Právní názory veřejného ochránce práv za r.2004

Stalo se již tradicí, že Vám Krajský úřad Karlovarského kraje předkládá právní názory veřejného ochránce práv v souhrnné zprávě za rok 2004 k přiblížení obecných informací o rozsahu a obsahu činnosti veřejného ochránce práv, příklady typických či jinak zajímavých konkrétních podnětů, kterými se v příslušném roce zabýval. Tato tradice vyvolává řadu kladných ohlasů.

Následující příklady podnětů jsou pro přehlednost členěny do skupin podle právních oblastí, jichž se předmět podnětu týká. Je ovšem třeba podotknout, že k tomuto členění bylo nutno přistoupit s určitou mírou zobecnění, neboť většinu z nich, jako všechny reálné právní vztahy, není možno jednoznačně podřadit pod jeden obor práva, ale zpravidla se dotýká několika z nich. Každá z právních oblastí je v úvodu vybavena obecnou informací a komentářem veřejného ochránce práv, příklady podnětů pak jsou pro snazší orientaci uvedeny určitou podobou „právní věty“, obdobně jako tomu bývá u judikatury soudů.

Témata:

1. Zdravotnictví a péče o zdraví ………………………………………………………….2

- činnost orgánů ochrany veřejného zdraví

2. Stavba a regionální rozvoj

- územní plánování a územní řízení ………………………………………....……5

- stavební a kolaudační řízení …………………………………………..……….7

- řízení o odstranění staveb ………………………………………….………….9

- péče o nemovité kulturní památky…………………………………..………..12

- dodržování pracovních předpisů a principů dobré správy na úseku staveb….....13

3. Poplatky …………………………………………………………………………...…16

- místní a správní poplatky a řízení o nich

4. Ochrana životního prostředí …………………………………………………..……….18

- ochrana přírody, krajiny a vod ……………………………………..………...20

- ochrana ovzduší …………………………………………………….………..21

- ostatní případy související s ochranou životního prostředí …………......………22

5. Vnitřní správa

- matriční úřady ………………………………………………………..………24

- evidence obyvatel, občanské průkazy, osvědčování státního občanství …......…27

6. Doprava a spoje

- správa na úseku pozemních komunikací ………………………………...……29

- dopravně správní agendy ……………………………………………….……31

7. Správní trestání, řízení k ochraně pokojného stavu

- přestupky a jiné správní delikty ………………………………………...…….33

- řízení o poskytnutí ochrany pokojného stavu ………………………...……….36

8. Dohled státu nad územní samosprávou a právo na informace

- dohled státu nad územní samosprávou ………………………………......…...37

- právo na informace ………………………………………………………….40

- správa na úseku školství …………………………………………………….41

9. Samostatná působnost územně samosprávných celků ………………...……………….44

1. Zdravotnictví

Činnost orgánů ochrany veřejného zdraví

V roce 2004 bylo z této oblasti doručeno 31 podnětů.

Řada občanů se obrátila na ochránce se stížnostmi na hluk z provozoven služeb, z restaurací, diskoték a barů, z veřejných produkcí hudby, ale také hřišť. Občané namítali překročení hlukových limitů, narušení pohody bydlení, nečinnost krajských hygienických stanic a jejich nedostatečnou součinnost s příslušnými stavebními úřady. Příčiny těchto problémů byly mnohdy skryty v nerespektování stanoviska vydaného příslušným okresním hygienikem v minulosti či jeho nezapracování stavebním úřadem do kolaudačního rozhodnutí, které se během času stalo nepřezkoumatelným.

Některé krajské hygienické stanice odmítají věcnou příslušnost a u restaurací a obdobných provozoven nepřistupují k měření hlukové zátěže s odůvodněním, že se jedná o hlasové projevy osob, které nelze podle nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací měřit. Stavební úřady zase odmítají jakkoliv působit ve věci snížení hlučnosti a namítají, že bez zjištění překročení hlukových limitů nelze přistoupit k nařízení nezbytných úprav. Ochránce se setkal rovněž s případem, kdy nebylo měření provedeno, neboť se podle vyjádření krajské hygienické stanice jednalo v případě veřejné produkce hudby o nahodilou událost. Za nahodilou událost přitom považovala stanice skutečnost, že jde o veřejnou produkci hudby organizovanou jedenkrát ročně. Možnost přijmout opatření ke snížení hlučnosti však má podle názoru ochránce jak krajská hygienická stanice, tak stavební úřad.

V případě hřišť krajské hygienické stanice věcnou příslušnost k řešení problematiky odmítají s poukazem na to, že se jedná o hluk pocházející z hlasových projevů osob na veřejném prostranství, a proto, ačkoliv lze přistoupit k měření hluku, nelze z výsledků vyvodit žádné sankce či jiná opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Stavební úřady u hřišť často plošně popírají, že se jedná o stavbu podle veřejného práva stavebního, a z toho vyvozují svou absolutní nepříslušnost.

Na veřejného ochránce práv se často obracejí občané se stížnostmi na nečinnost správních úřadů, když se znovu neúspěšně snaží dosáhnout prošetření svých stížností upozorňujících na výskyt plísní v bytě. Dochází k situacím, kdy se krajská hygienická stanice odmítne danou problematikou zabývat s odkazem na nedostatek působnosti a odkáže občana na příslušný stavební úřad. Stavební úřad opětovně odkazuje občana zpět na krajskou hygienickou stanici.

Odmítání působnosti a odkazování na jiný správní úřad, kdy správní úřady navzájem nespolupracují a nesnaží se dostatečně aktivně kompetenční konflikty odstranit, není podle názoru veřejného ochránce práv hospodárné a nesvědčí o dobré kvalitě veřejné správy. Takový postup je v rozporu s principy dobré správy, mezi něž bezpochyby patří projednání jakéhokoliv podnětu občana bez zbytečných průtahů a ve vzájemné spolupráci, spadá-li řešení věci do působnosti více správních úřadů.

Výše uvedená zjištění vedla ochránce k zahájení šetření z vlastní iniciativy, jež má mimo jiné za cíl nashromáždit poznatky o aplikaci zákona o ochraně veřejného zdraví a příslušného nařízení vlády a přispět k odstranění výkladových nejasností a sjednocení postupu dotčených orgánů státní správy.

Podnět sp. zn.: 287/2003/VOP/SN

Nelze-li při stížnostech na překračování limitů hluku při užívání stavby dovodit rozpor s kolaudačním rozhodnutím, je možno přistoupit k řešení věci podle ustanovení § 87 stavebního zákona, kterým jsou upraveny podmínky pro nařízení tzv. nezbytných úprav, lze-li dovodit na takovém opatření veřejný zájem (obecně chráněný zákonem o ochraně veřejného zdraví). V takových případech je žádoucí, aby stavební úřad spolupracoval s příslušnou hygienickou stanicí.

