Délka trasy: 5 km, s odbočkami až 11 km
Další místa se připravují.
Náročnost trasy: střední
Povrch trasy: silnice III. třídy
Doprava: Zvýšený provoz osobních vozidel
Cyklotrasa je vhodná pro: turistická kola,
Průjezdní místa (PM):
S popisem trasy začneme v Saské obci Wernitzgrün, asi 6 km za hranicí.
S popisem trasy začneme v Saské obci Wernitzgrün, asi 6 km za hranicí.
Wernitzgrün (Vogtlandkreis) - (odbočka z trasy 1,0 km)
Je malá podhorská ves v Brambašském výběžku v okrese Vogtland. Vogtland má centrální polohu uprostřed Evropy a sousedí s Českem, Bavorskem a Duryňskem. Wernitzgrün je první obec hned za hraničním přechodem. První domy už stojí hned za hranicí, jsou to , kam v sezóně jezdí děti na letní tábory. V obci můžeme navštívit malé soukromé . Kde vystavují staré známé výrobky, které se za totality vyráběly ve východním Německu. Otevřeno tam mají ale jen o víkendu. V okolí obce vede značená naučná stezka s názvem "Zažít přírodu živě". V délce asi pěti kilometrů se snaží návštěvníkům přiblížit, jak lze vnímat přírodu všemi svými smysly. Snad by se měla dát projet i na kole, ale zatím jsem to nezkoušel. Jako zajímavý počin mě připadlo, jak jsou ve vsi na starých domech vyvěšeny o jejich historii.
Z Wernitzgrünu pak můžeme ještě se projet a navštívit německá města jako Erlbach nebo Markneukirchen, nebo můžeme Brambašský výběžek přejet celý a dostaneme se až na Ašsko.
Silnice k hraničnímu přechodu byla o středověku starou obchodní cestou. Na počátku 20. století zde panoval čilý přeshraniční ruch. U celnice stálo pět obytných domů, celní úřad, restaurace Waldschänke a hotel Reichsgrenze. Také se tu často pašovalo zboží, zvláště v období hospodářské krize v 30. letech. Dodnes se jeden z kopců v okolí jmenuje Pašerácká hora. Po druhé světové válce tudy proudily dlouhé kolony uprchlíků a vystěhovaných Němců. Za totality byla hraniční cesta uzavřená. Až teprve 1. ledna 1997 byl slavnostně znovu otevřena hranice jako turistický přechod. Do té doby cestu uzavírala kovová brána, později byla nahrazena kovovými sloupky a v současnosti je už cesta volná. Sloupky pak společně odstranili 21.12.2007 starostové Lubů a Erlbachu. Hraniční přechod Luby – Wernitzgrün je tak od 21. prosince bez pevné překážky, přesto je stále veden jako turistický. Pro osobní automobily (do 3,5 t) se otevřel 1.8.2008 po opravě vozovky.
Zde na hraničním přechodu cyklotrasa 2132 začíná.
Turistické rozcestí Pod Vodárnou - 1,4 km
Na horských nebo crossových kolech se dá odbočit z cyklotrasy a po celkem slušné lesní cestě dojet až k přírodní památce Vysoký kámen. Cesta vede stále po červené značce. Kámen je z rozcestí vzdálen 3,5 km a je z něj krásná vyhlídka na lubsko. Jinak je před námi už jen hranice se Saskem a okresem Vogtland.
Na horských nebo crossových kolech se dá odbočit z cyklotrasy a po celkem slušné lesní cestě dojet až k přírodní památce Vysoký kámen. Cesta vede stále po červené značce. Kámen je z rozcestí vzdálen 3,5 km a je z něj krásná vyhlídka na lubsko. Jinak je před námi už jen hranice se Saskem a okresem Vogtland.
Domov Luby - 1,7 km
Při cestě k hraničnímu přechodu projedeme kolem Domova pro osoby se zdravotním postižením. Domov poskytuje pobytové služby pro osoby, které mají sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby.
V roce 1968 se na tomto místě nacházel Domov důchodců. V roce 1978 bylo zařízení vyčleněno pro mentálně postižené ženy a vznikl tak Ústav pro mentálně postižené dospělé občany. V roce 1981 byla provedena rekonstrukce jedné budovy na pracovní dílny a od roku 1992 se využívá na pracovní terapii obyvatelek. Od roku 2005 patří Domov pod Okresní ústav sociálních služeb v Sokolově.
