Domů Témata Turistika a volný čas Cyklistika Regionální trasa č. 362  Teplá-Bečov-Loket

Regionální trasa č. 362  Teplá-Bečov-Loket

Délka trasy:   36 km 
Náročnost trasy: Středně těžká s větším převýšením
Nastoupáme celkem: 587 m 
Povrch trasy: Asfaltové komunikace
Doprava: Trasa vede po silnicích III.třídy s malým provozem: V Bečově a mezi H.Slavkovem a Loktem zvýšený provoz ! 
Doporučené kolo: Turistické (trek, cross)

Průjezdní místa :
Trasa je součástí mezinárodní trasy Euregio Egrensis a propojuje Klášter Teplá s nejznámějšími hrady v Karlovarském kraji.
Popis trasy začíná v Teplé před klášterem premostrátů a končí v Lokti na cyklostezce Ohře. 

 

 Klášter Teplá (Stift Tepl) - 0 km (rozc.s  306, 361, 352, 2233 a 2212)

Na sklonku 12. století, kdy vznikl klášter premonstrátů se začala budovat i klášterní knihovna.  Z té doby (12. - 15. století) se dodnes dochoval jen nepatrný zlomek, a pouze o jediném rukopisu z tohoto období (životopis zakladatele tepelského kláštera „Vita fratris Hroznatae“ z pol. 13. století) se může s jistotou tvrdit, že je tepelského původu. Historie klášterní knihovny byla velice pohnutá. Současný vzhled a inventář knihovny pochází z roku 1905, kdy ji vybudoval stavitel Josef Schaffer. Knihovna obsahuje na 100 tisíc svazků, z toho 660 rukopisných kodexů. Knihovna se zachovala v dobrém stavu, přestože v klášteře v 50. - 60. letech sídlila armáda. Nejširší veřejnosti je knihovna v rámci turistické prohlídkové trasy přístupná 7 dní v týdnu, 11 měsíců v roce (s výjimkou ledna), zájemcům o bádání je otevřena ve vyhrazené dny od března do listopadu. Takové štěstí jako knihovna ale už nemělo klášterní muzeum, ze kterého zbylo jen torzo. Muzeum tvořily přírodovědecké sbírky, sbírky mincí, pečetí, medailí, zbraní, cínového nádobí, porcelánu, byla tu i Goethova kolekce minerálů, které věnoval klášteru. Obdivu se těšil vycpaný okapi, vymírající druh z čeledi žiraf, dar řádové misie z Konga. Část sbírek se ztratila, některé předměty jsou ještě mimo klášter. Pozoruhodná je barokní socha sv. Václava z jediného kusu dřeva, která pochází ze zrušeného kláštera v Chotěšově.
Od klášetra vyrazíme po trase 362 a k prvnímu rozcestí jde s námi i trasa 2233.

 Klášter sádky - 0,5 km (rozc. s 2233)
Na prvním rozcestí, nedaleko bývalých klášterních sádek se od nás odpojí trasa 2233, která směruje dále do Bochova. My ale pokračujeme po cyklostezce do města Teplá.

Město Teplá (Tepl) - 2,1 km

V centru města a jeho okolí můžeme navštívit několik památek. Hned na náměstí se nachází kostel sv. Jiljí. Byl postaven na místě starého kostela v letech 1762-1765 tepelským stavitelem Hausmannem v pozdně barokním slohu. Hlavní oltář je z roku 1724 a byl sem převezen roku 1785 ze zrušeného kláštera v Chotěšově. V roce 1794 byl kostel poškozen požárem. V letech 1850-1853 kostel opravil loketský stavitel J. Scherbaum, který také dokončil věž. Velmi cenné jsou fresky ze života sv. Jiljí od Eliáše Dollhopfa z roku 1765.
Pod kostelem je k nepřehlédnutí sloup Nejsvětější Trojice. Patří k nejcennějším památkám města. Je dílem žlutického sochaře Oswalda Jana Wendy a tepelského stavitele Wolfganga Braunbocka z roku 1721. Na balustrádě stojí sochy blaženého Hroznaty, sv. Rozálie a Jana Nepomuckého, na podstavcích ve střední části jsou sochy sv. Václava, Floriána a Leopolda a v nejvyšší části v nikách jsou sochy sv. Norberta, Vojtěcha a Quotvuldta. Vysoký jehlan sloupu uzavírá sousoší Nejsvětější Trojice s Pannou Marií. V letech 2006-2008 byl sloup zrekonstruován.
Kaple sv. Kříže, Bolestné Matky Boží a sv. Ondřeje byla postavena v letech 1768 - 1769 podle staršího návrhu K. I. Dienzenhofera z roku 1730. Nachází se v jihovýchodní části města na návrším zvaném Spielberg.
Špitální
je osmiboká centrální stavba se dvěma řadami oken, jehlancovou střechou se sloupkovou lucernou. Postavena v letech 1692-1699 Kryštofem Dienzenhoferem. Na začátku 90. let opravena, z vnitřního zařízení se nic nedochovalo.
Před námi je delší úsek po silnici až na odbočku k Otročínské kyselce.

