slatě - 6,3 km (odbočka z trasy 400m)
Když na rozcestí s místní cyklotrasou č.II (nově bude označena jako trasa 2257) odbočíme z trasy vpravo, tak se dostaneme k nové přírodní památce, která chrání výskyt vzácného motýla - hnědáska chrastavcového. Tento motýlek se vyskytuje u nás pouze už jen v Karlovarském kraji a patří mezi nejohroženější druhy motýlů v celé Evropě. Ohrožení hnědáska chrastavcového spočívá v zániku biotopů, které jsou pro jeho přežití klíčové - mokřady a květnaté louky. Tam totiž roste rostlinka zvaná čertkus luční, která je živnou rostlinou pro housenky hnědáska. Takové podmínky jsou právě zde u nádrže Podhora a tato lokalita patří k nejkvalitnějším biotopům hnědáska ve Slavkovském lese.
Smírčí kříž - 7,0 kmU silnice mezi Mrázovem a Ovesnými Kladrubami stojí smírčí kamenný kříž. Nemůžeme ho přehlédnout, je po levé straně u silnice vidět již z dálky. Na kříži je vyryt letopočet 1735. Podle pověsti zde byl střelou do oka zabit švédský voják. Takovýmto kamenným křížům se na Tepelsku říká "švédské", protože se k nim vztahují pověsti z dob třicetileté války. Nádhera tohoto lidového výtvoru stále více láká zloděje. Kamenokříž byl již několik v nebezpečí ukradení. Jednou byl dokonce i odvezen, ale naštěstí nalezen a znovu uložen a bezpečně upevněn na svém původním místě u silnice.
Ovesné Kladruby (Habakladrau) - 8,2 kmMísto, kde později vznikla vesnice mělo od raného věku důležitý význam. Již v r. 1242 je zde doložena farní stanice. Obec vnikla pravděpodobně až po roce 1273. Původní název byl Habrové Kladruby ze středověkého Hebreyn – oves. S přibývajícími německými osadníky v obci se změnil na Habakladrau, ale úřední název byl v letech 1854-1923 stále Habrové Kladruby.
Obec, která již byla ve 13. století centrem rozlehlé farnosti s dřevěným kostelíkem sv. Vavřince, se dále rozvíjela a v 16. století se stala městysem. Patřila mezi největší obce tepelského klášterního panství. Klášterní vrchnost udělila obci četná privilegia – tržní, soudní, právo svobodného dědění, nebo právo vaření vlastního piva. Podle soudního práva měla obec i vlastní šibenici. Roku 1741 na jejím místě stála kamenná kruhová stavba. Roku 1611 vyhořela téměř celá obec včetně gotického kostela, fary a školy. Nový kostel, postavený italským stavitelem však zakrátko zchátral a proto byl v roce 1748 postaven v centru obce dnešní barokní kostel. Obci se nevyhnuly různé pohromy. V roce 1611 a 1698 to byl požár, v roce 1633 vymřelo více než 100 obyvatel na mor.
Před obecním úřadem se nachází , postavený k 60. jubileu panování Františka Josefa I. Před dnešním kravínem se nachází kamenná historická boží muka. Říká se jim také a je asi 400 let starý, asi 3 m vysoký a zasloužil by si trvalou ochranu jako historická památka.
Na okraji obce vybudoval pan Rudolf Kožíšek po roce 1989 oboru s daňky a dalšími druhy lesní zvěře.
Závišín (Abaschin) - 12,4 km (rozc. s CT 2284)Ves už je stará přes tisíc let a založili ji zřejmě slovanské kmeny Lúčanů při osídlování Tepelska. Podrobně historii Závišína popsal místní historik Richard Švandrlík na své internetové Hamelice.
Při silnici na začátku vsi (vedle zděného, také již historického transformátoru) se nachází . Pochází z roku 1837 a u něho se loučila obec se svými zesnulými, kteří byli ze vsi odváženi či odnášeni na hřbitov v Ovesných Kladrubech, kam farností Závišín patřil. Nedaleko od něj v parčíku nalevo od cesty najdeme z roku 1922, věnovaný padlým mužům za první světové války. Na jeho stavbu se složili místní obyvatelé a okolní obce. Přestože se v Závišínské kronice uvádí 18 padlých mužů v první světové válce, na válečném pomníku jich je uvedeno 23. Nejstarší památkou obce je . Podobně jako u kladrubského se mu říkalo "Švédský". Dříve byl u silnice na Ovesné Kladruby poblíž malého rybníčku. Pověst vypráví o švédském jezdci, který prý zapadl do bažiny rybníčku i s koněm a utopil se. Aby jeho duše pak nestrašila vesničany, postavili mu zde kamenný kříž. Kolem roku 1989 byl kříž dvakrát ukraden a odvezen. Když byl kříž roku 2005 nalezen, umístili ho přímo na náves, kde je dodnes.
Na křižovatce v centru obce je příjemný, stylový ubytovací hostinec "U Pejska a kočičky"s terasou, dříve "Český dvůr". Jeho jméno nám prozrazuje, že nabízí ubytování hostům a jejich čtyřnohým miláčkům.
Pokračujeme po silnici na M.Lázně až k odbočce na golfové hřiště.
Royal Golf Club - 13,3 kmHřiště je příkladem klasického typu skotských a irských hřišť své doby. Hřiště leží na náhorní plošině 787 metrů nad hladinou moře. Vzniklo roku 1905 a je tudíž nejstarším hřištěm na našem území. Hřiště bylo vybudováno pod vedením skotského profesionála Duiga.
Toto 18-ti jamkové hřiště vniklo z podnětu anglického krále Eduarda VII. Mariánské Lázně patřily k jeho oblíbených místům a proto ho zde osobně založil a slavnostně otevřel dne 21.8.1905. Golf klub Mariánské Lázně je jediným ve Střední Evropě, který se může pochlubit tak významnou minulostí. Klub se stal dějištěm nejvýznamnější světové amatérské soutěže - Evropského mistrovství amatérů družstev. Nesporným vyvrcholením historie klubu je získání práva užívat titul „Královský golfový klub“ (Royal Golf Club) velkorysým rozhodnutím britské královny Alžběty II. v roce 2003 a následnou návštěvou Jeho královské Výsosti prince Edwarda, hraběte z Wessexu.
Kamzické jezírko - 13,9 km (rozc. s CT 2139)Cesta začíná prüdce klesat, ale my musíme brzdit, protože budeme odbočovat. Mineme nejprve odbočku na Krakonoš a kousek za ní odbočuje cyklotrasa za jezírkem vpravo. Původní název jezírka byl Wora-Teich, na některých mapách je nesprávně označen jako Pstruží. V sedmdesátých letech se mu na čas říkalo rybník doktorky Škorpilové, která tehdy v Mariánských Lázních záhadně zmizela a v rybníce byla po čase nalezena její kabelka, v ní peníze, šperky a doklady. MUDr. Škorpilová byla pracovnice Výzkumného ústavu balneologického, která se jako členka KSČ projevovala až nepřirozenou politickou horlivostí. Zda to byl jen úmyslný klam této spíše samotářské doktorky či opravdové politické zapálení, nikdo už nezjistí. Ráda měnila paruky i visáž. Za několik týdnů po jejím zmizení byl nalezen ve sklepě domu Eva na Ruské ulici oběšen její přítel. Pátrání po ní běželo v rozhlase i v televizi a šla pověst, že asi byla zavražděna a tělo hozeno do betonových základů, které tu pod Leningradem budovaly. (Převzato z Hameliky)
Pro koupání je tento rybník naprosto nevhodný.
Na následujícím rozcestí pak zahneme vlevo.
Kamzík (Forstwarte) - 14,7 km (odbočka z trasy 50m)Před Kamzíkem po pravé straně cesty se nachází prostorná louka, kde byl v sedmdesátých letech vybudován . Před nedávnem byl areál opraven a najdeme zde nyní přírodní posilovnu, altán, ohniště a odpočinková dřevěná lehátka.
Kdysi velmi populární výletní kavárnu, dříve Forstwarte - Lesní vyhlídku, uvidíme vlevo od cesty mezi stromy. Kavárna byla postavena v roce 1895 na místě patrového vyhlídkového pavilonu a od počátku byla pojata dosti velkoryse. V areálu se nacházel taneční a jídelní sál, tenisové kurty, kuželník a také 25 metrů vysoká vyhlídková věž s 93 schody. Po druhé světové válce dostala restaurace jméno Kamzík, příjezdovou cestu zdobí socha kamzíka na kamenném podstavci (od Vítězslava Eibela z Mariánských lázní). Bohužel zlatá éra tohoto objektu je pryč. V současné době je areál po neúspěšné privatizaci v soukromých rukou a je ve velmi neutěšeném stavu. Přístup dovnitř byl donedávna zcela volný, což nenechalo v klidu okolní vandaly. Jediné co se z areálu jakž takž zachovalo, je právě rozhledna, i když výhled není příliš široký. Posledních několik let je objekt v soukromých rukou (údajně je majitel jakýsi Kanaďan), objekt je uzavřen a hlídán bezpečnostní agenturou, ale v dobrém rozmaru a na požádání někdy strážný pouští turisty na vyhlídku.