Na veřejného ochránce práv se obrátilo společenství vlastníků jednotek z města P. zastoupené panem K. (dále jen „stěžovatel“) s výhradami k postupu odboru výstavby (dále jen „stavební úřad“) při řešení stížností a podnětů uplatňovaných stěžovatelem ve věci obtěžování hlukem (překračování jeho přípustných hodnot) v důsledku provozu hudebních produkcí. Podle názoru stěžovatele je příčinou tohoto stavu věcí užívání uvedené stavby v rozporu s vydaným kolaudačním rozhodnutím.

Šetřením ochránce zjistil, že obsah předmětného kolaudačního rozhodnutí není natolik jednoznačný a srozumitelný, aby z něho bylo možno bez pochybností dovodit soulad nebo rozpor užívání stavby s kolaudačním rozhodnutím. Jde tedy beze všech pochyb o rozhodnutí neurčité, a tím i nezákonné. I přes určité počáteční průtahy, procesní nesrovnalosti a nedostatečnou spolupráci mezi stavebním úřadem a hygienickou stanicí bylo postupně dosaženo účinného řešení prostřednictví aplikace § 87 stavebního zákona. I když si řešení případu vyžádalo delší dobu, majitel předmětné stavby posléze respektoval rozhodnutí stavebního úřadu a zpracoval projektovou dokumentaci jako podklad pro následné rozhodnutí stavebního úřadu dle citovaného zákonného ustanovení.

Podnět sp. zn.: 103/2004/VOP/EH

Řádně odůvodněné uložení pokuty orgánem veřejného zdraví za prokázaný přestupek v přiměřené výši na úseku zdravotnictví je postup v souladu s platnými právními předpisy.

Na veřejného ochránce práv se obrátil pan R. M. s podnětem, v němž kritizoval orgány ochrany veřejného zdraví za uložení pokuty v souvislosti s provedením hygienického dozoru na dětském táboře. Argumentoval tím, že vytčená pochybení byla následně napravena. Domníval se, že se mu hygienická služba snažila vnutit, že poškozoval zdraví dětí.

Na základě přezkoumání případu veřejný ochránce práv neshledal pochybení orgánů ochrany veřejného zdraví, které by odůvodňovalo jeho zásah. Orgán ochrany veřejného zdraví kontrolou zjistil, že se provozovatel tábora pro děti dopustil dvou přestupků na úseku zdravotnictví. Na základě odmítnutí zaplatit blokovou pokutu došlo poté k řízení provedenému podle zákona o přestupcích a zákona o správním řízení, v němž byla ze strany krajské hygienické stanice uložena pokuta ve výši 1 000 Kč. Rozhodnutí následně potvrdil i hlavní hygienik ČR. Výše pokuty byla řádně a dostatečně odůvodněna. Veřejný ochránce práv stěžovateli objasnil přiměřenost postupu orgánů ochrany veřejného zdraví a upozornil jej současně, že přímo v rozhodnutí o uložení pokuty je uvedeno, že k poškození zdraví nedošlo.

Krajský úřad je oprávněn provádět kontrolu poskytované zdravotní péče i v případech, kdy vzniknou pochybnosti, že tato péče nebyla poskytnuta lege artis. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se stejnou stížností zabývaly orgány činné v trestním řízení. Zjištěná pochybení nemusí mít znaky trestného činu, mohou však zakládat jinou odpovědnost než trestněprávní.

Na veřejného ochránce práv se obrátila paní P. L. se stížností na zdravotnický personál domova důchodců s žádostí o pomoc ve věci řádného prošetření úmrtí své matky, paní A. V. V rámci prověřování trestního oznámení byla nařízena soudní pitva. Z informace o jejích výsledcích zjistila paní P. L., že matka měla zlomená žebra, za pobytu v domově důchodců byla depresivní a že kromě léků předepsaných lékařem dostávala léky na tišení bolesti. Ochránce zahájil šetření u krajského úřadu, který podle zákona o veřejném zdravotním pojištění prošetřuje stížnosti na poskytnutou zdravotní péči.

Po přijetí paní A. V. do domova důchodců nebyli její rodinní příslušníci spokojeni se zdravotní péčí, které se paní A. V. v domově dostávalo. Z důvodu zhoršení zdravotního stavu ji nechali převézt na interní oddělení nemocnice. Podle tvrzení paní P. L. byla pacientka dehydrovaná a silně utlumená léky. Po dvou dnech zaměstnanci nemocnice paní P. L. telefonicky sdělili, že její matka zemřela. Dne 4. října 2002 se následně paní P. L. obrátila na okresní úřad se stížností na zdravotnický personál domova důchodců. Okresní úřad dne 5. listopadu 2002 stížnost vyřídil se závěrem, že zdravotnický personál domova důchodců nepochybil. Proti tomuto rozhodnutí se paní P. L. odvolala a požadovala nové prošetření stížnosti. Odbor sociálních věcí krajského úřadu jí sdělil, že se na vyřizování stížností nevztahuje správní řád, a není proto možno se v případě nesouhlasu s vyřízením odvolat. Dále sdělil, že v dané věci nelze vést ze strany krajského úřadu další řízení, protože se stejnou věcí zabývají i orgány činné v trestním řízení. Krajský úřad paní P. L. doporučil vyčkat výsledků šetření etické komise České lékařské komory (dále jen „ČLK“).

V závěrečné zprávě o výsledcích šetření veřejný ochránce práv konstatoval, že jedním z principů dobré správy je zásada posuzování podání podle jeho obsahu, nikoliv dle označení. Krajský úřad se touto zásadou při vyřizování stížnosti paní P. L. neřídil. Skutečnost, že se stížností již zabývaly orgány činné v trestním řízení, neznamená, že z tohoto důvodu nelze vést šetření v dané věci ze strany krajského úřadu. Zjištěná pochybení nemusí mít znaky trestného činu a mohou zakládat jinou odpovědnost než trestněprávní. Rovněž skutečnost, že se stížností zabývá ČLK, nevylučuje a priori možnost, aby se jí zabýval i krajský úřad. Obecně je to právě a pouze krajský úřad, který je oprávněn z pozice registrujícího orgánu sankcionovat nestátní zdravotnická zařízení v souladu se zákonem o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních.

Pokud krajský úřad neprošetřil stížnost v lednu roku 2003, mohl tak učinit v prosinci téhož roku, kdy byl k tomu vyzván veřejným ochráncem práv, a to jako orgán příslušný podle zákona o veřejném zdravotním pojištění. Krajský úřad požádal okresní sdružení lékařů ČLK o nové prošetření případu. Tímto postupem zúžil de facto okruh subjektů, na které se může pojištěnec v souladu se zákonem obrátit. ČLK ale věc neprošetřila, což krajský úřad nezaregistroval. Jelikož stížnost paní P. L. nebyla nově prošetřena tak, jak krajský úřad uvedl, nemohly být stěžovatelce sděleny ani výsledky nového šetření, a tudíž stížnost nebyla vyřízena. Postup krajského úřadu vyhodnotil ochránce jednak jako porušení zákona o veřejném zdravotním pojištění, jednak zákona o péči o zdraví lidu a zákona o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních. Krajský úřad poté přijal opatření k nápravě, navržené veřejným ochráncem práv, a k prošetření úmrtí paní A. V. bude ustanovena územní znalecká komise.