Rozhledna stojí v areálu golfového hřiště nad zámkem. Jmenuje se "U Strejců", podle majitelů blízkého hostince. Je celodřevěná, měří 22,3 metru a je z ní nádherný celokruhový výhled.Plány na výstavbu rozhledny byly zpracovány v prosinci 2004, stavba se započala v červnu a dokončená byla v srpnu 2005. Věž rozhledny byla navržená jako příhradová , kotvená do betonových bloků zajišťujících její stabilitu. Vystoupit na věž lze volně dřevěným schodištěm s mezipatry navrženými jako vyhlídkové plošiny. Poslední podlaží v úrovni asi 18 m nad terénem je zakončeno prostornou vyhlídkovou plošinou. Jednotlivé prvky rozhledny jsou dřevěné na její konstrukci bylo spotřebováno přes 42 m3 řeziva. Z nejvyšší plošiny rozhledny je výhled především severním směrem (Tříslová 647, Vysoký Kámen 773) a východním směrem (Zálubí a Zlatý vrch 631 m, U rozhledny 639). Pohled západním směrem omezuje blízká Liščí hora, 657 m. Jižním směrem je při dobré viditelnosti výhled až na masív Slavkovského Lesa. Pod rozhlednou můžeme pozorovat hráče golfu, jak tam prohání své míčky. Takový pohled na golfové hřiště z ptačí perspektivy můžeme vidět jen tady v Lubech. Golfklub Luby byl zde vybudován v polovině devadesátých let.Z rozhledny se pak vrátíme stejnou cestou dolů na silnici a kolem Kozabaru pokračujeme dál k hranici.Cesta k rozhledně odbočuje ze silnice asi 300m před Kozabarem. Vede starým zámeckým parkem, který se již natolik rozrostl, že zříceninu zámku dokonale zamaskoval. Při stoupání k rozhledně, asi po 500 m od rozcestí uvidíme na pravé straně cesty chalupu s udržovanou zahradou. Na jsou rozmístěny asi pravděpodobně poslední zámecké relikty - starý křížek, za ním kamenný reliéf a také , jakoby s lidskou tváří. Ke zřícenině zámku se pak dostaneme, když na rozcestí u chalupy odbočíme z cesty vlevo. Stojí tu ještě jeden původní sloup z vjezdové brány do zámku. byl postaven v letech 1604 - 1608 svobodným pánem Heinrichem von Piessnitz. Po roce 1848 byl zámek rozsáhle přestaven. Posledním majitelem zámku byl od roku 1910 Saský generál Oskar von Ehrenthal. Po jeho smrti pak žila na zámku až do konce 2.sv.války jeho manželka Elizabet. V roce 1948 se v zámku usídlila pohraniční rota, kterou pak v 60. letech při ukončení střežení hranice (po vzniku NDR) vystřídaly Státní statky. Ty však, jak už bylo téměř pravidlem, se o budovu nepostaraly a nechaly ji zchátrat. Požár střechy pak zkázu zámku dokončil. Dnes už jsou z obrostlé bolševníkem. Takto neslavně a zřejmě už definitivně se ukončila historie Lubského zámku. Od zámku se vrátíme zpět na cestu a pokračujeme stoupáním až k rozhledně.
Byly důležitou součástí města především proto, že zde bylo postaveno v roce 1608 panské sídlo a vedla tudy cesta do Markneukirchenu v Sasku. U silnice k hraničnímu přechodu se můžeme zastavit na občerstvení v penzionu s restaurací s krásným jménem Kozabar. Byl otevřen kolem roku 1994 a pojmenován podle koz domácích, které zde majitelé chovali. Mnozí turisté se zde ale prý zastavuji v naději, že je snad Kozabar pojmenovaný podle vnad paní majitelky.
V minulosti se do Horních Lubů sjíždělo hodně hostů na zámek, dnes se sem sjíždějí návštěvníci hlavně díky golfu a rozhledně. Méně už je o Horních Lubech známo, že byly také významným nalezištěm cinabaritu který je důležitou rudou rtuti. Těžil se tu ale již v dávné minulosti a jeho starší český název je rumělka.