Mesceryho vyhlídka - 15,3 km (odbočka z trasy 150m)
Od Kamzíka pokračujeme po naší trase a začínáme prudce klesat do Mariánských Lázní a před rozcestím u vodárny odbočíme lesní cestou vlevo podle ukazatele na Mescéryho vyhlídku. Asi po 100 m se dostaneme pomníku milénia. Vpravo od něj se nachází zmiňovaná vyhlídka a vlevo asi 50 m odpočívadlo opata Clementso a vedle altán Muchomůrka.
- Na tomto místě byl zřízen první zdobený vyhlídkový pavilon v roce 1850 k poctě významného hosta Mariánských Lázní, místodržícího Čech, barona von Mescéryho. Pavilon časem zanikl a až v roce 2004 byl znovu nově postaven. Byl doplněn popisovou mapkou, kterou ale už v následujícím roce vandalové zničily. Altán zatím stojí a můžeme z něj vidět tu část města, kde před 200 lety vznikalo jádro budoucích lázní.
- Původní pomník s názvem Franzensstein byl postaven v první polovině 19. století ke cti císaře Františka I. Na dochovaném základovém kvádru byl v roce 1999 postaven Pomník milénia a odhalen byl 31.12.1999. Autorem návrhu je architekt Zdeněk Franta a vytvořil jej zádubský kamenosochař Stanislav Junek.
- Alfred Ambrož Clementso byl v letech 1887 - 1900 čtyřicátým osmým tepelským opatem. V Mariánských Lázních dal do dnešní podoby přestavět řadu veřejných budov - litinovou kolonádu (1889), Centrální lázně (1892), Nové lázně (1895), společenský dům Casino (1900). Najdeme na nich opatův erb a kryptogram A.A.C.A.T. (Alfred Ambros Clementso Abbas Teplensis). Toto místo bylo oblíbeným cílem jeho vycházek. V roce 2006 zde byla postavena na jeho počest kamenná lavička.
- Kýčovitý přístřešek z dob socializmu ve tvaru muchomůrky nedaleko odpočívadla. Tak trochu už dnes působí jako skanzen totality.
Vrátíme se na zpět cestu a pokračujeme na rozcestí u vodojemu.
Geopark - 15,9 km (rozc. s CT 2140 a 2142) Přijíždíme k vodojemu Lázně, kde začíná rezervace Žižkův vrch a geologické muzeum s naučnou stezkou. Cyklotrasa u vodojemu odbočuje vpravo a po ní pokračujeme úzkou asfaltovou cestičkou, kolem které najdeme jednotlivá zastavení naučné stezky. Na rozcestí u můžeme odbočit z trasy do druhé větve naučné stezky a navštívit mimo jiné i symbolický hřbitov.
Symbolický hřbitov - (odbočka z trasy 200m)
V roce 1923 vybudoval místní stavitel Ignác König pro Mariánské Lázně symbolický hřbitovní památník pro zdejší muže, kteří padli v první světové válce 1914-18. Vybral lesní lokalitu v blízkosti Mlýnského potoka nad ředitelstvím Lázní, vysoko v lesním svahu, kde je dnes geologický park. Malé kamenné moře (pozůstatek vodopádu na Mlýnském potoce, který byl sveden do vodojemu) využil Ignác König a na kameny umístil bronzové desky se jmény padlých a s místem jejich úmrtí. Uprostřed symbolického hřbitova postavil pomník s kamenným křížem a pamětní tabulí. U něho se za první republiky několikrát sloužila vzpomínková bohoslužba za padlé. Původně tu tehdy bylo rozmístěno 105 bronzových desek, ale postupně se ztrácely a v roce 1998 jich tu zůstalo už jen 40. Protože v první světové válce padlo celkem 145 občanů Mariánských Lázní, usuzuje se, že desky tu měli jen ti padlí vojáci, jejichž rodiny za umístění desky zaplatily. Ostatní mají společný pomníček na místním hřbitově (PM 24).
Město provedlo roku 2008 obnovu tohoto pietního místa a desky obnovilo. I když jsou desky plastové, přesto se je stále někdo pokouší krást.
V těchto místech také stávaly před sto lety dva obrovské stromy - Reitenbergerův a Severinův smrk (oba pojmenované po tepelských opatech). Reitenbergerův smrk byl pokládán za prvního Král smrků. Oba ale poškodila a vyvrátila vichřice v drsné zimě 1946. Současného Krále smrků ještě po naší trase uvidíme v místě 26.
Vrátíme se k zastavení č.17 a pokračujeme dál po cyklotrase.
Cykloterminál u hotelu Silva - 16,1 km (rozc. s CT 2140 a 2142)Když přijedeme k silnici, uvidíme vpravo v lese štíhlou vysokou Kapličku lásky. Obvykle si turisté kapli spojují s tím nejkrásnějším lidským citem. Ale skutečnost je trochu jiná. Kaple dostala jméno po slavném řediteli mariánskolázeňského divadla Juliu Laskovi (řediteloval 1889-1921) a kaple se správně jmenuje Kaplička Lasky (Laska-Kapelle). K uctění památky své zemřelé matky nechal Julius Laska zdejším stavitelem Josefem Forberichem postavit novogotickou kapli Panny Marie Bolestné a v roce 1909 ji vysvětil tepelský opat Helmer. V kapli jsou na stěnách pamětní desky, jako vzpomínka na slavného ředitele a na opata Helmera. Kaple pak byla po roce 1945 nazývána " " a po roce 1990 byla v kapličce uzavřena i první svatba.
Na silnici vlevo pak už se dostáváme na jedno z východišť cyklotras v Mariánských Lázních. Zde je to cykloterminál u hotelu Silva, kde začínají regionální cyklotrasy č. 2140 a 2142.a je tu také odbočka do centra ke kolonádě.
Střelnice a lanové centrum - (odbočka z trasy 200m)
Sejdeme od kaple k silnici, kde naše cyklotrasa odbočuje vlevo a hned zase vpravo do parku. Než však budeme pokračovat, můžeme ještě navštívit lanové centrum, anebo lázeňskou kolonádu a zpívající fontánu.
Když po silnici vyjedeme do mírného stoupání, tak po chvilí přijedeme k lanovému centru. Bylo postaveno vysoko v korunách smrků naproti tenisovým kurtům v roce 2008. Otevřeno mají od dubna do října od 9 do 18 hodin a si užijí si tu své jak dospěláci, tak i děti.
Na protější straně silnice jsou tenisové kurty a opodál . Zrušením poddanského poměru lázní vůči tepelskému klášteru roku 1848 byla založena městská Národní garda. Byla jim tady postavena nová střelnice v místě dnešních tenisových dvorců. Garda však byla za 2 roky zrušena a střelnice se zastřešeným pavilonem zůstala k používání lázeňským hostům, kteří horovali střelbě. Střelnici navštěvovala především ruská, polská a maďarská šlechta nebo angličtí lordi. V dřevěné hale byly ještě před desítkami let vystaveny prostřílené terče šlechticů a hostů, mezi nimi i terče anglického krále Eduarda VII., místního lékaře Kratzmanna, hraběte Szeglesiho z Topolčian aj. Postupně byly ale všechny terče rozkradeny. Po druhé světové válce se střelnice ujal Svazarm, a protože nebyla střelnice příliš udržovaná a stále chátrala, tak byla v roce 1985 přestavěna na podnikovou zotavovnu městského dopravního podniku Mariánské Lázně. Dnes na místě bývalé střelnice najdeme lázeňské kurty a nedaleko tříhvězdičkový hotel Střelnice.Mariánské Lázně, kolonáda (Marienbad) - (odbočka do centra 500m)
Od kurtů se vrátíme zpět, a když po silnici sjedeme dolů, dostaneme se do centra Mariánských Lázní, které je odtud pouhých 500 m. Musíme jet kolem hotelu Silva stále rovně až ke Křížovému prameni na kolonádu. Tam si můžeme prohlédnout hlavní kolonádu (dnes technická památka), pavilon Křížového a Karolinina pramene a největší lákadlo všech návštěvníků města - Zpívající fontánu.
Mariánské Lázně drží několik rekordů. Uskutečnil se zde první závod na ploché dráze u nás a jel se v roce 1924. Bylo zde otevřeno první golfové hřiště u nás - dne 21. srpna 1904. Nejúspěšnějším reprezentantem v kulturistice byl zasloužilý mistr sportu Robert Dantlinger z Mariánských Lázní. Také slavný Karlovarský filmový festival vznikl v roce 1946 v Mariánských Lázních, až po několika letech byl převeden do tehdy krajského města Karlovy Vary.