2. Stavby a regionální rozvoj

Územní plánování a územní řízení

V roce 2004 bylo z této oblasti doručeno 25 podnětů.

Územní plánování je problematikou, která i v roce 2004 zůstala v centru pozornosti občanů. Nejvíce stížností směřovalo proti nezařazení pozemků do zóny pro výstavbu nebo naopak proti jejich zařazení do zóny biokoridoru, lesoparku apod. Ačkoliv působnost ochránce lze vztáhnout pouze na proces pořizování územně plánovací dokumentace, většina stížností brojila proti jejímu schvalování či se dožadovala její změny. Schválení a změny územně plánovací dokumentace náleží do samostatné působnosti územně samosprávných celků, jež leží mimo působnost ochránce.

Veřejný ochránce práv se v rámci své činnosti opakovaně setkává s podceněním a zanedbáním role a významu územního plánování při ovlivňování podoby lidských sídel a krajiny. Ochránce je často konfrontován s případy, kdy obce nemají dosud schváleny územní plány nebo schválenou územně plánovací dokumentaci nedodržují, případně ji neumějí aktivně využívat ve své činnosti. V této souvislosti nelze pominout, že obec jako schvalovatel územního plánu vystupuje v roli „manažera území“, neboť je to ona, kdo v podobě územně plánovací dokumentace formuje budoucí podobu území a zásadním způsobem ovlivňuje jeho fungování z hlediska regulace nejrůznějších zájmů prezentovaných posléze v regulativech funkčního využití území. Je třeba si uvědomit, že každé lidské sídlo se svým jedinečným vztahem ke krajině, respektive se svým umístěním v ní, je složitým urbanistickým organismem, jenž se vyvíjí v čase a prostoru s určitou setrvačností, proto každý neuvážený a předem důkladně nezhodnocený zásah může tento svébytný organismus a jeho fungování na dlouhou dobu negativním způsobem ovlivnit. Nahodilé a předem nepromyšlené zásahy do území jsou přitom trvalou ranou na urbanistické a architektonické tváři měst a obcí, kterou nelze zhojit v krátkém časovém horizontu, ale často až za dobu několika let za trvalého úsilí a vzájemné spolupráce orgánu územního plánování a stavebního úřadu.

Nepříznivým projevem podcenění významu územního plánování je potom jev „divokého urbanismu“ v krajině a sídelní struktuře. Jde o problém, který sužuje okolí velkých měst, především pak okolí Prahy. Nutno konstatovat, že podle poznatků ochránce v uvedených územích selhává územní plánování, a to zřejmě z vícerých příčin, které byly zmíněny výše (absence územních plánů venkovských obcí, popřípadě jejich nekvalitní podoba, nerespektování regulativů funkčního využití území). Výsledkem je bezkoncepční řešení rozvoje sídel projevující se typicky v přestavbě objektů v dosavadních rekreačních chatových oblastech s jejich následným užíváním k trvalému bydlení, což sebou přináší množství problémů, ať už jde o neexistenci odpovídající infrastruktury (problematická likvidace odpadních vod či odpadů), špatný přístup do lokalit včetně nedokonalého zajištění dopravní obslužnosti, nebo i konflikty mezi chataři a „novými“ obyvateli (např. spory o dodržování víkendového klidu). Mezi další projevy selhání územního plánování se pak řadí umisťování problémových staveb do těsné blízkosti obytných zón (průmyslové objekty či kapacitní silnice v sousedství obydlených území), architektonické ztvárnění zástavby narušující krajinný ráz území, potažmo tradiční strukturu a podobu vesnické zástavby, nebo i ohrožení přírodních hodnot území (zvláště chráněná území, biokoridory v krajině).

Problémem stávající právní úpravy pořizování územně plánovací dokumentace nadále zůstává, že neposkytuje právům vlastníků a uživatelů nemovitostí dostatečnou ochranu. Proti zamítnutí námitek (připomínek) se totiž nelze odvolat, stejně jako nelze dát postup pořizovatele přezkoumat soudem. Podle stavebního zákona se totiž na projednávání a schvalování územně plánovací dokumentace a územně plánovacích podkladů nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Tuto právní úpravu veřejný ochránce práv opakovaně kritizuje ve svých souhrnných zprávách, které každoročně předkládá Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, a činí tak i v této zprávě o své činnosti za rok 2004.

Veřejný ochránce práv považuje za nutné a žádoucí všechny shora zmíněné negativní jevy související s tématikou územního plánování důsledně kritizovat s cílem upozornit na význam územního plánování pro budoucí podobu a rozvoj krajiny a lidských sídel.

V územních řízeních zaznamenal veřejný ochránce práv procesní vady, ale také nedostatečné posouzení souladu návrhu na vydání územního rozhodnutí s územně plánovací dokumentací. Chybné posouzení souladu záměru stavebníka s územně plánovací dokumentací s sebou obvykle nese riziko vzniku odpovědnosti státu za vydání nezákonného rozhodnutí. Stavební úřady by neměly posouzení a způsob vypořádání se s platnou územně plánovací dokumentací podceňovat a měly by dbát na řádné odůvodnění a přezkoumatelnost svého rozhodnutí. Ochránce se při šetření podnětů opakovaně setkal se situacemi, kdy nebyla platná územně plánovací dokumentace respektována a v územním řízení byly zcela ignorovány další požadavky zákona na vydání rozhodnutí o využití území či umístění stavby (posouzení zásahu do krajinného rázu, vyjádření orgánu ochrany přírody a krajiny apod.). V tomto směru ochránce konstatoval, že rovněž dotčené orgány státní správy chránící zvláštní zájmy mají povinnost být dostatečně aktivní a samy včas využívat všech možností, jak na nerespektování zákonného postupu či nevypořádání se s jejich negativními odbornými stanovisky upozornit.

Podnět sp. zn.: 3631/2004/VOP/MH

Stávající právní úprava územního plánování podle veřejného ochránce práv neposkytuje dostatečnou právní ochranu vlastníkům staveb a pozemků v případě jejich nesouhlasu s rozhodnutím o jejich námitkách proti řešení funkčního využití území schváleného zastupitelstvem obce v územním plánu. Tuto právní úpravu veřejný ochránce práv opakovaně kritizuje ve svých souhrnných zprávách, které každoročně předkládá Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR.

Veřejnému ochránci práv byl doručen podnět paní J. R., jímž se na ochránce obrátila s žádostí o pomoc a radu ve věci výstavby rodinného domku. Stěžovatelka uváděla, že chtěla postavit malý rodinný domek pro své děti, na stavebním úřadě jí však bylo řečeno, že od doby, kdy byla schválena změna územního plánu, byla na pozemek uvalena stavební uzávěra, což stěžovatelka vnímala jako zásah do svých vlastnických práv a daný postup považovala za špatný.

