Regionální cyklotrasa č.2068 Alej Svobody - Tři Sekery - Plánská Huť

Trasa 361, na jejímž rozcestí v Aleji Svobody naše trasa začíná, spojuje Klášter v Teplé a Cheb. Než vyrazíme po naší trase 2068, tak můžeme ještě odbočit ke Králi smrků. 

Krátce po výjezdu si můžeme udělat další odbočku k upravenému vývěru Srnčího pramene. Odbočka je označená směrovkou a k prameni vede celkem sjízdná pěšina, u pramene je sice trochu mokřina, ale není nutné zajíždět až k němu.

 

Po dalších 500 m je další odbočení, tentokrát s Myšímu prameni. Také se dá k němu zajet na kole a nemusíme se již vracet. Když budeme od pramene pokračovat dál, dostaneme se zase za železničním viaduktem zpět na naší trasu před obcí Valy.

 

Pramen se nachází na zahradě hájovny a neni k němu přístup. Ale je možné odbočit k Balbínovu prameni, ten je vzdálen odtud 1 km směrem na Mariánské Lázně po zpevněné cestě.
Balbínův pramen je hydrogenuhličitá hořečnato-vápenato-sodná a železnatá slabě mineralizovaná kyselka o vydatnosti 69 l/min, vyvěrající na okraji rašeliniště. Rašeliniště je ložisko sirno-železnaté slatiny a bylo objeveno v r. 1852 a do r. 1920 těženo pro lázeňské účely. Současné byl i prvně zachycen vývěr minerálky, nazvané Slatiništní pramen. V r. 1921 bylo zachycení upraveno jako dva zdroje a pramen přejmenován na Balbínův podle Bohuslava Balbína, který jako jeden z prvních v roce 1679 popsal mariánskolázeňské (tehdy tepelské) kyselky. 

 

Obec Valy vznikla po třicetileté válce v místech, kterým se odedávna říkalo Kynžvartský pas. Sídlo se nazývalo Staré Šance. Byl to uzlový bod na staré zemské cestě z Čech přes Planou do Chebu. Když v roce 1618 přišla do kraje zpráva o pražské defenestraci, loketský hejtman Niklas von Globen se třemi falckými praporčíky a lidmi obsadil loketský a slavkovský průsmyk i Kynžvartský pas. Nechal tu pokácet silné kmeny a postavit zátarasy přes silnici a vojenské  sruby. Když pak v letech 1642-1643 drželi silnici i průsmyk císařská vojska, byly zde vybudovány mocné valy. Poprvé se uvádí v těchto místech v roce 1670 panská rybárna s porybným, který dohlížel na rybolov na panství Metternichova. 

V roce 1678 se zde uvádějí první tři domy a v roce 1788 již má obec Alte Schanz 37domů (250-300 obyv.). V obci zůstávaly kamenné valy až do 2. poloviny 19. st. Kameny ze zbořených valů později posloužily ke stavbě domů. Roku 1848 mizí z názvu obce "Alte" a roku 1880 se Valy stávají samostatnou obcí.  V roce 1946 byl proveden odsun německého obyvatelstva, byla znovu zprovozněna zastávka vlaku, zničené na konci války, byl zrušen název Šance a zavedení názvu Valy. V roce 1968 došlo ke zrušení školy ve Valech a 1976 obec připojena k Mariánským Lázním. V roce 1990 byla obnovena samostatnost obce a roku 2000 oslavila obec 330 let. 

 