Pokud půjdeme ještě dále do minulosti, tak za Rakousko-Uherska měli Mariánské Lázně, tehdy Marienbad, nejdelší kolonádu z lázeňských měst a to 180 m dlouhou a až po nich byly Karlovy Vary (169 m). Dnes má mariánskolázeňská kolonáda délku 120 m, protože nově postavená litinová byla už kratší. V Mariánských Lázní byla také postavená první údolní sypaná zemní přehrada. Lázně měli také první pouliční osvětlení a byl zde poprvé použit Baschův objev nekrvavého měření krevního tlaku.Mírové náměstí (dř.Schillerplatz) - (odbočka z trasy 600m)
Z kolonády projedeme kolem hotelu Slunce (dnes Sunhotel) na Mírovém náměstí, kde si můžeme prohlédnout . Je zajímavý tím, že nemá věž a také svým netypickým postavením v řadě domů. Uprostřed náměstí se nachází krásná kašna, která, byla před válkou ozdobena třemi . Za války je ale německá armáda při totálním sběru surovin zrekvírovala a "přetavila v děla". Na východní straně náměstí si všimneme dodnes neopraveného, již značně zchátralého , dříve Halbmayr, o kterém se více dozvíme na zastávce u hřbitova (PM 24). Na jižní straně náměstí je dnes to známé, betonové torzo po zbořených tepelských domech, kde stával i slavný . Blok tepelských domů ( ) byl zbořen na počátku sedmdesátých let a několik desetiletí byl . Když už se zde začalo na konci 80. let stavět, přišla revoluce a stavba se zastavila. Dodnes tu stojí jen provizorně upravené .
Pak se vrátíme zpět na rozcestí u hotelu Silva a pokračujeme nalevo parkem k Lesnímu prameni. Nemusíme se ale vracet stejnou cestou zpět, můžeme z náměstí pokračovat kolem Gogolova divadla, kde řediteloval již zmiňovaný Julius Laska, až k parku. Tam odbočíme vpravo k Lesnímu prameni, kde se napojíme na naší cyklotrasu.
Lesní pramen (Forstquelle) - 16,5 kmZnačení cyklotrasy 361 od Kapličky lásky vede přes park a je dost nesrozumitelné a místy navádí špatným směrem. Abychom se neztratili, musíme se dostat k pavilonu Lesního pramene a za ním vede úzký asfaltový chodník, po kterém pak pokračujeme vzhůru k bývalému Lesnímu mlýnu. Než ale budeme pokračovat, můžeme si ještě prohlédnout park v okolí Lesního pramene. Najdeme zde otevřený s kavárnou, kde se pořádají čas od času koncerty a naproti němu je sousoší múz, nebo také tří Grácií od Olbrama Zoubka z roku 1991.
Dnešní pavilon Lesního pramene pochází z roku 1869, předtím to byl kruhový pavilon na 16ti sloupech.
Když vystoupáme z parku na silnici, uvidíme zchátralý hotel (kdysi zotavovna Donbas) a trasa zde pokračuje přes silnici pěšinou vzhůru do lesa, úbočím vrchu Karola.
Vila Edelweiss - 16,6 km (odbočka z trasy 250m)
Ještě než začneme šlapat lesní cestou nahoru ke Karole, můžeme zase odbočit z trasy a po silnici vyjet na konec Třebízského ulice. Všimneme si předposledního domu vlevo ve směru na Lunapark, je to vila Edeleweiss (Protěž). Roku 1933 zde byl zastřelen hannoverský profesor Theodor Lessing. Vrah a jeho komplic tehdy utekli do Německa, kde byli oslavováni jako hrdinové. Případ se pak začal vyšetřovat až po roce 1945. V srpnu 1958 byla odhalena na domě profesora Lessinga, který sem uprchl z Německa před Hitlerem. Je znám svými výroky: "Ten, kdo zbaví lidstvo alkoholu, dá mu více než Sokrates nebo Ježíš", nebo "Válku válkám"aj. Profesor je pohřben na zdejším židovském hřbitově a uvádí se, že to byla první oběť nacismu v ČSR. Případ byl zfilmován v roce 1973 a jmenoval se " Výstřely v Mariánských Lázních". Po druhé světové válce sloužila vila jako nájemní dům.
Vyhlídka Karola (Carola Höhe) - 17,0 kmSvah mezi hřbitovem a Lesním pramenem se nazývá Karola a jen málokdo ví, že je pojmenován po slavné návštěvnice Mariánských Lázní. Pavilon i vrch dostal jméno podle saské královny Caroly von Holstein-Gottorp-Wasa (1833 - 1907), která byla vnučkou švédského krále Gustava IV. a manželkou saského krále Alberta. Ta navštívila Mariánské Lázně kolem roku 1880 a na její počest byl zde na svahu postaven dřevěný vyhlídkový pavilón. Koncem padesátých let vyhlídka zanikla, ale název přežil. Dnes už na stejném místě stojí nový dřevěný pavilon s vyhlídkou na lázeňské centrum města.
Cykloterminál hřbitov - 17,2 km (rozc. s CT 2253)Zde je jedno z východišť cyklotras do okolí města. Začíná tu místní trasa č.2253 směřující do Lázní Kynžvartu, kolem přírodní rezervace Holina.
Na konci 19.století byla významnou součástí historie a mocného rozvoje Mariánských Lázní již zmiňovaná rodina Halbmayrů. Ta přišla do města z bavorského Mnichova a postupně se stala vlastníkem velkých majetků jako Plzeňské pekárny, železárny v Pavlovicích aj. První z Halbmayrů byl Josef Dionýs, který ve městě starostoval 16 let (to je doposud nejdéle) a byl nejbohatším a nejváženějším občanem Mariánských Lázní. Vlastnil hotel Klinger (po válce Krym) - od r.1977 zbořený a hotel Halbmayr (Rozkvět) na dnešním Mírovém náměstí. Měl dva syny a oba zemřeli počátkem 20.století a s nimi odešel i rod a zůstala jen na tomto hřbitově a zchátralý hotel Rozkvět ve městě (PM 20). Na hřbitově najdeme také náhrobky dalších významných obyvatel města, jak je starosta Turba, nebo hoteliér Kašpar Ott, kterému patřil Grandhotel Ott, dnešní Pacifik. Část hřbitova tvoří také . Jsou zde pochováni němečtí vojáci převážně z konce 2.sv.války. M. Lázně byly totiž za poslední války lazaretním městem a ti, kteří nepřežili, byli pochováni zde. Najdeme tu i , který by si zasloužil určitě lepší starostlivost, a také - patrně těch vojáků, kteří neměli na to, aby si zaplatili pamětní desku na Symbolickém hřbitově (PM 16).
Pokračujeme pak po trase 361 do mírného kopce až k hájence, kolem jednoho z nejkrásnějších vodojemů na Chebsku - .
Hájovna Valy - 18,0 km (rozc. s CT 2253) Nad Mariánskými Lázněmi na hřbetu, nazývaném kdysi Schneidrang, stojí bývalá a nad ní novější patrový nájemní dům. To bývala Myslivecká kavárna (Café Jägerhaus). Dnes se myslivně říká "Hájovna Valy", i když myslivna patřila ke Kynžvartskému panství a stála tehdy přímo u vjezdu do Metternichovy obory. Okolí myslivny bylo později parkově upraveno, vznikly cestičky s lavicemi a nakonec tu byla postavena i kavárna. Až do roku 1901 tu byla ohrazená obora s omezeným přístupem. Ale ani po zrušení obory nebyl dovolen hostům volný pohyb po lesích, ale pouze po vyznačených cestách, a to ještě jen v některých dnech. V šedesátých letech tu pak byla kancelář Státních lesů a kavárna byla v roce 1957 přestavěna na patrový dům, původně jako ubytovna lesních dělníků, později vznikly byty pro zaměstnance Státních lesů. Z hájovny je dnes rodinný domek. Nad hájovnou se cesta rozdvojuje na dvě úzké lesní silnice. Ta vpravo je Smetanova alej a vede k rozcestí Stoh a vlevo vede naše trasa po Aleji Svobody, kdysi hlavní cestě do zámku Kynžvart. A tudy pokračujeme dál.
Srnčí hřbet - 18,6 km Asi 500 metrů od hájenky Valy je vyvýšenina s názvem Srnčí hřbet. Svahy Srnčího hřbetu na své jižní a západní straně nesou stopy po pálení milířů, pro které tu zůstalo zahloubeno a upraveno několik plošin. Louka východně od Srnčího hřbetu se nazývá Sluneční louka a ještě východněji můžeme najít ve smíšeném porostu pozůstatky středověkého osídlení.
Na Srnčím hřbetu, než začne silnice prudce klesat, je odbočka vpravo. Tudy se můžeme vydat ke Králi smrků a pak pokračovat dál k hájovně Hvězda, nebo Krále vynecháme a držíme se stále cesty se značenou trasou.