Těsně před dolním, Malém námětím se nachází městský hřbitov. Je to krásná udržovaná oáza klidu na kraji města. Uprostřed hřbitova stojí malebná hřbitovní z roku 1716 a v jejím okolí můžeme vidět několik chráněných stromů. Hned vedle kaple stojí javor klen, který byl s největší pravděpodobností vysazen při stavbě kaple. Dnes má javor obvod kmene má už více jak 410 cm. Až strom ale uvidíme, budeme si asi říkat proč má tak starý strom tak malou . Je to proto, že byl javor v roce 2006 dost zásadně poničen vichřicí a musel být radikálně prořezán. Poblíž vstupu na hřbitov je další chráněný strom, označený cedulkou. Je to jediný zbylý z původně tří chráněných stromů (vyhlášeny byly v letech 1991a 1999). Na již téměř nečitelné tabulce se ještě stále píše o třech dubech. Na hřbitově se také nachází a několik obnovených kamenů se jmény padlých občanů nejen z Lubů, ale i z okolních vsí. Ze hřbitova pokračujeme na horního náměstí a odtud po značené cyklotrase na Horní Luby.Novou vyhlídku na Chebskou kotlinu najdeme při cestě na Flussberg na proti domu rodiny Hruškových. Pozn. lubského patriota Jana Kreuzingera: "Flusárna - takto kdysi pojmenovali Flussberg nějací soudruzi, aby měl za každou cenu český název. Nyní je uváděn i na mapách (hrůza!!!). Mezi místními jsem slovo Flusárna nikdy neslyšel, všichni používáme klasický Flussberg". Je tam jeden z nejkrásnějších pohledů na krajinu od Opatova až k Chebu. Vyhlídka je vybavena s popisem horizontu, o jehož vnik se zasloužil právě pan Hruška. Obraz namaloval domažlický malíř Josef Doubek. Zajímavé na tom je, že pan Doubek nikdy v Lubech nebyl a panorama zvládl věrně spodobnit podle 40 fotografií, které mu pan Hruška poslal.Odtud se pak vrátíme do města. Nemusíme však jet po silnici, ale můžeme to vzít kolem hřbitova.
Luby jsou známy nejen u nás, ale i ve světě jako město houslařů. První výrobci hudebních nástrojů se na Lubsku usadili již v první polovině 17. století. Nejstarší dochovaný nástroj z tohoto regionu je viola od Johanna Adama Pöpela s datem 1664. Pöpel byl prvním známým houslařem v lubském regionu a zároveň zakladatelem Cechu houslařů v Markneukirchenu, kam se odstěhoval poté, co byly Luby rekatolizovány. V 18. století houslař Eliáš Placht, který je považován za zakladatele houslařské rodové dynastie Plachtů se zasloužil o trvalý novodobý rozvoj houslařství v Lubech. Dalšími významnými houslařskými rody byly rodiny Sandnerů, Hoyerů a Schusterů. V roce 1890 byly Luby se svými 3639 obyvateli druhým největším městem na Chebsku. Roku 1873 byla otevřena Odborná hudební škola. Třetina obyvatel byla tehdy zaměstnána výrobou hudebních nástrojů. Rakouská Cremona (Österreichs Cremona) vznikla v roce 1897.
Po druhé světové válce se musela většina německé populace, tedy i houslařů, vystěhovat do Německa a Schönbach byl přejmenován na Luby. Do Lubů se z jiných částí Čech a Moravy začali soustřeďovat noví výrobci hudebních nástrojů. Tito mistři společně s těmi německými houslaři, kteří zůstali, obnovili tradiční výrobu a založili tak novou Lubskou houslařskou školu. V roce 1948, kdy se moci ujali komunisté, byla výroba postupně znárodněna a nakonec sjednocena pod hlavičkou jednoho velkého státního podniku s původním názvem Cremona. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se začala výroba privatizovat. Cremona byla přejmenovaná na Strunal a bylo založeno několik malých firem, například Akord Kvint a Ars Music.
V roce 2006 bylo na Městském úřadě v Lubech otevřeno muzeum hudebních nástrojů, ale již roku 2011 bylo přestěhováno do prostor výrobního závodu Strunal CZ, a.s. Otevřeno je v pracovní dny od 8.00 do 14.00 hodin, prohlídky o víkendech jsou možné po předchozí domluvě. Kontakt: 602 423 313. Z centra města můžeme ještě odbočit z trasy a zajet se podívat na vyhlídku nad městem.
Při opravách schodů a průchodu ke kostelu v roce 2006 se úplně náhodou zjistilo, že ve zdi terasy bývala stará kašna. Kdy kašna vznikla se neví. Byla do ní přiváděna voda z pramene u Sokolovny a zanikla někdy v 50. letech 20. století. Průzkum z přelomu roku 2006/2007 prokázal, že část stropu a čelní kvádry se zachovaly a tak město nechalo kašnu opravit. Při její obnově hodně pomohly dobové fotografie. Vlastní rekonstrukce staré kašny začala v květnu 2007 a v prosinci už byly práce ukončeny. Vzhled rekonstruované kašny odpovídá v rozměrech a materiálu původnímu stavu. Je moc dobře, že tato kdysi důležitá zařízení budou zachována i pro budoucí pokolení.