Vzniku Klimentova předcházela rozsáhlá důlní činnost v této oblasti už v 16. století, která se sem rozšířila od Tří Seker, za účelem těžby měděných, olověných a stříbrných rud. Při jejich zpracování byly využívány vody tzv. šmelcovních rybníků (Schmelzteiche - dnešní rybníky Riviéry). Nedaleko byla místa nazývaná "Bleischmelz" a "Schmelzwerk". Zdejší těžařský cech se jmenoval "Anton Agnes Johan von Nepomuk Zeche" a v místech, kde se v minulosti zpracovávaly v okolí vytěžené rudy, zbyla po něm plošina, kde byly strusky a škvára ukládány. Plošina se jmenovala "In den alten Schlacken" a pak se jmenovala "Schlackenhau". Když byla kolem roku 1780 založena nová dominikální ves, dostala svůj název podle tohoto místa "Schlacken" a říkalo se jí prostě "Šloky".
V roce 1788 zde bylo 11 chalup a rychlý rozvoj obce se odehrál kolem r. 1830, kdy ves překročila 300 obyvatel, roku 1910 pak už 788 obyvatel. Proto byla už v roce 1830 v místě otevřena jednotřídka. Budova školy byla postavena až roku 1864.V roce 1804 převzal kynžvartské panství Clemens Wenzel Lothar Metternich a podle něho byla obec přejmenována na "Clemensdorf". Čím více ale metternichovští úředníci vyžadovali, aby se psalo a říkalo obci Clemensdorf, tím tvrdošíjněji lpěli poddaní na starém názvu Schlacken. Klimentov byl domovem metternichovské chudiny. Lidé pracovali na panských polích, v lesích, na dvoře a v panské cihelně. Nikdo ze 700 obyvatel nevlastnil v obci nějaký pozemek, veškerá zdejší půda patřila Metternichům.

 

TIP: Silnice na Pozorku
Kolem roku 1826 stavěli místní obyvatelé novou silnici z Velké Hleďsebe na Pozorku. Pozorka bývala starým, velmi frekventovaným místem. Byla tu kovárna, formanská hospoda a fořtovna, to vše zde stálo ještě počátkem padesátých let 20. století. Původní cesta z Velké Hleďsebe do Staré Vody vedla zákrutami do Valů a odtud špatnou cestou plnou výmolů kolem Vonšovského mlýna k Pozorce přes Sekerské Chalupy do Staré Vody. V roce 1826 byla postavena nová silnice z Hleďsebe do Staré Vody (říkalo se jí "bílá"). Nová Metternichova silnice vedoucí přímo ze Staré Vody do Velké Hleďsebe se asi 400 metrů před Pozorkou, v blízkosti kóty 621,8 křížila se starou zemskou silnicí. Zde byl Metternichův silniční památník postaven poprvé. Po úplném zániku zemské silnice byl postaven na odbočce u Pozorky, kde stojí dodnes. V roce 2001 byla na památník osazena nová deska s německo-českým  textem: "Silnici přes panství Kynžvart postavil ke všeobecnému prospěchu kníže Clemens Wenzel Lothar von Metternich-Winnenburg s pomocí poddaných 1826". 

Původní obec Krásné měla tři části - Velké Krásné (Groß-Schönthal), Malé Krásné (Klein-Schönthal) a Nový Metternich (Neu-Metternich).Dodnes jsou tyto názvy takto uváděny i na turistických mapách.

Původní název obce do roku 1947 byl Schönthal. Tehdejší okres Mariánské Lázně navrhoval nový název "Zalíbená", který však nebyl přijat pro svou neobvyklost a naopak byl schválen název "Krásné Údolí". Tento však byl zakrátko zkrácen na "Krásné", také prý proto, že ves v žádném údolí neleží. Nový Metternich měl po válce 8 stavení a měl mít nový název. Navržena byla dvě jména - Řádka nebo Úzká, ale nakonec se sloučil s Krásným a k přejmenování nedošlo.  

Zdejší osídlení vzniklo v souvislosti s rozvojem hornictví v sousedních Třech Sekerách. Štoly a hutě potřebovaly dřevo, okolní lesy se mýtily a na mýtinách vznikala první políčka. V roce 1760 tady stála první dvě stavení. Osada patřila pod Tachovské Tři Sekery a katastrálně byla ve vlastnictví tachovských pánů. Posledním majitelem byl kníže Windischgrätz. V roce 1902 byla v Krásném postavena škola, po válce i mateřská škola. Ves měla na počátku 20.století vlastní kapelu a pěvecký spolek. Na okraji obce stávala Svatováclavská kaple, u Nového Metternichu byla myslivna a v Malém Krásném státní hájenka. Továrník Traßl z Waldsassenu tady postavil továrničku na výrobu bílých lahviček Odol a zaměstnával před první světovou válkou 70 osob. Po válce byla výroba zastavena. Továrna stávala napravo od rozcestí do Malého Krásného, sloužila ještě nějaký čas k bydlení, pak byla stržena. Na památku padlým v 1. světové válce byl postaven uprostřed obce válečný pomník. Toto místo dodnes patří k nejzachovalejším válečným pomníkům v okolí. Za 1. republiky již většina obyvatel obce dojížděla za prací do Mariánských Lázní.