Král smrků (Šindelářův smrk) - (odbočka z trasy 700m)
Pokud se vydáme ke Králi, tak asi po 700m na rozcestí musíme odbočit pěšinou vpravo a jít pěšky ještě asi 100m. Velké smrky byly vždy zajímavou turistickou atrakcí a každý region má nějakého svého krále, tak jako to je ve Slavkovském lese nebo v Krušných horách. Už před 2. světovou válkou byl na Mariánskolázeňsku obdivován lázeňskými hosty Reitenbergerův smrk (mrkni na PM 15 ). V 70. letech pak byl za Krále vyhlášen tento Šindelářův smrk. Král smrků je starší než Mariánské Lázně a měl by být vyhlášen přírodní památkou.
Od odbočky na Krále můžeme pokračovat dál stejnou cestou a napojit se na cyklotrasu u hájovny Hvězda, na konci Aleje Svobody. Nebo odbočíme vlevo a sjedeme na následující rozcestí, kde se v Aleji Svobody také napojíme na naší trasu.
Alej Svobody - 17,4 km (rozc. s CT 2068)Zde na rozcestí můžeme také odbočit ke Králi smrků (vpravo asi 400m). Cesta vlevo odbočuje dolů ve směru na Velkou Hleďsebi a Tři Sekery po cyklotrase 2068. Je to trasa vedoucí na magistrálu Český les - trasa č.36, po které vede mezinárodní cyklotrasa Euroregia Egrensis. My ale pokračujeme rovně, stálel alejí Svodody.
Hájovna Hvězda - 21,3 kmHájovna se nachází na konci aleje Svobody. Alej tvoří úzká, ale rovná lesní silnička mezi hájovnami Hvězda a Valy. Své jméno má alej po hajném Svobodovi, který zde na Hvězdě sídlil. Zde byl druhá strana Metternichovy obory a po ní tu zůstaly ještě ze vstupní brány.
Alej Svobody je chráněná a tvoří ji stromořadí s více jak 250 duby. Uprostřed aleje se ještě nějakou dobu budete potkávat s odbočkou naší cyklotrasy vlevo, která pokračuje přes Valy do obce Krásné. Ale od listopadu 2009 by měla být trasa změněna a bude pokračovat alejí dál a pokračovat až do Slapan u Chebu, kde se napojí na novou cyklostezku Ohře.
Lískovec (Haselhof) - 22,1 kmV okolí Lískovce bývala nejprve malá osada a původní dvůr se jmenoval "Dornenhof" - Trnitý dvůr. Roku 1654 se uvádí dvůr Haselhof pod panstvím Kynžvart se sedmi poddanými. Mezi místními se mu říkalo také "Zaječí dvůr" nebo "Zaječák". Dvůr má dlouhou historii - existoval určitě více jak 600 let. Přežil husitské války, třicetiletou válku a mnoho jiných pohrom, ale nepřežil český socializmus. Správní budova byla dvoupatrová, v přízemí byly stáje na pro koně a sklad materiálu. V patře byl byt správce a kancelář, a nad hospodářskou částí bylo uskladněno seno. V severozápadní budově byl ustájen dobytek. Patrová půda se používala k uskladnění sena. Další dvě budovy byly nižší a využívaly se jako hřebčín.
V roce 1974 dvůr opouštějí Státní statky a v roce 1976 je dvůr definitivně zbořen a buldozerem srovnán se zemí. Za pouhých 25 let natolik zchátral, že musel být zbourán. Byl to neuvážený a trestuhodný čin. Údajná hodnota dvora před demolicí byla vyčíslena na 150.000 Kčs, což nebyla ve své době tak zanedbatelná částka. Místo bylo zavezeno drobným štěrkem. Ještě dříve, dokud dvůr stál, se silnice točila kolem nároží správní budovy a vytvářela ostrý až nebezpečný ohyb, kde se stalo mnoho dopravních nehod. Dnes vede tu vede silnice Valy - Stará Voda místem, kde dříve stála správní budova.
Lázně Kynžvart, žst. - 24,1 km (rozc. s CT 2253)Od roku 1868 se naskytla pracovní příležitost při stavbě železniční trati císaře Františka Josefa z Vídně do Chebu. Ta byla dokončena v roce 1872 a nádraží ve Staré Vodě dostalo nespravedlivě název Lázně Kynžvart. Zpočátku se ale krátce jmenovalo také Königswart-Sangerberg (Kynžvart-Prameny).
V roce 1914 zřídil kníže Metternich nedaleko nádraží plnírnu lahví pro Richardův pramen z Kynžvartu, odkud se minerálka dopravovala potrubím. Kyselka se stáčela do lahví a potom byla po železnici rozesílána do mnoha zemí.
Od nádraží můžeme ještě odbočit k zámku Kynžvart.
Zámek Kynžvart (Schloss Metternich) - (odbočka z trasy 1,5 km)
Historie Kynžvartu sahá do 2. poloviny 13. století, kdy Přemysl Otakar II. nechal na strmém ostrohu postavit pomezní hrad Königswart, jehož zříceniny se zachovaly nad městem do současnosti. V průběhu dalších 340 let se až do třicetileté války na kynžvartském panství vystřídalo deset šlechtických rodů. Předposlední z nich, pánové z Cedvic (Zedtwitzové) postavili pod Kynžvartem koncem 16. století renesanční tvrz. Po bitvě na Bílé hoře získalo konfiskované kynžvartské panství pět bratrů Metternichových a od té doby jim patřilo kynžvartské panství až do další konfiskace v roce 1945. V letech 1681-1691 nechali Metternichové na místě zchátralé renesanční tvrze postavit barokní zámek a v roku 1833 ho nechal rakouský kancléř Klement Metternich přestavět na honosné empírové sídlo. Na tuto nákladnou přestavbu získal půjčku od bankéře Rothschilda, za což se mu kníže pak odměnil udělením šlechtického titulu. Stavbu projektoval stavitel italského původu Pietro Nobile a v této podobě se zachoval zámek do dnešní doby. V 70. letech minulého století napadla zámek dřevomorka a musela být provedena generální oprava, v té době už dosti . Oprava se táhla dlouhých pětadvacet let a zámek byl v té době nepřístupný. Znovuotevřen byl až v roce 2002 a téhož roku získal zámek za provedenou opravu od organizace Europa-Nostra cenu za ochranu kulturního dědictví.
Roku 1928 založil kancléř Metternich na zámku muzeum. Bylo přístupné pro veřejnost a vstup byl z boku zámku od silnice, kde je dodnes nápis Museum. Jeho základem se staly všemožné podivuhodné dary věnované rodině Metternichů a muzeum pak navštěvovalo mnoho zajímavých hostů. Cenné sbírky muzea se dnes nachází v kabinetu kuriozit, kde uvidíme mnoho zajímavostí, jako např. vykopávky z Pompejí, nebo staroegyptská mumie egyptského kněze Kenamúna a mnoho dalších věcí. Nový kastelán zámku Dr. Říha začal skládat střípky z historie zapomenutých příběhů zámku a vzniklo tak i Kynžvartské muzeum příběhů. V zámeckých sbírkách se nachází také jedna z nejcennějších zámeckých knihoven v Čechách.
Na hodinovou prohlídkovou trasu zámku se můžeme vydat od dubna do října.
Od zámku se pak po trase 2135 vrátíme na naší cyklotrasu do Staré Vody, rozcestí u Eutitu.
Eutit, rozc. - 25,3 km (rozc. s CT 2135)Na rozcestí u Staré Vody se nachází unikátní továrna na tavení čediče. Původně to byla sklárna postavená v roce 1910 sklářským podnikatelem Lambertem z Holenbrunnu. Vyrábělo se tu ornamentové sklo, válcované a drátové zboží. Továrna měla 50 dělníků a získávala suroviny v nedalekém okolí. U Lázní Kynžvartu nalézal mléčný křemen, citrín a růženín. Nedaleko Úbočí je zatopený lom, kde byl tehdy těžen čistý křemen. Od roku 1951 se zde začal tavit čedič, dovážený sem v počátcích ze sesterského závodu na Slovensku, nyní z lomu Slapany u Chebu. V současnosti je to jedna z mála továren na tavení čediče v Evropě a největší výrobce tavených čedičových výrobků na celém světě. Čedič se zde taví při cca 1300 stupních a odlitky mají pro svou velikou odolnost široké použití.
Stará Voda (Altwasser) - 25,8 km (rozc. s CT 2135) Na rozcestí se trasa 2135 zase odpojí a pokračuje na Jedlovou, ale my odbočíme vpravo a hned zase vlevo a držíme se stále cyklotrasy 361. Chvíli jedeme souběžně s hlavní silnicí pak jí překřížíme a pokračujeme kolem kaple na Vysokou (vede tudy také zelená pěší).
Největšího rozvoje zaznamenala Stará Voda v 30. letech minulého století, kdy zde žilo přes 1100 obyvatel. V roce 1993 je zde hlášeno již jen 306 obyvatel. Hlavní obživou obyvatel bylo zemědělství, hornictví a výroba šindelů. Obcí procházela stará královská obchodní stezka "Via regia" a vedla kolem stavení čp.2, které bylo tehdy formanskou hospodou.