Podnět musel být odložen, neboť schvalování územního plánu probíhá v režimu samosprávy, kde působnost veřejného ochránce práv není dána. Působnost ochránce je dána až v procesu řízení o územním rozhodnutí, které již probíhá v režimu správního řízení. V konkrétním případě, pokud by územní rozhodnutí bylo v souladu s územním plánem obce, přijatým v samostatné působnosti, však stěžovatelka nemůže být v meritorní obraně proti němu úspěšná. Ochránce proto paní J. R. sdělil, že není sama, kdo se na něj v podobném případě obrátil s námitkou porušování vlastnických práv. V těchto a podobných případech však ochránce nemůže poradit nic jiného než usilovat o změnu územního plánu prostřednictvím zastupitelstva obce (města), neboť stávající právní úprava vylučuje možnost soudního přezkumu územně plánovací dokumentace. Samotný proces jejího pořízení neprobíhá v režimu správního řízení, proto se proti jeho konečné podobě nemohou vlastníci staveb a pozemků ani odvolat.

Stavební a kolaudační řízení

V roce 2004 bylo z této oblasti doručeno 235 podnětů.

Při šetření podnětů směřujících vůči stavebním úřadům při stavebních a kolaudačních řízeních se veřejný ochránce práv často setkává se stížnostmi na délku jednotlivých řízení. Nejsou výjimkou řízení vlekoucí se více než dva, tři roky, na která pak navazují stavební řízení obdobné délky. Příčinu tohoto krajně neuspokojivého stavu přitom nelze vždy charakterizovat přímo jako nečinnost stavebních úřadů. Častým důvodem je i důsledné využívání opravných prostředků účastníky řízení, a následkem toho pak několikanásobné projednávání věci v odvolacím, případně v mimoodvolacím řízení a její opakované vracení správnímu orgánu první instance. Znepokojující je přitom skutečnost, že důvody, pro které jsou rozhodnutí rušena, ve značné části případů nespočívají ve věci samé, ale v chybném postupu stavebních úřadů při řízení a vydávání rozhodnutí, lze je tedy označit za důvody procesního charakteru. Nelze přitom říci, že by se tak stávalo např. pouze při umisťování a povolování komplikovaných velkých investičních záměrů (blíže viz část III. zprávy), ale jde o obecný problém. Častou chybou je tak např. nerozhodování o námitkách podjatosti pracovníků stavebního úřadu. Veřejný ochránce práv proto neustále apeluje na obecní a krajské úřady, aby ve vzájemné spolupráci zlepšovaly a zkvalitňovaly činnost stavebních úřadů.

Další problematickou oblastí se jeví rozhodování stavebních úřadů o již existujících stavbách, a to zejména v souvislosti s jejich stavebně-technickým stavem. Mnohdy lze vysledovat snahu stavebních úřadů nahlížet na špatný technický stav staveb pouze jako na záležitost soukromého práva, kdy je povinností vlastníka vyrovnat se s případnými škodami takovým stavem způsobenými, čímž stavební úřady pomíjejí veřejný zájem na zachování staveb v takovém stavebně-technickém stavu, který by garantoval především jejich bezpečnost a zdravotní nezávadnost.

Přetrvávajícím problémem pak zůstává realizace výkonu rozhodnutí vydaných stavebními úřady, a to právě v případech, kdy se jedná o nařízení udržovacích prací či nařízení odstranění stavby. Veřejný ochránce práv neustává (např. i prostřednictvím tiskové konference na dané téma) takový stav kritizovat a případy, kdy stavební úřad nepřikročí k výkonu rozhodnutí a je nečinný, opakovaně hodnotí jako závažné pochybení při výkonu státní správy.

Samostatnou kapitolou, blíže zmíněnou v části III. této zprávy, je pak nečinnost ministerstva pro místní rozvoj zejména při vyřizování podnětů k přezkoumání pravomocných rozhodnutí podřízených správních orgánů.

Podnět sp. zn.: 236/2003/VOP/KČ

Nečinnost stavebního úřadu ve věci rozsáhlé nepovolené výstavby nelze omlouvat složitostí případu ani nedostatečným personálním vybavením úřadu.

Na ochránce se obrátil vlastník domu v obci Ú., která leží v blízkosti hlavního města, s tím, že příslušný stavební úřad je nečinný ve věci rozsáhlé nepovolené výstavby rodinných domů za hranicí zastavěného území obce. Ochránce provedl široce pojaté šetření, v jehož průběhu prostudoval více než tři sta nejrůznějších dokumentů a opakovaně prováděl šetření i na místě samém.

Šetřením veřejného ochránce práv bylo zjištěno, že celý případ má počátky již v roce 1996 a týká se celkem sedmi rodinných domů a několika souvisejících drobných staveb. Zatímco první dva domy byly řádně povoleny a postaveny ještě před schválením územního plánu obce Ú., další stavby byly postaveny až po schválení územního plánu a v rozporu s ním. Přesto byly tři z nich dodatečně povoleny stavebním úřadem a v případě ostatních, které povoleny nebyly a mělo u nich být vedeno řízení o odstranění stavby, byl stavební úřad nečinný. Přitom celá výstavba se nachází na zemědělské půdě, na pozemcích, které nejsou určeny k zastavění, a v bezprostřední blízkosti lesa a přírodního parku.

V rozsáhlém výčtu pochybení, která ochránce vytkl jednotlivým úřadům, figurovalo mj. chybné vydání souhlasů k vynětí pozemků ze zemědělského půdního fondu, nedostatečné postižení přestupků podle stavebního zákona, nečinnost ve věci odstranění staveb, nedostatečné vedení dokumentace ve správním řízení, nepostoupení podaných odvolání odvolacímu orgánu a mnohá další. Ochránce zaslal svou zprávu o šetření a později i své závěrečné stanovisko s návrhem opatření k nápravě všem příslušným správním úřadům včetně ministerstva pro místní rozvoj. Právě pod tlakem ministerstva a na základě závěrů ochránce probíhá v současné době snaha o napravení těch pochybení, u nichž je ještě náprava možná. Plnění navržených opatření k nápravě ochránce i nadále sleduje.

Podnět sp. zn.: 4282/2003/VOP/MH

Rozporný a nejednotný postup při výkonu státní správy vážným způsobem narušuje důvěru osob ve správnost a zákonnost rozhodování orgánu vykonávajícího státní správu. Takový postup je podle veřejného ochránce práv v rozporu s principem dobré správy.

Veřejný ochránce práv se zabýval podnětem manželů Z. a F. P., jímž se na ochránce obrátili s žádostí o prošetření postupu Magistrátu hl. m. P., a to ve věci kolaudačního řízení na stavbu kanalizace. Po šetření veřejného ochránce práv byla stavba zkolaudována.

Stěžovatelé uváděli, že jim odbor výstavby magistrátu povolil kolaudaci ucelené části vodovodního řadu, po přechodu kompetencí na odbor životního prostředí jim však magistrát odmítl ucelenou část kanalizace zkolaudovat. Stěžovatelé namítali, že je magistrát rozporným postupem a protichůdnými stanovisky odboru výstavby a životního prostředí dostal do zcela bezvýchodné situace a na pokraj existenčních problémů, neboť kvůli nezkolaudované kanalizaci nemohou zkolaudovat rodinný dům, nemohou se nastěhovat, uvolnit stávající byt a začít splácet nemalé dluhy za půjčku na stavbu rodinného domu.