Naše trasa pokračuje silnicí na konec obce, kde odbočuje na novou cyklostezku vpravo od silnice a pokračuje do Tří Seker.

 

Zde přijíždíme ke dvěma rozcestím, umístěných blízko vede sebe. Trasa se tu kříží s cyklotrasou 2069 (Drmoul-Kamenec) a kousek vedou obě trasy v souběhu. My odbočíme vpravo a záhy vlevo do centra Tří Sekery.  V obci je od 15 hodin otevřen hostinec se zahrádkou a penzionem.
Na budově obecního úřadu vedle kostela se nachází

zavražděných dvou příslušníků Finanční stráže Václava Mareše a Josefa Dleska v roce 1947. Vrahem byl 23 letý bývalý instruktor Hitlerjugend Werner Milián z Příbora. Podařilo se mu utéci do blízkého Mähringu v Bavorsku. I přes žádost československé strany nebyl Němci vydán k potrestání. Zajímavostí obce je obecní muzeum u kostela, kterému říkají 

. Vstup do muzea je na požádání u pracovníků nedalekého obecního úřadu.

V 15.století se rozprostíral v místě dnešní obce hluboký prales, kterým vedla úzká stezka do Úšovic. Celé území střežili Chodové a jejich služba byla řízena z Tachovského hradu. Obec se zajímavým jménem Tři Sekery založili počátkem 16.století němečtí horníci, kteří sem přišli z okolí Norimberka a otevřeli zde doly. Ve Třech Sekerách se dolovalo již roku 1538 a ves měla od roku 1607 právo svobodné těžby. V důlním revíru v oblasti Tří Seker byly dlouhou dobu dobývány měděné, olověné, stříbrné a kobaltové rudy. První doly byly otevřeny Kašparem Pluhem a fungovaly až do roku 1736. V roce 1836 byla těžba obnovena. Byly raženy dvě štoly, jedna u tzv. Stollmuhle (Na Štole) východně od obce Tři Sekery, druhá na západním úbočí, kde stojí obec. Později byly otevřeny doly Antonín, Anežka a Jan Nepomucký.

Podle pověsti se v okolí ztratili norimberští formani a našli tady lesknoucí se kameny. Podle velké váhy a lesku odhadli, že je to stříbrná nebo měděná ruda. Místo si označili třemi zářezy sekerou do mohutné jedle a pokračovali v cestě. Doma pak podle vzorků zjistili, že mají vysoký obsah mědi. Horníci z Norimberku se rozhodli, že se tam vydají. To udělali, postavili tady své chýše, přivedli s sebou rodiny a pustili se do těžby. Vzniklo hornické sídlo Tři Sekery a mělo vlastní znak - velkou jedli na stříbrném poli, která má v kořenech tři stříbrné sekery. Tato jedle měla být v místě, kde později stál hostinec Grüner Baum (Zelený strom). Takto podle pověsti vznikly Tři Sekery Tachovské. Později vznikli i Tři Sekery Kynžvartské, které měly ve znaku snop obilí, na něm tři stříbrné sekery a německý nápis Königswarter Dreihacken.

Dnes dominantu obce tvoří barokní kostel Čtrnácti svatých pomocníků, který se začal stavět v roce 1787. V roce 1898 byla založena škola a vyučuje se v ní dodnes.

 

Tachovská Huť byla založena na Tachovském panství v 17. století. Svému vzniku vděčí za těžbu stříbra a mědi. Dlouhá protažená osada s pěti mlýny leží paralelně mezi dvěma potoky (Tichabach a Schladabach). Obec tvořila v 19. století současně s Tachovskými Třemi Sekerami jedno politické uskupení. V roce 1888 následovalo rozdělení a došlo k samostatnému vytvoření obce. Tavírny stříbra a mědi se nacházely v místě zvaném Hüttenwinkel ve východní části vesnice. Těžba rudy postupně zanikala a v roce 1861 došlo k celkovému uzavření všech dolů. Od těchto dob se obyvatelé věnovali především zemědělství, rozpínající se lesy dávali mužům práci při těžbě a opracování dřeva. Vzkvétající Mariánské Lázně nabízely během lázeňské sezony zaměstnání značné části obyvatel. Hodně obyvatel se ale stěhovalo za prací do Mariánských Lázní.  V roce 1890 měla Tachovská Huť okolo 760 obyvatel, ale v roce 1930 to bylo pouhých 482 a o dalších devět let později činil počet pouze 449. 