Dominantou historického jádra města je farní kostel sv. Ondřeje a je jednou z nejstarších církevních staveb v západočeském regionu. Stavba kostela byla zahájena kolem roku 1188 a později byl kostel několikrát přestavován. Při stavebně historickém průzkumu v roce 1988 byly ve věži odhaleny pozůstatky románské stavby a bylo zjištěno, že věž kostela je nejstarší částí stavby a sloužila dříve k obranným účelům. Opevněný kostel s mohutnou pozdně románskou věží měl později nad lodí vystavěné patro, nesené dřevěnými krakorci.
Kostel je zasvěcen jednomu z apoštolů - sv.Ondřejovi. Svatý Ondřej je patronem sedláků, rybářů a nevěst. Bývá vyzýván na pomoc proti dně a nejčastěji je zobrazován na kříži ve tvaru X nebo s rybářskou sítí a rybami.
Dnešní vzhled získal kostel po několikaleté generální opravě, která byla dokončena roku 1993. Během opravy kostela bylo nalezeno několik kamenných reliéfů, které byly do té doby součástí schodiště. Na jednom z kamenů je například znázorněna . Původ a účel kamenných reliéfů se ale nepodařilo zjistit. Všechny nalezené reliéfy byly upevněny na vnější zdi kostela. Z druhé strany kostela můžeme vidět dvě , které jsou poslední dosud zachované ze skupiny soch, které stály na Svatém kopečku. Dříve se vrchu říkalo Olivetská hora (Ölberg), snad podle stejnojmenné hory v Jeruzalémě, kde je největší židovský hřbitov na světě . Sochy pak byly ke kostelu přemístěny, aby se zachovala jejich památka.
Žulový sloup s pískovcovou sochou Panny Marie s Ježíškem byl za druhé světové války z náměstí odstraněn a chátral kdesi v úkrytu za kostelem. Teprve v roce 2004 se ho podařilo opravit a přemístit zpátky. Mariánský sloup vznikl v roce 1699. Od druhé světové války po něm na lubském náměstí zbylo jen prázdné místo. Pamětníci iniciovali před několik lety akci na obnovu sloupu na původním místě. Podařilo se sesbírat peníze a památku opravit a přemístit. Sloup je v České republice raritou, protože podobných sloupů je u nás jen několik. Socha Madony je totiž oboustranná. Je to jedna figura, ale tvář má z obou stran. Ježíška drží v náručí vpředu i vzadu. Památka byla slavnostně odhalena při lubských slavnostech, které připadly na významný křesťanský svátek Nanebevzetí Panny Marie.
Historie města je velmi stará a začíná už ve 12 století, kdy okolí osídlovali Slované. Tehdy se obec jmenovala Schommpach. Ve státním archivu v Mnichově se nachází pergamenová listina římského krále Ludvíka Bavora, který povýšil Luby na město s právem pořádat týdenní trhy. Ve 14.století se Luby dostaly pod správu císaře Karla IV jako manské léno, roku 1319 byly povýšeny na město a roku 1370 se staly majetkem českých králů. Majitelé lubského panství se poměrně často střídaly. Nejdéle, asi 150 let, byly Luby v držení rodu Písniců (Piessnitz), kteří nechali v Horních Lubech postavit zámek. Zajímavé bylo období v letech 1798-1816, kdy panství patřilo 73 lubským a chebským měšťanům a sedlákům. V roce 1868 pak připadly Luby pod správu města Cheb. V roce 1921 oslavily Luby 600 let od povýšení na město a v roce 1927 byla na náměstí odhalena (nikoliv houslisty, jak se někde chybně píše), který se od té doby stal symbolem města.
Významný rozvoj města podnítilo zahájení provozu na železniční trati Tršnice - Luby v roce 1900. Město se do začátku 1. světové války rozrostlo o 200 domů a vznikly nové části města jako je Zálubí a Pětidomí. Naopak po 2. světové válce a odsunu německého obyvatelstva se Luby hodně vylidnily, což znamenalo pro Luby výrazný úpadek. Mnoho domů, zvláště ze staré zástavby nebylo užíváno a tak musely být postupně bořeny. Tento osud potkalo v Lubech na 300 domů. Místo nich se pak za socializmu začaly stavět paneláky. Naštěstí tato doba už je za námi a Luby začínají opět vzkvétat.
V Lubech můžeme vidět několik zajímavostí. Na lubském náměstí stojí Mariánský sloup a začíná zde naučná stezka Lubsko. Ta má 17 zastávek a je možné ji projet i na kole. Nad radnicí je opravený kostel sv. Ondřeje a nově rekonstruovaná kašna.
Další místa se připravují.
Datum aktualizace
5. 11. 2006 - 17:05