V historii obce se objevuje hodně vlastníků z širokého okolí. Z památek stojí za zmínku barokní kaple sv. Anny, původně hrázděná, postavená v roce 1712, se zvoničkou. Uvnitř kaple je kazetový strop. Za obou světových válek byly v kapli zrekvírovány zvony. Od roku 1812 se uvažovalo o postavení kostela, dokonce již byly připraveny i plány. Stavba se ale stále oddalovala, a do současnosti se neuskutečnila. Na mši dodnes chodí místní lidé do nedalekého Kynžvartu. Při silnici do Kynžvartu se nachází dva kamenokříže u kterých je na vysokém kamenném podstavci kovový krucifix s letopočtem 1856.
padlých v 1. světové válce stojí vlevo v blízkosti silnice na Cheb, před odbočkou do Vysoké. Byl postaven v roce 1923 a nesl jména 53 mužů ze Staré Vody, kteří padli v první světové válce. Na pomníku byl osazen bronzový orel, který byl po roce 1945 odstraněn a vhozen do studny za pomníkem. Ve Staré Vodě a v jejím okolí se nacházelo asi 20 křížů a pomníků z 18. a 19. století. Po roce 1946 jich nejméně 17 zaniklo. V obci se dodnes zachovalo několik , např. čp.40, 61, 80, 20 a 22.
Ze vsi začínáme stoupat úzkou silničkou do Vysoké.
Vysoká (Maiersgrün), rozc. - 29,4 km Od Staré Vody přijedeme na křižovatku u Vysoké, kde se naše cesta kříží s Magistrálou - trasou 36. Vysoká vznikla možná již ve 13. století a z té doby pochází i katolický kostel Narození sv. Jana Křtitele. V roce 1598 došlo za reformace ke zrušení katolické víry a v roce 1617 zde byl dosazen na deset let luteránský farář. V roce 1800 byla pod kostelem postavena fara a roku 1946 proběhla v kostele poslední bohoslužba. Od té doby kostel rychle chátral a zřítila se střecha a strop. Naštěstí po pádu železné opony nastaly podmínky k záchraně téměř již ztracené památky. Díky iniciativě německých a českých křesťanů byly ruiny kostela uvedeny do současného stavu a tím se uchovaly alespoň zbytky zdí a věž. Uvnitř kostelní věže naleznete stručné informace o minulosti obce a kostela a návštěvní knihu.
V současné době čítá Vysoká pár domů. Ale ještě po válce to však byla živá obec. K Vysoké patřil tehdy Kocovský dvůr a Kocovský mlýn, Poustka, samota Muglangl a samota Bruckerhaus. V roce 1930 měla celá obec i s okolím 114 domů a 562 obyvatel.
U Alexy - 30,9 km (rozc. s CT 2023 )Přijíždíme na rozcestí několika cest, s rozcestníkem cyklotras a odpočívadlem. Zleva se tu připojuje cyklotrasa 2023 (Mohelno - Lazy). Cesta doprava vede do Horního Žandova a o kousek dál je odbočka vlevo (po zelené) na druhý nejvyšší vrchol Českého lesa - na Dyleň (940m). Rozcestí u Alexy je pojmenované podle hajného Alexy, který býval po válce ve zdejší hájovně až do roku 1956. Tehdy okolní lesy patřily premonstrátům z Královských vinohrad v Praze a ti dodnes usilují o jejich navrácení. Jak se pak posouvalo hraniční pásmo do vnitrozemí tak hajný musel pryč. Dnes je z hájovny už jen ruina (hned za odbočkou na Mohelno).
Naše trasa ale pokračuje rovně spolu s trasou 2023 a ICG až na rozcestí zvané Liščí farma, ale zde můžeme ještě odbočit mimo trasu a vyšlápnout si vrchol Dyleně.
Dyleň (Tillenberg) - (odb. z cyklotrasy - 2,6 km)
Je bájná hora opředená mnoha pověstmi. Jedna z nich vypráví, že na Dyleni bývalo dříve velmi bohaté a pyšné město, které se pro svůj hříšný život propadlo do nitra hory a od té doby hora skrývá tajemný, dosud neobjevený poklad. V dyleňských lesích nacházíme řadu studánek a potůčků s křišťálovou vodou, z nichž nejvýznamnější a nejznámější je „Granátový pramen“, který vyvěrá až na samé hranici s Německem. Nedaleko od pramene, také na hranici, je jeden z geografických středů Evropy ( Mittel Punkt Europas). Na severní straně hory stávala známá turistická chata, která po roce 1947 vyhořela, prý byla úmyslně zapálena tzv. kopečkáři. Hora byla zanedlouho poté přeťata dráty železné opony. Tehdy ještě na vrcholu Dyleně stávala dřevěná výzvědná bouda armády, která v 50. letech vyhořela a tak v roce 1966 tam armáda vybudovala nový rozsáhlý areál pro výzvědné radiotechnické jednotky. Obsluha věže dokázal údajně zjistit letadla, která startovala až ve vzdálené Francii.
Dnes je tento areál v soukromém vlastnictví a pro veřejnost je přístupný jen jedenkrát do roka, obvykle poslední víkend v květnu, kdy se tu koná hvězdicový pochod na Dyleň. se nachází vysílače televize Prima, Českého rozhlasu, ale zejména rádia Egrensis. .
Liščí farma (Silberfuchsfarm) - 32,4 km (rozc. s CT 2023)Pokud budeme pozorní, tak ještě před rozcestím u Liščí farmy můžeme vpravo u silnice vidět kamenný pomníček. Pochází z roku 1971, kdy se na tomto místě stalo neštěstí. Došlo zde k potyčce vojáků armády a pohraniční stráže a jeden z nich - Antonín Nenáhlo byl při ní smrtelně postřelen. Pomníček je i dnes poměrně zachovalý s původním štítkem, ale moc se z něho nedozvíme. Jsou na něm uvedeny jen iniciály a rok. Později se stal vděčným místem pro .
Pak už přijedeme na rozcestí, kde stojí lesácká útulna a rozcestník cyklotras. Trasa 2023, která se nás držela už od Alexy tady odbočuje vpravo na Dolní Žandov. Naše trasa 361 odtud pak pokračuje stále rovně, po silnici.
Nedaleko odtud bývala už před válkou farma stříbrných lišek. Lišky se tu chovaly pro svou huňatou srst, která se využívala na šití kožichů a dalších oděvních doplňků. Dnes už to zní docela barbarsky. Nacházela se v místech, kde později vedla signálka.
Signálka - 32,8 km Na signálce je velké trojúhelníkové rozcestí. Cesta vlevo (šikmo přes signálku) vede na bývalou pohraniční rotu Dyleň a dál pak na turistické rozcestí žluté a červené "Pod Dylení". Příčně (o kus dál) prochází cesta signálky. My po pokračujeme rovně, po značkách trasy 361.
Rota Dyleň - (odb. z trasy 1 km)
Je to taková netypická stavba v porovnání s ostatními rotami. Je to z toho důvodu, že ji postavila armáda pro ubytování obsluhy dyleňské věže. Pohraniční stráž tehdy sídlila na Oldřichově. V době, kdy byla PS na čas zařazena pod MNO, tak na dyleňské rotě jim armáda uvolnila dvě patra a rota na Oldřichově byla zrušena. Až když se podařilo několika vojákům utéct přes hranici do Bavorska, tak se armáda přemístila do kasáren v Hamrníkách a zůstala Pohraniční stráži. Byla to pěkná budova a je škoda, že se jí nikdo po revoluci neujal. Postupně byla rozkrádána (jak jinak v Česku) a do budovy začalo zatékat. Objekt už se začíná rozpadat a hroutit a je nebezpečné se k němu přibližovat.
Oldřichov, rozc. - 34,2 kmKdyž vyjedeme z lesa na louku, dostaneme se na rozcestí. Vlevo vede nová cesta, kterou vybudovali pohraničníci za totality a cesta rovně je původní stará cesta do bývalé obce Oldřichov. Naše trasa odbočuje vlevo, ale můžeme jet i po staré, o něco horší cestě přes Oldřichov, po červené pěší, a na trasu se napojíme před Kyseleckým Hamrem.
Oldřichov - (odb. z trasy 0,7 km)
Dnes už tu najdeme jen pozůstatky z bývalé vsi, která postupně zanikla po vysídlení Němců po 2. sv.válce. Po uzavření hranic v roce 1948 zde byla zřízena pohraniční jednotka a některé rodiny vojáků tu ještě bydleli v původních domech. Později se vojáci přestěhovali na rotu Dyleň a zůstali tu jen pár rodin. V 70. letech se pak poslední domky zbořily a cesta do bývalé vsi postupně zanikla. Před nedávnem cestu lesáci upravili a dá se tudy zase projíždět. Zde je .
Kyselecký Hamr, rozc. - 37,4 kmZde na turistickém rozcestí červené a žluté s odpočívadlem můžeme odbočit ke Kyseleckému Hamru. Je to dolů do údolí Kyseleckého potoka asi 500m z tohoto rozcestí po žluté značce a dole u můstku pak ještě odbočíme vlevo a po pěšině k altánu kyselky. Cesta je ale vhodná jen pro horská kola, proto méně zkušeným doporučuji raději jít pěšky.