Veřejný ochránce práv konstatoval, že jedním ze základních principů demokratického právního státu je princip právní jistoty a princip předvídatelnosti rozhodování. Na úseku veřejného práva stavebního se tento princip projevuje mimo jiné v tom, že stavebník je oprávněn očekávat řešení právních situací správními orgány ve stejných situacích stejně. Pokud správní orgán zvolí určité právní řešení jedné situace, je účastník správního řízení podle ochránce oprávněn důvodně předpokládat, že toto řešení bude zvoleno i v dalším případě, kdy lze situaci označit za stejnou či velmi obdobnou. Narušení tohoto principu vede podle veřejného ochránce práv k velmi vážnému oslabení důvěry občana ve správnost rozhodování orgánů státu, a tím také k významnému narušení již zmíněného principu právní jistoty.

Řízení o odstranění staveb

V roce 2004 bylo z této oblasti doručeno 54 podnětů.

Již ve třech předchozích souhrnných zprávách předložených Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR podrobil veřejný ochránce práv kritice nedobrý stav panující na úseku veřejného práva stavebního v oblasti výkonu rozhodnutí (exekucí). Již vyslovenou kritiku musí ochránce po zkušenostech s řešením podnětů v roce 2004 zopakovat.

Nadále přetrvává stav, kdy stavební úřady nejsou schopny a ochotny výkon svých rozhodnutí zajistit, a naplnit tak princip právní jistoty spočívající v oprávněném očekávání osob, že rozhodnutí orgánů státu budou realizována a jejich splnění bude ze strany správních úřadů efektivně zajištěno. Veřejný ochránce práv upozorňuje na to, že současný stav, kdy rozhodnutí stavebních úřadů nejsou ze strany stavebníků respektována a stavební úřady mnohdy tolerují existenci nezákonně realizovaných staveb, vede k vážnému oslabení důvěry v rozhodování správních orgánů a je třeba usilovat o to, aby byl tento stav změněn.

Podnět sp. zn.: 1409/2003/VOP/MH

Stavební úřad je povinen nařídit odstranění stavby postavené na cizím pozemku bez souhlasu jeho vlastníka, pokud stavebník neprokáže soulad stavby s veřejným zájmem a nedoloží vlastnické právo k pozemku nebo důkaz o tom, že se obrátil s žalobou na soud dle § 135c odst. 3 občanského zákoníku. V případě, že se stavebník na příslušný soud dle uvedeného ustanovení občanského zákoníku obrátí, je stavební úřad povinen správní řízení přerušit a vyčkat rozhodnutí soudu.

Na veřejného ochránce práv se obrátila stěžovatelka se žádostí o přezkoumání postupu Úřadu městského obvodu O., odboru výstavby, dopravy, investic a životního prostředí, ve věci zastavení řízení o odstranění stavby oplocení umístěné na cizím pozemku. Stavební úřad stavbu navzdory absenci vlastnického práva stavebníka k pozemku dodatečně povolil s odůvodněním, že pokud nedojde mezi stranami sporu k dohodě, přistoupí stavební úřad k dodatečnému povolení stavby.

Veřejný ochránce práv tento postup odmítl s tím, že jej nepovažuje za správný, a pokud se k němu stavební úřad přiklonil, dopustil se závažného pochybení a významného narušení jednoho z klíčových principů veřejného stavebního práva, neboť stavební zákon přísně zapovídá dodatečné povolení stavby na cizím pozemku v rámci řízení dle ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona bez souhlasu a proti vůli vlastníka pozemku. Stavební úřad nemůže podle názoru veřejného ochránce práv přistoupit k dodatečnému povolení stavby oplocení bez souhlasu vlastníka stavbou dotčeného pozemku. Mohl by tak učinit pouze za předpokladu, že by se vlastníci stavby úspěšně domohli žalobou dle § 135c občanského zákoníku zřízení práva věcného břemene k části pozemku za náhradu. Stavební úřad měl podle ochránce řízení o odstranění stavby přerušit za účelem umožnění vlastníkům stavby oplocení podat žalobu dle § 135c občanského zákoníku. Pro případ, že by vlastníci oplocení žalobu ve stanoveném termínu k soudu nepodali, musel by rozhodnout o nařízení odstranění stavby, jiné řešení by bylo v rozporu se stavebním zákonem.

Podnět sp. zn.: 1497/2003/VOP/SN

Ochránce označil za chybný takový postup, kdy dochází k opakovanému pokutování stavebníka podle ustanovení § 105 odst. 3 písm. d) stavebního zákona za to, že ve stanoveném termínu stavbu neodstranil.

Veřejný ochránce práv vedl šetření na základě podnětu občana J. K., kterému byla opakovaně uložena pokuta odborem přestupkovým a právním příslušného městského úřadu (dále „OPP Mě Ú“) dle citovaného ustanovení stavebního zákona.

Úvodem je nutno předeslat, že dle citovaného zákonného ustanovení se přestupku dopustí ten, kdo neprovede ve stanovené lhůtě rozhodnutí příslušného stavebního úřadu o odstranění stavby. Jde o přestupek, který nelze postihovat opakovaně, neboť nemá charakter tzv. trvacího přestupku. Vzniká jednorázově, pouze jedenkrát, a to právě v okamžiku marného uplynutí lhůty stanovené pro odstranění stavby (tj. nejde o trvající protiprávní činnost), a může tedy být pouze jedenkrát postižen, a to v zákonem stanovené jednoleté lhůtě. Veřejný ochránce práv navrhl nápravu spočívající v přezkoumání vadného sankčního rozhodnutí OPP Mě Ú (opakovaně postihujícího tentýž přestupek stěžovatele) prostřednictvím krajského úřadu v řízení mimo odvolání, avšak bez úspěchu, neboť krajský úřad zaujal ve věci stanovisko shodné se závěrem podřízeného úřadu. Argumentaci obou úřadů lze stručně shrnout tak, že přestupce je úmyslně nečinný, a tím jeho přestupek pokračuje i po uplynutí lhůty stanovené k dobrovolnému splnění uložené povinnosti, tj. k odstranění stavby. Přestupek dle názorů zmíněných úřadů trvá, dokud stavebník sám nepovolenou stavbu (a tedy i protiprávní stav, který touto stavbou založil) dobrovolně neodstraní.

Protože krajský úřad návrh veřejného ochránce práv k nápravě nerespektoval, neměl ochránce jinou možnost než vyrozumět o celé situaci ministerstvo pro místní rozvoj jako vyšší správní úřad. Ministerstvo pro místní rozvoj se ztotožnilo se závěrem veřejného ochránce práv a kromě toho, že zajistilo, aby krajský úřad zahájil řízení o přezkoumání vadného sankčního rozhodnutí v řízení mimo odvolání, prodiskutovalo obecně problematiku přestupku popsaného výše citovaným ustanovením stavebního zákona na nejbližší poradě s krajskými úřady se závěrem, že pokutu za tento přestupek opakovaně ukládat nelze.

Výsledek šetření veřejného ochránce práv měl tedy nejen pozitivní dopad na dořešení konkrétně posuzovaného případu, ale vedl i ke sjednocení výkladu uvedené problematiky v celostátním měřítku.