 Otročínská kyselka, rozc. - 7,2 km
Asi kilometr před Otročínem narazíme na
. Na rozcestí je informační panel a směrovka, která nás ke kyselce nasměruje. Cesta k ní není moc výrazná, tak se budeme držet mladé aleje, která byla vysázena v roce 2008. Je zde několik místních odrůd třešní a jablek.  Podrobnosti o nich jsou uvedeny na informačním panelu. Od kyselky se pak vrátíme zpět na silnici a pokračujeme dál do Otročína.

TIP: Otročínská kyselka (500 m)

Horní otročínský pramen je znám a využíván nejméně od 17. století, kdy se o něm zmiňuje Bohuslav Balbín jako o "pozoruhodné kyselce". Pramen je jímán nádherným dutým kmenem s letopočtem 1819 (!) v hloubce 70 cm. Vydatnost pramene je přibližně 2 l/min. Během podzimu roku 2008 proběhla úprava okolí s výstavbou nového altánku. Na území Otročína se nachází celkem 5 minerálních pramenů, z nichž byl v minulosti využíván tento Horní pramen, pak Dolní pramen a Beránčí kyselka. 

Otročín (Landeck) - 8,4 km

Historici se domnívají, že tuto osadu původně založila rodina, nebo rodiny propuštěných otroků, kteří zde kolonizovali půdu předtím neobydlenou. Z toho zřejmě vyplývá název vesnice. První historická zmínka o Otročínu sahá do roku 1233, kdy kaple svatého Michaela obklopená slovanským sídlištěm Otročínem a dalšími majetky přešly do rukou tepelského kláštera. V jeho majetku byla vesnice až do doby zrušení nevolnictví do konce 18.století. Protože na začátku 13.stol. se v tepelských potocích nalézalo zlato, povolal klášter německé rýžovníky a rozsadil je v krajině. Tak k původnímu malému slovanskému osídlení okrouhlicového typu časem přibyla novější, ale mnohem výstavnější a větší část vesnice řadového ulicového typu, jejíž střed tvořila rozlehlá náves. Otročín představoval vlastně nejvzdálenější kout jejich panství, proto nazvali novou ves Landeck – kout země. 
Dominantu vesnice tvoří kostel svatého Michaela z roku 1838. Nejstarší památkou, která se v kostele nachází je bohatě zdobená křtitelnice. Na pilířích stojí proti sobě barokní sochy sv.Kryštofa a sv.Františka, blahoslaveného Hroznaty a jeho manželky Vojslavy. Věž kostela je vysoká 34m. Kostel je kulturní památkou. Do seznamu památek je zapsáno i sousoší před kostelem, které představuje svatou rodinu, a pochází již  z 1.pol.19.století.
Otročínskou rozlehlou náves rozdělují na horní a dolní dva udržované parky plné okrasných stromů a keřů. Horní park zakončuje památník obětem 1.světové války. Ze světských památek je třeba ještě uvést bývalý pomník Josefa II., osvoboditele sedláků, v dolním konci parku. Po první světové válce se stal Čechům trnem v oku a byl stržen, přestože zrušení nevolnictví pomohlo také slovanským sedlákům. Ve starších domech můžeme ještě pozorovat dříve běžný způsob stavění -  jednoduchých hrázděných staveb a dřevěnic s předsunutou střechou. Někde se zachovaly i původní vrata do dvorů překlenutá barokním obloukem a vedle se otevírá menší opět překlenutá branka. Na počátku dvacátého století, v roce 1912 vytvořili tehdejší občané vodní družstvo a postavili si vlastní obecní vodovod, který je dosud funkční. Uvnitř se nachází pamětní deska se jmény jeho zakladatelů.


Otročín, vlaková zastávka - 9,3 km
Pod Otročínem, podél Otročínského potoka vede železniční trať č. 161, která spojuje Bečov a Rakovník. Provoz na trati byl zahájen v roce 1897. Dříve dost frekventovaná trať je v současnosti využívána jen zřídka. 

Brť (Pirten)

- 10,1 km
První zpráva o obci je z roku 1380, kdy se mluví o lenících bečovského panství. Roku 1399 je připomínán Jan Šepták z Brtí a  v roce 1431 pak Oldřich Šepták z Brtí. Všichni byli leníky bečovských Rýzmburků. Obec je přímo protějškem Otročína, s kterým téměř splývá. Spojuje je především vlaková zastávka v údolí Otročínského potoka. Ves leží nad údolím na protějším břehovém svahu než Otročín.
V dávné minulosti tu býval panský dvůr a ve 14.století dokonce samostatné vladycké sídlo. Jméno osady prozrazuje její původ. Jmenuje se podle množství brtí – včelích úlů ve vykotlaných stromech. Výtěžky ze včelařství pak přinesly obci proslulost. 