Tachovská Huť má v téměř veškerou fotodokumentaci domů. Tyto snímky pořídil ve dvacátých let 19. století Josef Arnold, který nechal každou stavbu vyfotografovat svým synem Erikem. Tyto fotografie zachránil i při odsunu.  

 

Asi 500m za vsí přijedeme k rozcestí, kde odbočuje trasa 2068 ve směru na Tři Sekery, kde je hostinec a penzion a pak dále na Velkou Hleďsebi. Ze Tří Seker se pak po trase 2069 vrátíme na naší trasu v místě č.6 U Kamence. Jinak pokračujeme přímo do Tachovské Huti.

 

  Plánská Huť -  km (rozc. s CT  2137) - 12,0 km

V Plánské Huti se napojuje spojka z Broumova po Kajetánské cestě. Plánská Huť (Hutím se také říkalo Šmelctály) patřila v minulosti pod Plánské panství, dnes je součástí Chodovské Huti.
Obec měla katastr pouhých 196 ha a původně patřila k plánskému panství. Na říčce Tiché později stával Medvědí mlýn a na Huťském Pixův mlýn (čp.17 pod rozcestím do Chodovské Hutě). V 16.století se uvádí, že Plánský Šmelctál existoval a že vděčí za svůj vznik prastaré malé skelné huti, vzniklé v blízkosti zdejších hornických děl. Roku 1788 je tu uváděno 32 stavení a po sto letech (1885) tu bylo již 52 domů a 353 obyvatel. K Plánské Huti pak patřily až do roku 1882 i sousední Skelné Hutě (Glashütten.) Uprostřed Plánské Hutě stávala škola z roku 1885. V té době tu stála i továrnička na výrobu skleněných perel a drátovna. Avšak počet obyvatel zvolna klesal a v roce 1945 tu bylo 56 domů a 239 osob. Po vysídlené německého obyvatelstva tu ještě v roce 1965 žilo 30 obyvatel. Pak obec jako taková zanikla, a byla přičleněna k Chodovské Huti. V oblasti u obcí Šmelctál, nyní PIánská a Tachovská Hut´ byly kdysi rozsáhlé doly. Dolováno bylo pravděpodobně již v předhusitských dobách, bohužel z tohoto období není o dolování více zpráv, zachovaly se jen pověsti.

 

  Chodovská Huť - Šmelctál (Kuttenplaner Schmelzthal) -  13 km

Po silnici přijedeme do Chodovské Hutě na křižovatku s válečným pomníkem a tabulí s informacemi o obci. Můžeme zde odbočit z trasy a zajet k jasanu pana Šolce. Pak pokračujeme dál po cyklotrase 36 do nedaleké Plánské Hutě.

Chodovská Huť (po válce ještě načas Chodovský Šmelctál) byla založena v roce 1687 jako sídlo nejchudších horníků ze Tři Seker. Podobně byly založeny i druhé dva Šmelctály (Plánský a Tachovský). Všechny Hutě získaly svá jména podle toho, k jakému panství náležely. Chodovské Huti se říkalo dříve "Dolní Šmelctál" a dělila se na několik částí.Jednou z nich, kromě jiných, byl  i dvůr Galtenhof s čp. 95, který byl původně chodovoplánský panský dvůr Haimhausenů - proto Chodovská Huť (správněji by se ale měla jmenovat Chodovoplánská Huť). Zdejší škola, původně putující, dostala roku 1884 vlastní budovu z prostředků hraběte Berchem-Haimhausena a dosud stojí ve vsi. V Huti se nacházely 2 mlýny - Schneiderův a Pekelný mlýn. Byly zde také 3 hospody - Rothova, Scharnagelova a Krausova. U lesa bývala fořtovna (čp. 82) a již zaniklá myslivna vedle Pekelného mlýna. Po odsunu Němců přišli čeští osídlenci a obec zůstávala až do roku 1960 samostatnou s vlastním MNV. Dnes je rekreační oblastí s desítkami chalupářů a chatařů, kteří postavili své chaty na základech starých stavení. V rozsáhlé oboře mezi Hutí a Broumovem choval dlouhá léta podnik Interlov stáda divočáků, daňků, jelenů a srn. V roce 2005 byla obora zrušena a Interlov byl privatizován a dnes se jmenuje farma Berbera.