Kyselecký Hamr (Säuerlingshammer) - (odb. z trasy 0,5 km)
Kyselecký hamr u potoka už dávno nestojí a pozorné oko turisty najde už jen jeho základy. V hamru se kovalo nářadí pro zemědělce - kosy, radlice ap.
Nedaleký pramen vyvěrá z krystalinických hornin na okraji Chebské pánve, patří však již ke skupině uhličitých vod Mariánských Lázní. Je typickým puklinovým pramenem skrytým v aluviu (nejmladší část čtvrtohor). Voda má nízké pH (4,9) a vysoký obsah CO2. Kyselka je zde jímána poněkud neobvyklým způsobem a to vyrobeným z granitu, které se až do současnosti dochovalo z roku 1648! Obvykle se dříve kyselky jímaly ve vydlabaných kmenech stromů, jako to vidíme často ve Slavkovském lese, nebo se jímaly v dřevěných deskách. Kyselecký pramen je jedinečný tím, že obsahuje vyšší množství lithia a dává údajně přes 200 litrů vody za minutu. Někteří místní obyvatelé říkají, že minerálka pomáhá léčit žaludeční vředy. Další informace o kyselce získáte také na webu České televize v pořadu Večerník z Čech uvedený v dubnu 2006 - videočas 12:50.
Za socializmu se pramen nacházel v hraničním pásmu velmi blízko signálky a mohli ho . Po revoluci se pramen snažilo využít sdružení podnikatelů a chtělo pramen stáčet. Kolem roku 1996 v Mýtině již investovali miliony na postavení stáčírny. Tu můžeme vidět v Mýtině u cesty ve směru na Kozly. Dnes je pramen upraven díky péči sdružení Život na Dyleň
Mýtina, rota - 38,5 km - (rozc. s cyklotrasou 2129)Bývalá pohraniční rota se nachází nedaleko ve směru na Mýtinu. Do roku 1989 byla v areálu pohraniční stráž a pak byl využíván policií. Policie později areál prodala soukromému podnikateli a ten ho chtěl přestavět na penzion. Podle původních plánů měl být už v červenci roku 2007. Přestavba však zatím .
Pokud sjedeme ještě níž, po trase 2129, tak se dostaneme do Mýtiny a pokud odbočíme na opačnou stanu, můžeme navštívit bavorský Neualbenreuth.
Z rozcestí pak pokračujeme po signálce na Cheb a asi po 3,5 km a pak zahneme vpravo (také po červené pěší) a po necelých 800m zase odbočíme vlevo, stále po značkách cyklotrasy 361.
Boží hrob - 43,5 km Ještě před Loretou po pravé straně, na místě dříve zvaném Beim Berg, stávala myslivna a několik dalších stavení. Za socializmu pak zde byla postavena hláska protivzdušné obrany a strážní domek. Nejprve to byla 10m vysoká konstrukce, později kolem roku 1987 byla postavena kovová 30ti metrová věž. Stála tu do roku 1990 a ještě dnes zde můžeme najít zbytky .
O kousek dál pak odbočuje vpravo dolů po kraji lesa polní cesta, po které se (asi po 100m) dostaneme na poslední zastavení křížové cesty z Hrozňatova - . Navedou nás k němu . Po revoluci vedle hrobu byl postaven .
Vrátíme se na naší trasu a za chvilku už jsme na rozcestí u Lorety. Tady odbočuje vpravo cesta do Nového Hrozňatova.
Nový Hroznatov, cihelna (odb. z trasy 1,2 km)
Nový Hroznatov je jen pár domků, které vznikly kolem cihelny Antona Harta. Cihelna měla ve znaku logo sokola sedícího na zvonu. V cihelně v Novém Hroznatově se po válce stále pokračovalo ve výrobě cihel později i obkladového gabřince až do roku 1989. Potom se započala zkáza staré cihelny. Po roce 2003 byli postupně tovární budovy bourány a cihly byly použity na opravu chebského hradu. Dnes už zůstala jen a několik , které koupily soukromé osoby. V současnosti se některé a tak se snad zachová alespoň část z . Syn Antona Harta prý snad uvažuje i o tom, že by ze staré pece vybudoval jakýsi památník. Ale pokud si nepospíší, tak z ní za chvíli asi nic nezbude.
Z Nového Hroznatova se pak vrátíme po stejné cestě zpět na naši cyklostezku k Loretě.
Mariina Loreta (Maria Loreto) - 43,7 km Původně byla Loreto, a do dnes je, obec a katolické poutní místo ve střední Itálii a po Římu je druhým nejvýznamnějším poutním místem Itálie. Nachází se tam loretánská svatyně, komplex staveb obklopující tzv. Svatou chýši (Santa Casa). Po celém světě se pak vyskytují kopie těchto svatyní, označovaných jako loreto, česky loreta. Také na českém území bylo od 17. století postupně zbudováno na pět desítek loret. Nejstarší a nejvýznamnější loreta stávala v Mikulově do roku 1784, kdy ji zničil požár. Nejstarší dochovaná stojí v Hájku nedaleko Unhoště.
Ve Starém Hroznatově stojí nejzápadnější loreta v Čechách. Vybudovali ji chebští jezuité v letech 1664 -1689. Podle legendy, uhodil kdysi do loretánského domku - Svaté chýše blesk a poškodil omítku budovy. Pouze tam, kde byla namalovaná Panna Marie, zůstala omítka bez poškození. Proto se v interiéru ponechalo, na paměť této události, původní zdivo s ostrovy staré omítky a s naznačenou .
Po vysídlení Němců v roce 1945 Mariina Loreta značně zpustla. Jedinečné poutní místo se v 50 letech 20. století ocitlo v pohraničním pásmu. V roce 1951 se na Loretě naposledy sloužila mše. V roce 1952 vyhořela věž zvonice. Loretu pak využívaly na čas jednotky Pohraniční stráže. Bohužel jen využívaly, ale neudržovaly a tak se Loreta postupně změnila v trosky. Veškeré zařízení bylo rozkradené, střechy proděravělé, zdivo se rozpadalo a areál zarostl náletovými dřevinami. Někteří vojáci z nedaleké vidové hlásky vnitřek Lorety nevratně poničili a ze s Ježíškem nad vstupním portálem si udělali střelecký terč.
Obnova Lorety byla po změně politických poměrů v roce1989 realizována díky velkorysé finanční pomoci společnosti Loreto -Verein ve Waldsassenu. Předsedou společnosti a hlavním iniciátorem celé záchrany byl ing. Anton Hart, rodák z Hroznatova. Německá televize a Český rozhlas uvedly pořad o Mariině Loretě a vzbudily tím pozornost i mezi turisty. Loreta se dostala i na turistické známky klubu Českých turistů. Dnes je Loreta opět místem setkávání katolíků z Čech a Německa. Navštěvuje jí mnoho turistů z Čech a z celé Evropy. Za své zásluhy o obnovu Lorety získal Anton Hart řadu ocenění, mimo jiné i vyznamenání svatého Silvestra od papeže a stal se čestným občanem Chebu. , , a křížové chodby si však můžeme prohlédnout jen v otevírací dobu.
Od Lorety sjíždíme chráněnou alejí do obce Hrozňatov. Alej tvoří hlavně javory a jasany a nazývá se .
Video YT - Loreta a Křížová cesta
Starý Hroznatov, zámek, zámek - 44,4 km
Než přijedeme na hrozňatovskou náves, zastavíme ještě před zámkem, který stojí na kopci nad vsí. Opravuje se již několik let, sice pomalu ale jistě. Zámek Starý Hroznatov se od konce války neudržoval, až v roce 2007 se zahájily práce na jeho záchranu. V zámeckém areálu uvidíme také poměrně zachovalou barokní kapli Nejsvětější Trojice z roku 1758.
Původní hrad vznikl na počátku 13.století a patří k nejstarším hradům Chebska. Vystavěli jej páni z Kiensberga a koncem 14. století jej drželi Pluhové (Pflugové), později město Cheb. Další majitelé, páni z Týna, přestavěli hrad na renesanční zámek. Od roku 1608 byl v držení Schönfeldů, za nichž byl roku 1648 hrad zničen Švédy. Po jezuitech vlastnili panství Nonnerové, kteří ve 2. polovině 19. století přestavěli Starý Hroznatov do současného vzhledu. Mezi posledními předválečnými majiteli byla i rodina Halbmayrů pravděpodobně z Mariánských Lázní. Josef Dionýs Halbmayr, majitel význačného hotelu Klinger, byl nejbohatším a nejváženějším občanem Mariánských Lázní.
Ze starého hradu zůstala zachována mohutná válcová věž (bergfrit). Vstup do zámku vede přes dodnes dochovaný šíjový příkop s dřevěným mostem. V zámku v patře je velký sál s empírovými kamny.