Měchov (Mies) - 12,7 km

Měchův dvůr se v historii objevuje poměrně později než sousední Brť, nebude však o mnoho mladší. Původní půdorys osady, okrouhlice je vedle jména dalším důkazem slovanského původu. Byla to převážně zemědělská obec, kde se pěstoval a zpracovával len. Již od středověku patřil Měchov ke statkům bečovského panství. První záznam o obci pochází však až z roku 1536, kdy se uvádí v držení pánů z Plavna. V letech 1571 až 1620 zde vládli rytíři Štendorfští ze Štendorfu, přičemž v roce 1615 došlo k odloučení Měchova a Brti od panství bečovského a jejich spojení v samostatné lenní svrchovanosti. Po bitvě na Bílé hoře odešel Jan Kryštof ze Štendorfu pro svou účast na stavovském povstání do emigrace a jeho panství bylo zkonfiskováno a  prodáno nejprve Aldringenům a později bečovským Questenberkům. Farou však patřila obec k Otročínu, poštou k Bečovu. Když na počátku 20.  století byla v Otročíně zřízena vlastní pošta, byl Měchov začleněný k Otročínu.

  Chodov (Gängerhof) - 14,8 km (rozc. s 2026)

Obec vznikla v 18. století při panském statku "Gängerhof" založeném již ve století 16. Chodov byl samostatnou obcí do roku 1975. Téhož roku se stal v rámci projektu "centralizace obcí" součástí obce Bečov nad Teplou, od níž byl pak znovu oddělen v roce 1992. Chodov je jedna z nejmenších obcí v Karlovarském kraji v roce 2013 zde bylo 107 stálých obyvatel žijících ve 35 domech, dalších 20 domů a 8 chat je využíváno pouze k účelům rekreačním. Historicky významnou stavbou obce je barokní kaplička sv. Anny a bezpochyby pýchou zdejšího obyvatelstva pak v samotném centru obce stojící památný strom "Chodovský buk" starý asi 200 let, 18 metrů vysoký s obvodem 420 centimetrů.
Na rozcestí v centru obce odbočuje cyklotrasa 2026 přes Stanovice do Karlových Varů.

 Homolka odbočka - 15,6 km
Zde na odbočce lesní cesty můžeme odbočit k přírodní památce Homolka. Cesta je ale jen pro horská kola. Homolka je ukryta mezi stromy a je potřeba ji chvilku hledat.

TIP: Přírodní památka Homolka (550 m)

Homolka je státem chráněna od roku 1997. Je to vypreparovaným čedičovým sopouch s typickou sloupcovou odlučností vzniklý snadnějším zvětráváním a rychlým odnosem okolních žul. Převyšuje okolní terén asi o 12 m. Čedičová hornina Homoky je šedočerná s makroskopicky viditelnými shluky olivínu a zrnky augitu. Z teplomilnějších druhů rostlin zde nalezneme tařinku kališní (Alyssum alyssoides), mochnu jarní a skalní druhy zde zastupuje sleziník červený. Zajímavý je výskyt plavuně vidlačky na západním úpatí skalky.
Ačkoliv se vrcholek Homolky nenachází v žádné závratné výšce, přesto převyšuje špičky stromů v okolí. S opatrností se dá vylézt na vrchol sopouchu a pak se nám otevíře úchvatný pohled do hlubokého údolí řeky Teplé. Vzhledem k tomu, že veškerá lidská sídla jsou zastíněna hustými lesy, díky zvlněnému terénu a malé vzdálenosti od vrcholku stromů, si budete připadat jako na vlnách zeleného oceánu.

 
Vila Komtesa - 16,7 km
Když vyjedeme z lesa, všimneme si v levotočivé zatáčce odbočku vpravo do areálu, kde je vidět mezi stromy zachovalá vilka. Byla postavena kolem roku 1926 majitelem bečovského zámku Heinrichem pro svou sestru Eleonoru Beaufort-Spontin, na jejíž počest byla pojmenována. Eleonora hodně cestovala a vilu používala jako své letní sídlo. Pozdějším sňatkem se dostala do majetku Lobkowiczů a ti ji vlastní i v současnosti. Za socializmu vilu využíval Český červený kříž jako rekreační středisko. Budova připomíná romantickou alpskou horskou architekturu, podobné stavby lze vidět také na Kladské na Mariánskolázeňsku. Upravené okolí kdysi protínaly cesty pro kočárové vyjížďky se zastávkami, které nabízely výhledy do údolí.  

 Katovna - 16,9 km

Když sjedeme ještě kousek do sedla, uvidíme vlevo zrekonstruovaný historický dřevěný dům, tedy spíše vypadá jako stodola. Nachází se na úpatí Šibeničního vrchu, dříve též Galgenberg (Der Galgen = Šibenice) později i Goldenberg. Je umístěn v dominantní poloze nad ohybem historické cesty na Chodov, v bezprostřední blízkosti cesty na vrchol s historickou šibenicí. Domku se sice říká katovna, ale s katem asi nebude mít nic společného. Kat do Bečova jezdil z Jáchymova. Takže k čemu domek sloužil se vlastně ani neví.  V roce 1884 byla tato budova vedená jako stodola. Zánik původního objektu lze předpokládat během druhé světové války či krátce po ní. Při rekonstrukčních pracích byl prováděn záchranný archeologický průzkum, který odhalil velké množství zlomků keramiky a jiných užitných artefaktů.  
Kolem katovny vede naučná stezka k popravišti, na vrchol Šibeničního vrchu - 629 m.