Podnět sp. zn.: 3514/2004/VOP/MH

Právní povinností stavebníka je učinit veškeré kroky k tomu, aby pravomocné rozhodnutí orgánu státní správy bylo realizováno, a byl tak naplněn princip právní jistoty spočívající v důvodném předpokladu, že stavba bude na základě rozhodnutí příslušných orgánů odstraněna. Nečinnost stavebního úřadu při výkonu rozhodnutí o odstranění stavby je v rozporu se stavebním řádem a také s principy dobré správy.

Je povinností správních orgánů přispívat svou činností k pokojnému řešení konfliktů mezi vlastníky staveb a pozemků, a to s ohledem na princip sousedské tolerance zakotvený v občanském zákoníku, jehož by si měli být všichni vlastníci vědomi.

Veřejný ochránce práv se zabýval podáním paní B. C., která si stěžovala na nečinnost ve věci výkonu rozhodnutí o nařízení odstranění nepovolené stavby otáčecí plochy a komunikace. Z písemností, které ochránci stěžovatelka zaslala, vyplynulo, že pravomocné rozhodnutí odboru dopravy Mě Ú R. nebylo splněno, neboť stavba ve stanovené lhůtě odstraněna nebyla. K jejímu odstranění nakonec došlo, byť bylo možné na straně stavebníka, města K. L., vysledovat jisté stopy váhání z obav nad důsledky výkonu tohoto rozhodnutí. V závěrečné zprávě o ukončení šetření tohoto případu ochránce konstatoval, že k tomu, aby byl v dané lokalitě opět navozen tzv. pokojný stav, je třeba v nezbytné míře zajistit pokojný přístup ke všem stavbám, které se zde nacházejí, a současně to, aby při zajištění tohoto přístupu nebyli ve svých vlastnických právech rušeni či obtěžováni jiní vlastníci.

Péče o nemovité kulturní památky

V roce 2004 bylo z této oblasti doručeno 11 podnětů.

Na úseku památkové péče se veřejný ochránce práv setkává s podněty směřujícími vůči postupu orgánů státní památkové péče u nemovitostí již prohlášených za kulturní památku (několikrát občané poukázali na nečinnost orgánů při upozorněních na hrozící poškození či jiné znehodnocení kulturních památek). V takovém případě působí ochránce na aktivování nástrojů, k jejichž aplikaci mají orgány státní památkové péče přistupovat z úřední povinnosti.

Samostatnou pozornost si pak zaslouží i prohlašování věcí za kulturní památku, resp. podřazení některých věcí, movitých či nemovitých, případně jejich souborů pod určitý stupeň památkové ochrany (např. prohlášení památkové zóny). Podle zákona o památkové péči může ministerstvo kultury po projednání s krajským úřadem prohlásit území splňující podmínky zákona za památkovou zónu. Ochránce zjistil, že není zajištěna dostatečná komunikace ze strany ministerstva kultury a krajských úřadů s dotčenými obcemi, ať už při prohlašování památkových zón, či při samotném projednávání a přijímání koncepcí památkové ochrany. Přestože zákon nevyžaduje souhlas dotčené obce k prohlášení jejího území za památkovou zónu, dle názoru ochránce by měla mít obec přinejmenším prostor se k takovému návrhu vyjádřit a uplatnit své připomínky. Opačný postup by musel být posuzován jako jednání v rozporu s principy dobré správy.

Podnět sp. zn.: 1962/2004/VOP/KP

Ochrana práva na nedotknutelnost obydlí je ústavně zaručena, lze ji prolomit pouze na základě zákona. Ačkoliv zákon o státní památkové péči takové omezení umožňuje, je třeba jej vykládat tak, že vstup do obydlí je možný pouze za přítomnosti jeho vlastníka.

Veřejný ochránce práv se zabýval podnětem pana V. R., který se na ochránce obrátil se žádostí o prošetření postupu pracovníků památkové péče městského úřadu a územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v souvislosti s pořízením dokumentace objektu, k němuž byl podán návrh na prohlášení za kulturní památku. Stěžovatel uvedl, že pracovníci památkové péče vstoupili do jeho obydlí v době jeho nepřítomnosti, aniž by měli jeho souhlas či jej o nutnosti provést místní šetření a zdokumentování stavu objektu jakkoliv informovali. Orgány státní památkové péče pak ve svých vyjádřeních k problému neoprávněného vstupu do obydlí uváděly, že vstup do příslušných objektů za účelem zdokumentování jejich historických či jiných významných hodnot jim umožňuje zákon o státní památkové péči, který však bližší podmínky vstupu do objektů neřeší. Otázkou podmínek vstupu do příslušného objektu se pracovníci památkové péče nezabývali, o tom, že by jejich postupem mohlo dojít k porušení základních práv a svobod, neuvažovali. Problém spatřovali především v nedostatečné právní úpravě obsažené v zákoně o státní památkové péči a vzhledem k nedostatečné zákonné úpravě nezbylo než postupovat dle vlastního uvážení.

Veřejný ochránce práv v rámci šetření konstatoval, že pracovníci orgánů státní památkové péče uvedeným postupem nerespektovali čl. 12 Listiny základních práv a svobod zakotvující nedotknutelnost obydlí, když vstoupili do objektu, aniž měli k dispozici souhlas oprávněného uživatele ke vstupu. Přestože podmínky pro vstup pracovníků orgánů státní památkové péče do objektů určených k bydlení nejsou v zákoně o státní památkové péči nijak blíže upraveny, je nepřípustné, aby jejich pracovníci v případech nutnosti vstupu do obydlí za účelem zdokumentování památkových hodnot postupovali svévolně, dle svého momentálního uvážení. V takových případech, kdy zákonná úprava není dostatečná, je nutné hledat oporu k postupu v právních předpisech vyšší právní síly, tedy v předpisech ústavního práva. Ochránce postup orgánů státní památkové péče dále sleduje.

Dodržování procesních předpisů a principů dobré správy na úseku staveb

V roce 2004 bylo z této oblasti doručeno 44 podnětů.

Veřejný ochránce práv v průběhu roku 2004 opakovaně kritizoval praxi správních orgánů odmítajících pořizování kopií ze správních spisů účastníkům řízení a osobám, které prokázaly odůvodněnost požadavku na seznámení se s obsahem spisu. Tuto praxi veřejný ochránce práv odmítl a označil ji jako odporující principům dobré správy. Poukázal při tom na „princip otevřenosti spisů“ (open files rule) jako pravidla zajišťujícího a podporujícího otevřenost veřejné správy občanům. Veřejný ochránce práv je toho názoru, že správní orgány mají při vyřizování žádostí veřejnosti o poskytnutí informací volit nejprve cestu hledání argumentů, proč informace poskytnout, nikoliv postup opačný, kdy jsou ze strany úřadů nejprve hledány důvody, proč informaci osobám odepřít.