Po druhé sv. válce byla obec z naprosté většiny vysídlena, protože se ocitla na okraji hraničního pásma.V letech 1950-65 sídlila na zámku jednotka Pohraniční stráže a od roku 1965 ho získala chebská galerie. Galerie začala s nákladnou rekonstrukcí a chtěla ho účelově využít. Ale blízkost hraničního pásma zapříčinila, že ho získalo zpět Ministerstvo vnitra a v jeho majetku zůstalo do roku 1990. Pak se dostal zámek do vlastnictví pražské firmy S.M.S. Ale ta o rekonstrukci zájem neměla a nechala zámek trestuhodně zchátrat. Proto bylo na majitele podáno trestní oznámení za poškozování kulturní památky a soud pak majitelům vyměřil podmíněné tresty. Mezitím už zámek získala jiná pražská společnost Elit Profit (spravuje již pět zámků v ČR) a ta hned zahájila . Na opravách pracují dělníci z Tádžikistánu a Uzbekistánu. Obrázky hradu před zahájením oprav. .
Od zámku pak pokračujeme dále po silnici do centra obce.
Hrozňatov, obec (Alt Kiensberg) - 44,8 km (rozc. s CT 2056)
Ves Starý Hroznatov se prvně připomíná v roce 1217. Původně Kiensberg, později Alt Kiensberg, česky se mu říkalo také Starý Kynšperk, vzniklo zřejmě z významu "borová hora", nebo "hrad". České jméno Hrozňatov (někde se uvádí i bez háčku podle Hroznaty) vzniklo na základě nepodložené legendy, podle které byl v hradní hladomorně umořen hlady Jindřichem z Kiensbergu blahoslavený Hroznata, zakladatel kláštera v Teplé. Ovšem podle historiků zahynul pravděpodobně na hradě Hohenberg, se kterým měl Hroznata majetkové spory.
Po získání panství chebskými jezuity nechal rektor jezuitské koleje Jan Jiří Dasselmann vybudovat v roce 1664 nad Starým Hroznatovem poutní místo Mariina Loreta. Údolím Mohelenského potoka prochází až k Loretě Křížová cesta, původně s devětadvaceti zastaveními. Kapličky jednotlivých zastavení stály v takových rozestupech, jaké mají pamětní kameny v Jeruzalémě. Křížová cesta vedla od Červeného mlýna u Podhradu (mlýn už neexistuje, byl zatopen Jesenickou přehradou) a končila na kopci nedaleko lorety kaplí (PM 45). Několik kaplí a zastavení se dodnes zachovalo. Například najdeme na zahradě domu čp. 164 nedaleko bývalé pohraniční roty a po 200 m kapli 9.zastavení s opravenou střechou. Některá zastavení a kaple byly již i opraveny, jako nacházející se vedle lorety.
Z obce pokračujeme k rozcestí u lomu v souběhu s trasou 2056. Na konci vsi si ještě všimneme zajímavého . Je na něm čáp a pokud Vám to vrtá v hlavě, k čemu má takový komín, tak je tu proto, že zde před válkou sídlil pekař a přímo v domku měl pekárničku.
Lom Slapany, rozcestí - 46,0 km (rozc. s CT 2056)
Zde na rozcestí se naše cyklotrasa odpojí od trasy 2056 a pokračuje vlevo kolem Slapanského lomu. Ve směru trasy 2056 si ještě všimneme staré továrny, kde je dnes pila. Původně to byla Kochova papírna a za socializmu pak továrnu převzala firma Eska v Chebu, která tu vyráběla kolečka na kočárky.
Naproti továrně přes silnici je zajímavě řešená malá vodní elektrárna na říčce Odravě. Je to ta říčka, na které byla v 60. letech postavena o několik kilometrů dál Jesenická přehrada.
Lom Slapany - 46,4 km
Kousek za odbočkou přijíždíme k lomu a po okraji lomu budeme projíždět. Jedná se tu o čedičové ložisko, které je součástí sopečného příkrovu. Jeho mocnost je průměrně 35 m a k jihu dosahuje až 50 m. Ložisko Slapany je tvořeno prakticky jedním horninovým typem, tzv. olivinickým čedičem. Je to šedá nebo šedočerná hornina s modravým nádechem. Charakteristická je jeho sloupcovitá odlučnost, která zvětráváním způsobuje vznik kulovitých tvarů. Z lomu pak pokračujeme dál po silnici až na rozcestí ve Slapanech.
Slapany (Schloppenhof) - 47,5 km (rozc. s CT č.6 a Valdštejnovou trasou)
A už jsme v cíli naší poměrně dlouhé cyklotrasy. Dostáváme se do téměř zaniklé obce, které se také říkalo Šlapany. Dříve to bývala průmyslová obec, bývala tu velká přádelna Vigogne Spinnerei Emila Schmidta, zámeček, škola, celnice a nádraží na trati Cheb - Waldsassen. Po této trati přijel první vlak do Chebu. Po 2. sv. válce získala trať nakrátko strategický význam a to když 8. 4. 1945 bylo totálně zničeno chebské nádraží spojeneckým náletem. Trať do Waldsassenu zůstala nepoškozena a byl na ní obnoven provoz již koncem května 1945. Přepravoval se tudy materiál na obnovu chebského nádraží ze slapanských lomů. Její další existence již nebyla příliš radostná. Od podzimu 1945 do r. 1947 tudy jezdily nákladní vlaky s odsunutými Němci z ČSR, poté byla přeprava přes státní hranici zastavena. Osobní provoz do Slapan probíhal ještě do 60. let a to díky přádelně působící přímo ve Slapanech. Zastaven byl od nového jízdního řádu 1. ledna 1964. Vlečka do lomu byla v provozu do roku 1969.
U rozcestí ve směru na Waldsassen stávala nádražní budova a po ní tu zůstaly jen obrubníky z nástupiště. I když byly v roce 1991 snahy trať obnovit, nepodařilo se to a trať byla definitivně zrušena. Dnes po bývalé trati vede část cyklostezky Ohře -páteřní cyklostezka Karlovarského kraje.
Značení trasy 361 zde končí, ale po Klášterní trase můžeme pokračovat do Waldsassenu, kam vede Valdštejnova trasa. Odbočíme po Slapanské stezce vlevo k hranici a držíme se značení Valdštejnovy trasy.
Starý Hroznatov, zámek, zámek - 44,4 km Než přijedeme na hrozňatovskou náves, zastavíme ještě před zámkem, který stojí na kopci nad vsí. Opravuje se již několik let, sice pomalu ale jistě. Zámek Starý Hroznatov se od konce války neudržoval, až v roce 2007 se zahájily práce na jeho záchranu. V zámeckém areálu uvidíme také poměrně zachovalou barokní kapli Nejsvětější Trojice z roku 1758.
Původní hrad vznikl na počátku 13.století a patří k nejstarším hradům Chebska. Vystavěli jej páni z Kiensberga a koncem 14. století jej drželi Pluhové (Pflugové), později město Cheb. Další majitelé, páni z Týna, přestavěli hrad na renesanční zámek. Od roku 1608 byl v držení Schönfeldů, za nichž byl roku 1648 hrad zničen Švédy. Po jezuitech vlastnili panství Nonnerové, kteří ve 2. polovině 19. století přestavěli Starý Hroznatov do současného vzhledu. Mezi posledními předválečnými majiteli byla i rodina Halbmayrů pravděpodobně z Mariánských Lázní. Josef Dionýs Halbmayr, majitel význačného hotelu Klinger, byl nejbohatším a nejváženějším občanem Mariánských Lázní.
Ze starého hradu zůstala zachována mohutná válcová věž (bergfrit). Vstup do zámku vede přes dodnes dochovaný šíjový příkop s dřevěným mostem. V zámku v patře je velký sál s empírovými kamny.
Po druhé sv. válce byla obec z naprosté většiny vysídlena, protože se ocitla na okraji hraničního pásma.V letech 1950-65 sídlila na zámku jednotka Pohraniční stráže a od roku 1965 ho získala chebská galerie. Galerie začala s nákladnou rekonstrukcí a chtěla ho účelově využít. Ale blízkost hraničního pásma zapříčinila, že ho získalo zpět Ministerstvo vnitra a v jeho majetku zůstalo do roku 1990. Pak se dostal zámek do vlastnictví pražské firmy S.M.S. Ale ta o rekonstrukci zájem neměla a nechala zámek trestuhodně zchátrat. Proto bylo na majitele podáno trestní oznámení za poškozování kulturní památky a soud pak majitelům vyměřil podmíněné tresty. Mezitím už zámek získala jiná pražská společnost Elit Profit (spravuje již pět zámků v ČR) a ta hned zahájila . Na opravách pracují dělníci z Tádžikistánu a Uzbekistánu. Obrázky hradu před zahájením oprav. .
Od zámku pak pokračujeme dále po silnici do centra obce.