 

TIP: Popraviště - (200 m)
Na vrchu najdeme torzo kamenného objektu bývalého popraviště s kruhovým půdorysem o průměru 4,8 m. Popravy a mučení zde v 16.-18. století vykonával kat z Jáchymova. Hrdelní právo získal Bečov roku 1399 v rámci dalších městských výsad a zřejmě hned poté vznikla jednoduchá dřevěná šibenice. Právo útrpné a výkon trestů zajišťoval v období 17. - 18. století pravděpodobně kat z Jáchymova. V 16. století bývalo vězení pro poddané zřejmě v prostoru hradu, nebo někde u hradeb. Šibenice v Bečově ztratila svůj význam po roce 1765, kdy bylo městu odňato hrdelní právo.
Vrátíme se zpět na silnici a po ní sjedeme dolů, na bečovské náměstí.

 

 Bečov na Teplou (Petschau) - 17,9 km

Nejcennější historickou a uměleckou památkou Bečova je rozsáhlý komplex hradu a zámku. Tvoří působivou ozdobu a dominantu městečka. Hlavním exponátem a magnetem zámku je od léta 1997 vzácný relikviář svatého Maura z 12. století, unikátní románská památka evropského významu. Relikviář byl nalezen pod podlahou hradní kaple v roce 1985. Zjistilo se, že se jedná o významnou románskou památku z 12. století. Léta zdobil hradní kapli a až v závěru 2. světové války, když majitelé kvapně opouštěli panství, nechali vzácnou truhlu zakopat pod podlahu hradní kaple. Restaurátoři dostali relikviář do rukou v roce 1991. Tři roky ho rozebírali, fotografovali, zpracovávali dokumentaci a vybírali restaurátorské postupy. Práce to byla náročná a zdlouhavá.  
Do relikviářů se po věky ukládaly ostatky svatých. Mimořádně cenné skříňky skrývaly zlomky kostí, útržky látek a další věci. Svatý Maur podle odborníků patří k nejvzácnějším relikviářům na světě. Ochraně této památky nebylo necháno nic náhodě. Vzduchotěsná a klimatizovaná vitrína je z neprůstřelného skla. Klimatizovaná místnost bude uzavřena tunovými pancéřovými dveřmi a nepřetržitě střežena bezpečnostními systémy.  Po ukončení restaurování relikviář Svatého Maura byl  vystaven na jaře 2002. Kde byl relikviář restaurován a kdy opustil trezorové pracoviště, bylo přísně utajeno. 
Centrum Bečova je chráněno památkovou zónou a je zde k vidění i mnoho dalších památek a zajímavostí.

Bečov, stará pošta - 18,2 km

Sjedeme z náměstí dolů k řece. Cestou dolů si můžeme všimnout
. Hrázděné domy najdeme na cestách Evropou téměř všude, nejčastěji v Německu, ve Francii a ve Švýcarsku, ale i v Nizozemí, v Belgii, v Polsku a také v Čechách, hlavně na Chebsku. Tato technika stavění vznikla někdy začátkem 13. století a udržela se po dlouhá staletí. V různých oblastech se u hrázděných staveb objevují  různé charakteristické rysy. Někde se i dřevěné trámoví skrylo pod omítkou, ale většinou naopak byla využita jeho výrazná dekorativní funkce. Nosné trámoví ve fasádě bylo proto navíc ještě doplňováno dalšími zdobnými dřevěnými prvky a v řadě oblastí se postupně vyvinuly styly s charakteristickými rysy určenými např. umístěním trámů, osazením oken nebo i barevností.
U mostu přes Teplou doporučuji odbočit vlevo a zajít se ještě podívat do bečovské botanické zahrady. Pokud v zahradě neprobíhá nějaké akce, tak je zamčená, ale klíče vám za malý poplatek půjčí na vrátnici firmy Elektro Bečov. Vstup do zahrady je nenápadnými vrátky
.
Jinak pokračujeme po naší trase dál. Ještě za mostem po pravé straně uvidíme hostinec Stará pošta, kde v minulosti zastavovaly dostavníky s poštou. Ještě o pár metrů dál, za železničním přejezdem je vidět bečovské nádraží a naproti němu je bývalý hotel Central. Kdysi krásně zdobený hotel, dnes skoro ruina.
My dál pokračujeme od Staré pošty vpravo po silnici na křižovatku s hlavní silnicí K.Vary-Plzeň.