Námitky správních úřadů upozorňujících na to, že správní řád pořizování kopií neupravuje, podle názoru veřejného ochránce práv neobstojí, neboť správní řád je třeba vykládat s ohledem na dobu přijetí tohoto předpisu (rok 1967) s tím, že je třeba přihlédnout ke stavu dnešní kopírovací techniky. Správním řádem upravené právo nahlížení do spisů a činění výpisků je proto podle ochránce třeba interpretovat v kontextu výše uvedených hledisek, a jsou-li k tomu důvody, pak je třeba veřejnosti v maximální možné míře informace zajistit. Tato problematika je uspokojivě upravena v novém správním řádu, účinném od 1. 1. 2006.

Za účelem naplnění výše zmíněných kritérií otevřenosti veřejné správy informoval ochránce ředitele krajských úřadů o nežádoucí praxi odpírání pořizování kopií ze správních spisů. Jednání přineslo potřebný výsledek, neboť na úrovni ředitelů všech krajských úřadů, včetně magistrátu hl. města Prahy, bylo dosaženo dohody o tom, že kopie ze správních spisů budou pořizovány.

Při výkonu své působnosti, která zahrnuje kromě jiného i ochranu práv osob před nečinností úřadů, konstatoval veřejný ochránce práv opakovaně průtahy v řízení, či dokonce nečinnost správních orgánů. Výskyt tohoto nežádoucího jevu je citelný zejména v případě ministerstva pro místní rozvoj, které plní (kromě jiného) funkci vyššího správního úřadu vůči krajským úřadům a Magistrátu hlavního města Prahy na úseku přenesené působnosti, v oblasti územního plánování a stavebního řádu. Podání uplatněná proti postupu a rozhodnutím podřízených správních úřadů vyřizuje se zcela nepřiměřeným časovým odstupem, přičemž není výjimkou, když doba pro vyřízení trvá déle než půl roku.

Zákon sice nestanoví žádnou konkrétní lhůtu pro vyřízení tohoto druhu podání, což může vést i k úvaze příslušného správního úřadu, že je možné je vyřídit s libovolně dlouhým časovým odstupem, podobný výklad je ale nutno hodnotit jako nepřípustný. Kromě toho, že by jeho využití v praxi mohlo vést k marnému uplynutí prekluzivní tříleté lhůty pro přezkoumání pravomocného správního rozhodnutí v řízení mimo odvolání (bez ohledu na rozsah jeho vad a jejich dopad na práva osob), jednalo by se o typický příklad postupu v rozporu s principy dobré správy, zejména přiměřenosti a hospodárnosti při vyřizování podání občanů.

Ke značným průtahům ale v případě MMR dochází i při vyřizování opravných prostředků řádných (odvolání proti nepravomocným rozhodnutím) a mimořádných opravných prostředků, jako jsou návrhy na povolení obnovy řízení, o nichž je příslušný správní úřad povinen rozhodnout nejpozději ve lhůtě 30–60 dní ve smyslu § 49 správního řádu.

Tyto skutečnosti vedly veřejného ochránce práv mimo jiné k tomu, aby se nečinností MMR při vyřizování podání zabýval jako problémem vyžadujícím samostatnou pozornost.

Podnět sp. zn.: 4278/2003/VOP/SN

Přes absenci právní úpravy lhůty pro vyřízení podnětu k přezkoumání pravomocného správního rozhodnutí v řízení mimo odvolání je nutno konstatovat nečinnost v postupu toho správního úřadu, který na uvedený podnět nereaguje (nevyřídí ho) v přiměřené době. I když nejde v takovém případě o rozpor se zákonem, jedná se o typický případ postupu úřadu v rozporu s principy dobré správy.

Veřejný ochránce práv vedl šetření ve věci nečinnosti ministerstva pro místní rozvoj, která spočívala v nepřiměřeně dlouhém vyřizování podnětu občana J. Ž. k přezkoumání pravomocného správního rozhodnutí krajského úřadu. Podnět byl v tomto případě uplatněn v září r. 2003 a ještě ve druhé polovině r. 2004 nedošlo k jeho vyřízení, resp. nebylo na jeho základě zahájeno mimoodvolací řízení ani nebyl odložen a stěžovateli nevěděl, v jakém časovém horizontu může očekávat ukončení věci.

Nečinnost při vyřizování podnětu k přezkoumání pravomocného správního rozhodnutí může mít za následek kromě jiného také marné uplynutí tříleté prekluzivní lhůty pro přezkoumání pravomocného správního rozhodnutí. Po uplynutí takové lhůty se i nezákonné správní rozhodnutí stává nezměnitelným a nezrušitelným bez ohledu na to, jaký má vliv na práva či právem chráněné zájmy účastníků řízení.

Ministerstvo pro místní rozvoj posléze akceptovalo výtky veřejného ochránce práv s tím, že danou záležitost ukončí v termínu, který ochránce ve zprávě označil jako nejzazší. Nutno dodat, že případ byl poté ministerstvem skutečně v lednu 2005 uzavřen.

I když nelze v takovém případě dovodit rozpor se zákonem, jde o typický případ postupu úřadu v rozporu s principy dobré správy. V souladu s principy dobré správy je naopak takový postup správního úřadu, kterému nelze vytknout nepřiměřenost, účelovost, neefektivnost a jiné podobné znaky, pro něž sice nelze konstatovat nezákonnost, které jsou však přesto evidentně nežádoucí a ve svém důsledku mohou mít podobně tíživý dopad na práva osob jako v případě porušení zákona.

Podnět sp. zn.: 3591/2002/VOP/SN

Podání adresované úřadu musí být hodnoceno podle jeho obsahu. Namítá-li osoba nezákonnost pravomocného rozhodnutí, posoudí proto úřad podání jako podnět k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle ustanovení § 65 správního řádu. Neshledá-li svou příslušnost, je povinen postoupit věc úřadu příslušnému.

Paní B. K. si stěžovala ochránci na krajský úřad, že od poloviny roku 2002 nevyřešil její stížnost na nezákonné kolaudační rozhodnutí. Je sice pravda, že stěžovatelka formulovala svá podání nesrozumitelně, to však neznamená, že by se jimi neměl příslušný úřad vůbec zabývat. Po opakovaných dotazech veřejného ochránce práv, jakým způsobem bylo vlastně podání paní B. K. z r. 2002 vyřízeno, a po odkazech krajského úřadu na písemnosti, ze kterých nebylo zřejmé, jak bylo naloženo s uvedeným podáním, uzavřel ochránce své šetření jednoznačným konstatováním povinnosti krajského úřadu podání paní B. K. vyřídit. Vzhledem k tomu, že podáním byly vyjádřeny výhrady k zákonnosti pravomocného kolaudačního rozhodnutí, mělo být bráno jako podnět k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, neboť obsahově tento smysl dávalo (i když takto nebylo přímo nazváno).