Hrozňatov, obec (Alt Kiensberg) - 44,8 km (rozc. s CT 2056)Ves Starý Hroznatov se prvně připomíná v roce 1217. Původně Kiensberg, později Alt Kiensberg, česky se mu říkalo také Starý Kynšperk, vzniklo zřejmě z významu "borová hora", nebo "hrad". České jméno Hrozňatov (někde se uvádí i bez háčku podle Hroznaty) vzniklo na základě nepodložené legendy, podle které byl v hradní hladomorně umořen hlady Jindřichem z Kiensbergu blahoslavený Hroznata, zakladatel kláštera v Teplé. Ovšem podle historiků zahynul pravděpodobně na hradě Hohenberg, se kterým měl Hroznata majetkové spory.
Po získání panství chebskými jezuity nechal rektor jezuitské koleje Jan Jiří Dasselmann vybudovat v roce 1664 nad Starým Hroznatovem poutní místo Mariina Loreta. Údolím Mohelenského potoka prochází až k Loretě Křížová cesta, původně s devětadvaceti zastaveními. Kapličky jednotlivých zastavení stály v takových rozestupech, jaké mají pamětní kameny v Jeruzalémě. Křížová cesta vedla od Červeného mlýna u Podhradu (mlýn už neexistuje, byl zatopen Jesenickou přehradou) a končila na kopci nedaleko lorety kaplí (PM 45). Několik kaplí a zastavení se dodnes zachovalo. Například najdeme na zahradě domu čp. 164 nedaleko bývalé pohraniční roty a po 200 m kapli 9.zastavení s opravenou střechou. Některá zastavení a kaple byly již i opraveny, jako nacházející se vedle lorety.
Z obce pokračujeme k rozcestí u lomu v souběhu s trasou 2056. Na konci vsi si ještě všimneme zajímavého . Je na něm čáp a pokud Vám to vrtá v hlavě, k čemu má takový komín, tak je tu proto, že zde před válkou sídlil pekař a přímo v domku měl pekárničku.
Lom Slapany, rozcestí - 46,0 km (rozc. s CT 2056)Zde na rozcestí se naše cyklotrasa odpojí od trasy 2056 a pokračuje vlevo kolem Slapanského lomu. Ve směru trasy 2056 si ještě všimneme staré továrny, kde je dnes pila. Původně to byla Kochova papírna a za socializmu pak továrnu převzala firma Eska v Chebu, která tu vyráběla kolečka na kočárky.
Naproti továrně přes silnici je zajímavě řešená malá vodní elektrárna na říčce Odravě. Je to ta říčka, na které byla v 60. letech postavena o několik kilometrů dál Jesenická přehrada.
Lom Slapany - 46,4 kmKousek za odbočkou přijíždíme k lomu a po okraji lomu budeme projíždět. Jedná se tu o čedičové ložisko, které je součástí sopečného příkrovu. Jeho mocnost je průměrně 35 m a k jihu dosahuje až 50 m. Ložisko Slapany je tvořeno prakticky jedním horninovým typem, tzv. olivinickým čedičem. Je to šedá nebo šedočerná hornina s modravým nádechem. Charakteristická je jeho sloupcovitá odlučnost, která zvětráváním způsobuje vznik kulovitých tvarů. Z lomu pak pokračujeme dál po silnici až na rozcestí ve Slapanech.
Slapany (Schloppenhof) - 47,5 km (rozc. s CT č.6 a Valdštejnovou trasou)A už jsme v cíli naší poměrně dlouhé cyklotrasy. Dostáváme se do téměř zaniklé obce, které se také říkalo Šlapany. Dříve to bývala průmyslová obec, bývala tu velká přádelna Vigogne Spinnerei Emila Schmidta, zámeček, škola, celnice a nádraží na trati Cheb - Waldsassen. Po této trati přijel první vlak do Chebu. Po 2. sv. válce získala trať nakrátko strategický význam a to když 8. 4. 1945 bylo totálně zničeno chebské nádraží spojeneckým náletem. Trať do Waldsassenu zůstala nepoškozena a byl na ní obnoven provoz již koncem května 1945. Přepravoval se tudy materiál na obnovu chebského nádraží ze slapanských lomů. Její další existence již nebyla příliš radostná. Od podzimu 1945 do r. 1947 tudy jezdily nákladní vlaky s odsunutými Němci z ČSR, poté byla přeprava přes státní hranici zastavena. Osobní provoz do Slapan probíhal ještě do 60. let a to díky přádelně působící přímo ve Slapanech. Zastaven byl od nového jízdního řádu 1. ledna 1964. Vlečka do lomu byla v provozu do roku 1969.
U rozcestí ve směru na Waldsassen stávala nádražní budova a po ní tu zůstaly jen obrubníky z nástupiště. I když byly v roce 1991 snahy trať obnovit, nepodařilo se to a trať byla definitivně zrušena. Dnes po bývalé trati vede část cyklostezky Ohře -páteřní cyklostezka Karlovarského kraje.
Značení trasy 361 zde končí, ale po Klášterní trase můžeme pokračovat do Waldsassenu, kam vede Valdštejnova trasa. Odbočíme po Slapanské stezce vlevo k hranici a držíme se značení Valdštejnovy trasy.
Krásná Lípa (Schönlind) - odb. z trasy 0,7 km
Od hranic pak vyrazíme po cyklostezce na Cheb. Před Slapany budeme projíždět kolem upraveného hřbitova v bývalé vsi Krásná Lípa. Na hřbitově se pohřbívali lidé ze Slapan, Krásné Lípy, Wiesu i dalších okolních vsí. Krásná Lípa měla ještě v 30. letech asi 150 obyvatel a stálo tu kolem dvacítky domů. Po válce byla ves vylidněna a posléze jí protnula železná opona, po které tu dodnes zůstala příčná, již pomalu zanikající cesta (ve směru na Slapany).Hranice CZ / D - odb. z trasy 1,3 km
Trasa č.6, která zde začíná, navazuje na cyklostezku z Waldsassenu, po které také souběžně vede Valdštejnova cyklotrasa do Chebu. Z Bavorska trasa vede po bývalé železniční trati, která byla po válce na státních hranicích uzavřena a v 60. letech byl ukončen provoz celé trati z Chebu. Slapanská trať byla první tratí, která se v Chebu uvedla do provozu. V roce 1967 po trati projel poslední osobní vlak a trať tak zanikla. Postupně začala zarůstat a místy se změnila v cestu. Chebská radnice nechala na zrušené trati postavit cyklostezku s kvalitním asfaltovým povrchem a tím se také stala vyhledávaným místem bruslařů. Zatím je hotový úsek od hranic na rozcestí u Podhradu a v roce 2011 by se měl začít stavět úsek z rozcestí do Chebu.Než vyrazíme po poměrně dlouhé trase 204, můžeme, když už jsme tady, ještě před tím navštívit dvě zajímavá místa sousedním Bavorsku.Egerteich - odb.z trasy 1,6 km
V této vsi, hned za hranicí je zajímavý pomníček, postavený na památku vysídlených Němců z osmi okolních českých obcí. Odbočuje se k němu v místech, kde cyklostezka zahýbá z trati do v obce Egerteich. Je tam vybudované odpočinkové místo pod košatým kaštanem a kamenný pomníček, který vypadá jak velká houba s hranatým kloboukem.Waldsassen (Valdsasy) - odb.z trasy - 6,5 km
Do bavorského města se dostaneme pohodlně po Valdštejnově cyklostezce (Wallenstein Radweg) značené v terénu . Nebo po Odravské cyklostezce (Wondreb Radweg).Klášterní město Waldsassen, historické centrum Stiftlandu v lesích Horní Falce, leží u česko-německé hranice v širokém údolí zvaném Wondrebthal. Už v roce 1133 zde byl markrabětem Diepoldem III. založen klášter jako nejstarší z pěti bavorských cisterciánských opatství. Klášter ovládal ve středověku po několik staletí široké okolí a byl nejbohatší v celém Bavorsku. Klášterní bazilika z konce 17. století se honosí největší chrámovou a klášterní kryptou v Německu a je vrcholnou ukázkou baroka. Za Josefínských reforem v roce 1803 bylo opatství zrušeno. Z podnětu státu byl prosperující klášter uzavřen a asi 80 mnichů ho muselo opustit.Bavorský stát pak postupně rozprodal rozsáhlý majetek kláštera. Klášterní kostel byl předán katolické farní obci. Vlastní klášterní budovy koupil obchodník Wilhelm Rother a v jejich jižním a západním křídle zřídil továrnu na karton. Rozprodávaly se i jednotlivé předměty z kláštera. Celou sbírku kovových pečetí klášterních listin z počátku 14. století opatroval kancléř Metternich ve Vídni a v roce 1846 je poslal do kynžvartského zámeckého muzea. V klášteře můžeme shlédnout skvostnou vyřezávanou knihovnu v barokně-rokokovém stylu z roku 1726. Ve městě sídlí sklárna Lamberts, která jako jedna ze tří firem na světě vyrábí pravé antické sklo procesem ručního foukání a vyváží ho docelého světa.
Datum aktualizace
28. 4. 2009 - 20:05