 

TIP: Bečov - botanická zahrada

 (500 m)
Ještě nedávno o Bečovské zahradě nikdo nevěděl, ale díky českým ochráncům přírody ZO Berkut kdysi slavná zahrada zažila před nedávnem doslova zmrtvýchvstání. Zahrada byla založena v letech 1918 – 1927 za knížete JUDr. Jindřicha Beaufort-Spontin, jemuž náleželo Bečovské panství až do roku 1945. Ten postupně se zahradníkem Koditkem vybudoval rozsáhlou zahradu vysokohorských rostlin (alpinium), která neměla v našich zemích obdoby. Po obnově je zahrada tase přístupná veřejnosti a to prakticky nepřetržitě, stačí si zajít na vrátnici firmy Elektro Bečov pro klíče a zaplatit vstupné 50 Kč. V zahradě je možné si vyzkoušet několik atrakcí: bioferratu – skalní stezku (první v republice) vhodnou i pro děti, projížďku na lodičkách, zahrát si míčové hry, nebo zažít barefootterapii – chůzi naboso po různých površích.

TIP: Hotel Central 

(200 m)
Hotel se stavěl současně s nádražní budovou ne přelomu 19. a 20. století, kdy ho vlastnila rodina Schmitů. Krátce po dostavění v roce 1901 odkoupil objekt Franz Bachmann, který zde začal provozovat hotel Central s restaurací. V jeho držení zůstal až do roku 1945. Jednalo se o rozsáhlou čtvercovou budovu postavenou v secesním stylu s použitím mnoha pseudorenesančních a
. Objekt byl projektovaný ve stylu luxusních lázeňských domů z nedalekých Karlových Varů a Mariánských Lázní a dá se říci, že většinu z nich svou nádherou i předčí. Stavebním slohem se jedná skutečně o jedinečný a ve městě Bečově naprosto unikátní dům. Dnes jak je vidět z obrázku, je hotel téměř před zhroucením.
 

Bečov, u pumpy - 20,4 km
Po hlavní silnici nás čeká 1,3 km dlouhý úsek na odbočku do Milešova. Auta tu jezdí poměrně rychle, i když část silnice je ještě v obci. Proto je potřeba si zde dát opravdu pozor, zvlášť při odbočování vlevo na Milešov. Trasa tu vede opravdu jen z nouze, protože není zde jiná možnost, kudy trasu vést. Pozor neodbočujte ale na první křižovatce na Krásno hned u pumpy, ale až další odbočkou. Tudy vede naše trasa, po silničce téměř bez provozu aut.
 
 Milešov (Müllersgrün) - 22,3 km
Před námi je dlouhé stoupání na Milešovský vrch. Pod vrcholem budeme projíždět zaniklou obcí Milešov. Dnes už tu stojí snad jen jediný dům, ale před válkou tu stávalo kolem 30 domů a obec měla až 180 obyvatel. O obci samotné moc informací není, tak nezbývá než pokračovat dál.
 
 
 Háje (Rabensgrün) - 24,4 km
První zmínka o obci s původním jménem Roobergrun je z roku 1518, z poloviny devatenáctého století pochází nejznámější, německý název obce - Rabensgrün. Od roku 1948, kdy se německé názvy počešťovaly, je používán její současný název - Háje. ONV sice navrhl Havraní, coby odvozenou verzi německého názvu, byl však odmítnut s tím, že jde o mylnou etymologii. Název Háje pak byl odvozen z druhé poloviny slova - Grün.
V Hájích vznikla v roce 1789 první manufaktura na výrobu porcelánu v Českém království. Ačkoliv se všeobecně uvádí, že první byla Hornoslavkovská prcelánka Haas & Čížek (1792), tak tato v Hájích byla ještě o 3 roky dříve. Nutno dodat, že nešlo ještě o klasický kvalitní porcelán, ale spíše o keramiku a manufaktura také neměla dlouhého trvání.
Založil ji místní majitel dvora č. p. 1, sedlák a povozník František Antonín Habertitzl. První "porcelán" pálil sám v malé ležaté peci, ale po zhodnocení výsledků své práce oslovil odborníka z rudolstadtské porcelánky Johanna Gottlieba Sontaga a spolu s ním, modelérem Christianem Ludwigem Drösem a vedoucím malířem Johannem Heindrichem Wellem založil manufakturu. Dalšími podílníky se stali místní statkáři, kteří mu pomáhali celý projekt financovat. Experimenty s kaolinovou hmotou však byly tak finančně náročné, že se v roce 1791 ocitl Habertitzl na mizině. Založil tedy spolu s dalšími podílníky družstvo, jehož vedoucím ustanovil J. G. Sontaga. Na jaře 1792 Habertitzl umřel, výrobní družstvo však pod vedením Dominika Peschky pokračovalo ve výrobě kameninového střepu (k pravému porcelánu měly výrobky přeci jenom ještě daleko) dál. Výrobu chtěli dokonce rozšířit postavením továrny na pozemku jednoho z podílníků, Johannese Riedla. Roku 1792 získalo družstvo povolení ke stavbě továrny, jejímž pohonem se měla stát voda z řeky Teplé, od majitele panství hraběte Nostice. V následujícím roce ale družstvo rozhodlo, že továrnu postaví v nedalekém Bečově, aby dosáhlo na finanční zvýhodnění nově vznikajích průmyslových oborů za Rakouska - Uherska. Dvorní komerční komise ale zemské privilegium porcelánce z Hájů neodsouhlasila, čímž družstvo zaniklo.
 
 Důl Stannum, odbočka - 25,7 km
Z Hájů vystoupáme na vršek kopce a u první odbočky vpravo můžeme zase na chvilku zastavit. Cesta doprava vede k bývalému dolu Stannum, který ještě před pár lety těžil cínovou rudu z Hubského pně.
Jinak dál pokračujeme po trase silnicí dolů do Krásna.
 
TIP: Důl Stannum
(500 m )
Ložiska cínu jsou součástí západního žulového pásma a vyskytovala v takzvaných čtyřech pních. Z nich nejvýznamnější byl Hubský a Schnödův peň, menší pak Klinger a Vysoký kámen. Pně jsou kuželovité útvary cínonosné horniny, které se s postupující hloubkou rozšiřují. Hubský má průměr kolem 190 metrů a v 16. století byl dobýván až do hloubky 180 metrů. V rámci tohoto revíru vznikly stovky šachtic, chodeb, a dalších důlních děl. Důsledkem tak rozsáhlé těžby byl obrovský objem vytěženého materiálu. V revíru Horní Slavkov – Krásno se jen mezi lety 1500 a 1650 vytěžilo kolem 3,4 milionu tun rudy. V podzemí tak vznikaly obrovské vyrubané prostory, které místy dosahovaly do výše několikapatrových domů.  Velké množství šachet a štol se následně podle potřeby propojovalo. Nezanechávaly se ale tak potřebné opěrné pilíře a důsledkem toho všeho byly často rozsáhlé závaly a propady. A jedním z nich je nedaleká jáma Hubského pně ve směru na Horní Slavkov. Za svoji současnou podobu ale už vděčí moderní těžbě, která závalové zásoby odtěžila povrchovým způsobem.
V 70. letech byla sloučena cínová a wolframová ložiska pod jedno ložisko pojmenované Krásno a v roce 1983 byla dokončena výstavba úpravny rudy s Hubnova pně. Byla vyhloubena hlavní jáma revíru Huber. Vybudovaný závod byl přejmenován z Krásna na závod Stannum. Maximální těžba z dolu byla docílena v období 1988 - 1989. Těžba zde byla ukončena v lednu 1991 a následně byl Rudnými doly Příbram s.p. důl zlikvidován.
 
 Krásno, Krajcech (Kreuzzech) - 26,1 km (rozc. s 2135)
Na rozcestí s cyklotrasou 2135 naše trasa odbočuje vpravo do Horního Slavkova. Asi 100 m vlevo, po trase 2135 stojí za shlédnutí hornické muzeum. Zde na rozcestí ještě před pár lety býval hostinec Krajcech, ale neuživil se tu a zavřeli ho. V okolí  tohoto rozcestí najdeme mnoho pozůstatků po zaniklé těžbě rud. Vzpomínaný Hubský peň uvidíme asi po 500 m vpravo, po trase ve směru na H. Slavkov. Je to obrovská vytěžená propadlina viditelná mezi stromy z trasy po pravé straně cesty.
 
TIP: Hornické Muzem Krásno  (100 m)
Historie těžby ve Slavkovském lese má neuvěřitelnou, 750 let dlouho tradici. Málo se o zdejší oblasti ví, že v 16. století patřila spolu s Anglií a Saskem k největším výrobcům cínu v Evropě. Důl Vilém zde patří mezi nejmladší důlní díla. Na jaře 1916 tady říšskoněmecké konsorcium vytvořilo Krásensko - Slavkovskou důlní společnost, která zahájila práce na nové šachtě Vilém. V roce 1918 dosáhla šachta Vilém svislé hloubky 145 m a těžil se zde wolfram, cín a měď. Pracovalo zde přes 400 horníků až do roku 1920, kdy byla těžba zastavena pro malou mocnost žil. Důl byl uzavřen železobetonovou deskou a od roku 1996 zde probíhají úpravy pro zpřístupnění dolu veřejnosti. V roce 1998 pak byla 
 v budově bývalé
. Nejatraktivnějším exponátem v muzeu je 
vyrobený roku 1897. Je to taková stacionární "lokomotiva", která poháněla těžní věž a byla sem přivezena z dolu Marie, nedaleko Královského Poříčí. Věž dolu Vilém měla již od roku 1942 elektrický pohon. V muzeu najdeme spoustu dalších hornických památek a zajímavostí, jako je třeba
. Při projížďce v hornickém vláčku si na své přijdou i děti.
 
 Horní Slavkov, viadukt -  27,9 km
Stavba železniční trati Nové Sedlo u Lokte - Krásný Jez byla zahájena v roce 1899. Jednokolejná regionální trať prochází čtyřmi tunely a její provoz byl zahájen v roce 1901 (nyní trať 144). V roce 1980 byla přeložena část této trati kvůli těžbě, a od roku 1997 už
. Provoz zůstal zachován jen na krátkém úseku z Nového Sedla do Lokte a od roku 2006 byl prodloužen až do Lokte, předměstí. Trať ale zrušena nebyla a občas se objevovaly návrhy na obnovení železničního provozu, nebo dokonce na její přebudování na cyklostezku. Až v roce 2013 byl opraven úsek
u H.Slavkova hlavně kvůli firmě Stasis, která vyrábí nástavby pro vagony. Pro veřejnost zde jezdí osobní vlaky jen v sezoně o víkendech.
Úsek z Kounic do Lokte zůstal mimo provoz a trať zde stále chátrá. Všechny viadukty na trati jsou chráněny jako technická památka, tedy i tento, pod kterým právě projíždíme.
 
Horní Slavkov (Schlaggenwald)  - 28,9 km (rozc. s 2017)
Přívlastek horní má v názvu města význam "hornický".  Až do poloviny 20. století se zachoval zcela ojedinělý ráz ryze renesančního města, prakticky nedotčeného vlivy pozdějších architektonických stylů. Historická městská architektura byla dlouhou dobu v žalostném stavu a převážná část památek již nenávratně zmizela. Při budování sídliště byla zcela zanedbána velmi cenná historická zástavba, což vedlo k postupné likvidaci a dokonce až ke zrušení existující městské památkové rezervace. Celá devastace starého města byla završena zbořením historických domů na náměstí v roce 1955 a cenné
v roce 1977, když krátce po rekonstrukci vyhořela.
Do dnešních dnů se tak zachovaly jen některé ojedinělé významné stavby:
Děkanský pevnostní kostel sv. Jiří, jednolodní kostel sv. Jiří, 14 náhrobních epitafů ze 16. stol.
U kostela stojí pozdně gotická zvonice z roku 1540, přestavěná v roce 1686.
Naproti zachována pozdně gotická Boží muka se šroubovitým dříkem.
Na náměstí stojí sloup Nejsvětější Trojice z doby kolem roku 1700.
.
Na severozápadním okraji města se nachází barokní špitální kostel sv. Anny z roku 1728, postavený na starších základech.
Zachováno i několik měšťanských pozdně gotických a renesančních domů, např. čp. 4 s portálem datovaným 1519, čp. 6 s arkýřem a portálem, čp. 214 z doby okolo roku 1500
.
Zvláštní zmínku si už i zaslouží sídliště s kompletní občanskou vybaveností vystavěné v padesátých letech ve stylu
, které představuje doklad komplexní výstavby hornického městského celku v uvedeném období.
Na starém náměstí si všimneme po levé straně těch odpudivých přízemních baráků. Byly to dříve obchody, které byly postaveny na místě zbořených
. Kolem nich pak pokračujeme dolů náměstím ve směru na Loket.
 
S rozvojem těžby a rostoucí hloubkou šachet se jevilo potřebné doly odvodňovat stále z větších hloubek a proto nechal Kašpar Pluh razit novou dědičnou štolu, jejíž ústí leží cca 800 m pod městem směrem na Loket, kde je dnes malý pomníček. S ražbou štoly se začalo roku 1539 a financovala ji těžařstva a majetnější měšťané. Pro urychlení díla dostala tato dědičná štola mimořádné výsady a daňové úlevy potvrzené později všemi českými panovníky. Vzhledem k vysokým nákladům se používal k zaplacení prací i zisk, vytvořený vytěžováním bohatých stříbrných žil, objevených v průběhu ražby.
V roce 1586 produkce cínu ze slavkovských a krásenských dolů klesla na 140 tun. Dne 22.8.1587 Pluhova štola po 48 letech nepřetržitých prací dosáhla na Hubský peň a délka štoly byla 3 393 m. Denně se tedy průměrně postoupilo o 23 cm! Práce pokračovaly dál na nové vodní Jiřské jámě a ke konci 16. stol. stály razící práce již 68 856 zlatých. V říjnu 1603 došlo na nové jámě k závalu, po němž průvaly vod způsobily škody na Jiřské a Pluhově štole. Tato havárie nebyla ojedinělá. Vážnější byly otřesy a závaly na Hubském pni  zapříčinily zaboření několika starších důlních děl a v roce 1620 nastalo velké provalení starých komor.
V roce 1655 již měřila dědičná štola 5 920 m a její čelba byla 117 m hluboko pod terénem. Po 1. sv.válce Horní Slavkov postihly povodně způsobené ucpanou Pluhovou dědičnou štolou, která přestala plnit svojí odvodňovací funkci.
Štola svému účelu sloužila ještě ve 20. stol. pro potřeby odvodňování uranových dolů, ale údajně byla štola zničena postupujícím a necitlivým rozšiřováním uranových dolů v 50. letech.
 
Porcelánka Haas a Čížek - 31,7 km
Porcelánka v Horním Slavkově je historicky nejstarší v českých zemích a byla nepřetržitě v provozu od
svého vzniku až do roku 2011. Byla založena v roce 1792 Georgem Paulusem. O velký rozkvět porcelánky i města se zasloužil v letech 1803 - 1843 slavkovský rodák, důlní fyzik a lékař Georg Lippert. Od roku 1867 se ujali vedení pánové Georg Haas a Johann Czjzek a tato jména vtiskla továrně světovou proslulost po nejdelší dobu její existence až do roku 1945. Ve své době jméno Haas bylo v karlovarském regionu stejným pojmem jako Mattoni, Becher nebo Moser. Zajímavé ovšem je, že rod Haasů nám zanechal dodnes památky v podobě bývalých rodinných sídel na více místech v kraji. Například zámky v Mostově a Kamenném Dvoře nebo hrad Bítov na Moravě. Jako výsledek znárodnění vznikl Slavkovský porcelán, n. p. a od roku 1958 se porcelánka stává závodem podniku Karlovarský porcelán. Po privatizaci v roce 1992 se továrna vrátila k proslulému obchodnímu jménu Haas & Czjzek.
Porcelánka v Horním Slavkově se může pochlubit výrobou výbavy s erbem pro anglickou královnu Alžbětu II., objednanou u příležitosti jejího stříbrného jubilea v r. 1977. V roce 1995 byla dekorována váza Louise Sophie motivy sv. Jana z Nepomuku a byla u příležitosti výročí jeho umučení věnována svatému otci ve Vatikánu. Olga Havlová si osobně v roce 1994 vybrala servis, který je využíván v reprezentačních prostorách Pražského hradu.
V lednu 2011 v porcelánce byla výroba zastavena výroba a zaměstnanci propuštěni. O uzavření podniku rozhodl její jediný vlastník - ruský podnikatel Ruslan Sajfulin, který sám odebíral až 40% produkce. Továrnu vlastnil asi rok a půl a investoval do jejího rozvoje několik miliónů. 
 
 Loketská porcelánka 36,0 km (rozc. s cyklostezkou Ohře 6)
Roku 1815 založili porcelánku bratři Haidingerovi Eugen Karl a Rudolf Karl pod názvem Gebrüder Haidinger Porzellanfabrik in Elbogen. Továrna se navzdory finančním potížím v následujících letech dopracovala k vysoké úrovni produkce, oceněné v Praze v roce 1828 a 1831 medailemi (za bělost hmoty, čistotu glazury, eleganci forem a krásu dekorů).
Roku 1873 továrna koupili podnikatelé Springer a Oppenheimer a továrna má název Erste Elbogner Porzellan- und Kohlen-Industrie Aktiengesellschaft in Wien. Další rok pak továrnu navštívil japonský ministerský resident Sano-Tsounetamta, který  zde předal kolekci porcelánu z japonské císařské porcelánky Arita v provincii Hizen.
Od roku 1884 se zde vyrábí luxusní fajáns. Roku 1910 vlastní fabriku Gustav, svobodný pán ze Spnngeru, Ludwig Pröscholdt a mění název na Porzellanfabrik Springer & Co. Od roku1918 je součástí společnosti Öpiag (Österreichische Porzellanindustrie AG Karlsbad) a o rok později již společností Epiag (Erste Bömische Porzellanindustrie AG Karlsbad) spojením továren v Dalovicíh a v Lokti, později přibyla Březová a Stará Role, roku 1919 připojena továrna v Likvici a 1922 továrna v Doubí. Po znárodnění byl vytvořen státní podnik, který soustředil všechny porcelánky a od roku 1958 se jmenoval Karlovarský porcelán n. p. a po privatizaci pak byl přeměněn na akciovku. V roce 2008 pak závod v Lokti uzavřel.
 
 TIPHrad Loket (Burg Elbogen) - (500 m)
Jméno hradu a posléze i města je odvozeno od tvaru velkého meandru řeky, která zde tvoří kolem města jakoby ohnutý lidský loket. Na hradě pobýval častokrát Karel IV. a odtud objevil dnešní Karlovy Vary, které se zpočátku jmenovaly Horké lázně u Lokte. Hrad byl založen pravděpodobně někdy ve 3. čtvrtině 12. století za panování krále Vladislava II. Výstavný loketský hrad byl od počátku častým místem pobytu českých panovníků a jejich rodin i místem významných diplomatických jednání. Za Václava IV. byl hrad přestavěn do podoby, kterou si zachoval dodnes. V 15. století patřil hrad k nejpevnějším hradům ve střední Evropě. Od roku 1598 přešel hrad plně do rukou města, čímž se stal Loket svobodným královským městem a vlastníkem velkých panství a později se stal centrem Loketského kraje.
V roce 1797 začala přestavba části hradu na krajské vězení a k úplnému dokončení došlo až roku 1822. Jako věznice sloužil hrad s malými obměnami až do roku 1948. Po roce 1948 do druhé poloviny 70. let sloužil turistům a potom do roku 1989 byl uzavřen z havarijních důvodů. V roce 1991 získalo hrad zpět do svého majetku město Loket a po částečných opravách byl v červenci 1993 znovu otevřen pro veřejnost. Pravidelně v polovině srpna se na hradě konají  Středověké slavnosti.
 
Videa:
MAS Sokolovsko - Krásno

 

 

Weby:
Bečov n. Teplou - http://www.becov.cz/mesto/
Krásno - Hornické muzeum 
Horní Slavkov - http://www.muhslavkov.cz/
Horní Slavkov - Hornické muzeum

 

Datum aktualizace 7. 2. 2013 - 13:44