Nutno dodat, že krajský úřad se ohradil proti konstatování veřejného ochránce práv, že by byl (od roku 2002) ve věci nečinný. Skutečností ale je, že vzhledem k obsahu podání je měl krajský úřad v r. 2002 postoupit k vyřízení příslušnému okresnímu úřadu, neboť v uvedené době ještě sám příslušný k posouzení prvoinstančního rozhodnutí ani otázek souvisejících nebyl. Protože tak neučinil, zůstala věc nevyřízena a od 1. 1. 2003 (v důsledku ukončení činnosti okresních úřadů) přešla do působnosti krajského úřadu ze zákona. Nevyřízena však zůstala až do doby, kdy se případem začal zabývat veřejný ochránce práv. Krajský úřad posléze sdělil veřejnému ochránci práv, že podání paní B. K. vyřídí jako podnět k zahájení řízení podle ustanovení § 65 správního řádu. Účel šetření tím byl splněn a nebylo dále nutno v něm pokračovat.

3. Poplatky

Místní a správní poplatky a řízení o nich

V roce 2004 bylo z této oblasti doručeno 16 podnětů.

Výsledky šetření podnětů napadajících správu místních poplatků bohužel svědčí o dosavadní nedostatečné úrovni odbornosti úředníků obecních úřadů, která se následně promítá do procesních pochybení. Z důvodu neznalosti obecní úřady například velmi často porušují zásadu přiměřenosti použitých prostředků při vymáhání místních poplatků. Ačkoliv mohou samy nařídit exekuci, obracejí se bez uvážení na advokáta, který následně požádá o výkon rozhodnutí soudního exekutora. Výše nákladů exekuce pak celkovou částku vymáhaného nedoplatku několikanásobně překročí, a to naprosto zbytečně.

Podnět sp. zn.: 1390/2004/VOP/BK

Pakliže obecní úřad v pozici správce místního poplatku přistoupí bez uvážení přiměřenosti svého postupu k vymáhání nedoplatku na místním poplatku prostřednictvím soudního exekutora, může se dopustit porušení zásady přiměřenosti daňového řízení. Stane se tak zejména tehdy, převyšuje-li výše nákladů exekuce (případně také jiných nákladů) několikanásobně celkovou částku vymáhaného nedoplatku, pokud přitom správce místního poplatku mohl bez jakýchkoliv překážek a neúměrného zatížení nařídit a provést sám exekuci stejným způsobem jako exekutor.

Stěžovatel napadl samotné vyměření místního poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů (dále jen „místní poplatek“) sdělením, že odpad nevytváří, pročež není povinen tyto „služby“ z důvodu jejich ne-využívání hradit. Brojil pak také proti postupu obecního úřadu při vymáhání místního poplatku. Namítl, že Česká správa sociálního zabezpečení provádí srážky z jeho důchodu, ačkoliv o exekučním řízení nebyl informován obecním úřadem ani soudním exekutorem. Měl za to, že nařízení exekuce nebylo řádně projednáno, a on tak nemohl uplatnit své námitky.

Ochránce šetřením zjistil, že se obecní úřad sám nevypořádal s odvoláními stěžovatele proti platebním výměrům ani je nepostoupil k rozhodnutí nadřízenému orgánu. Přestože odvolání nenabyla právní moci, vyznačil na nich doložku právní moci. Při vymáhání nedoplatku pak postupoval v rozporu se zásadou přiměřenosti (hospodárnosti) daňového řízení. Částečně z nedostatku znalosti vlastních oprávnění předal případ advokátovi a ten pak v zastoupení požádal o výkon rozhodnutí soudního exekutora. Exekuce byla následně vedena formou srážky z důchodu. Výše nákladů exekuce a nákladů oprávněného (celkem 8 910 Kč) tak několika-násobně převýšila celkovou částku nedoplatku (525 Kč), a to zcela zbytečně s ohledem na to, že obecní úřad je sám oprávněn nařídit exekuci (mimo jiné vydáním exekučního příkazu na srážku ze mzdy – z důchodu). Námitky stěžovatele směřující proti existenci jeho povinnosti úhrady místního poplatku z důvodu nevytváření odpadu musel ochránce s ohledem na právní úpravu odmítnout.

Již v průběhu šetření obecní úřad postoupil odvolání nadřízenému orgánu. V důsledku zjištění formálních vad rozhodnutí, které stěžovatel nenapadal, pak došlo k ověření neplatnosti rozhodnutí. (Na povinnosti stěžovatele k úhradě poplatku to nic nezmění, budou vydána nová, formálně bezvadná rozhodnutí.) Obecní úřad ochránci doložil, že exekutora o ověření neplatnosti rozhodnutí informoval a požádal jej o zastavení exekuce. Exekucí vymožené prostředky byly stěžovateli vráceny, za pochybení se mu obecní úřad omluvil. Na návrh ochránce obecní úřad zajistil proškolení svých úředníků.

Podnět sp. zn.: 408/2004/VOP/PJ

Dopustil-li se pan J. F. přestupku jednáním porušujícím zákaz volného pobíhání psů, který byl stanoven obecně závaznou vyhláškou města, přičemž právě tato pasáž vyhlášky neodporovala zákonu či ústavnímu pořádku a tohoto jednání se dopustil v době, kdy obecně závazná vyhláška jako celek ještě nebyla zrušena ani její účinnost pozastavena, je třeba na exekuční řízení provedené úřadem městského obvodu pohlížet jako na zákonné.

Na veřejného ochránce práv se obrátil pan J. F., který ve svém podnětu žádal o pomoc ve věci výkonu rozhodnutí o přestupku vydaného na základě později zrušené obecně závazné vyhlášky města Ú.

Podle ustanovení § 73 odst. 7 věty první zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, se pro výkon daňové exekuce použije přiměřeně občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. V kontextu citovaných ustanovení ochránce připustil, že tímto jiným důvodem by mohla být také zrušená obecně závazná vyhláška obce, která by mohla představovat „zvláštní překážku“ pro provedení exekuce rozhodnutí o přestupku. Rozhodnutí o přestupku by zůstalo nedotčeno s tím, že práva a povinnosti by podle takového rozhodnutí nebylo možné vykonat.

V posuzovaném případě však taková situace nenastala. Panu J. F. byla uložena pokuta za přestupek, když připustil volné pobíhání psa v okolí svého bydliště. Veřejný ochránce práv konstatoval, že volný pohyb psů lze do jisté míry regulovat obecně závaznou vyhláškou obce na rozdíl od chovu psů, přičemž každé ustanovení obecně závazné vyhlášky je třeba posuzovat z hlediska zákonnosti a ústavnosti samostatně.

Pobíhání psů spadá do oblasti místních záležitostí veřejného pořádku, neboť může narušit práva jiných osob (na zdraví, obtěžováním pachy, hlukem, znečišťováním veřejného prostranství apod.). Proto obecně závazná vyhláška města Ú. v části upravující volné pobíhání psů nebyla v rozporu s ústavním pořádkem.

Ochránce tedy dospěl k závěru, že uložená pokuta byla po panu J. F. vymáhána Úřadem městského obvodu Ú. oprávněně. Přitom bylo také přihlédnuto k tomu, že pan J. F. se přestupku dopustil v době, kdy obecně závazná vyhláška města Ú. jako celek ještě nebyla zrušena ani její účinnost pozastavena.

4. Ochrana životního prostředí

Pro podněty z oblasti ochrany životního prostředí, kterými se veřejný ochránce práv zabýval, a to nejen v roce 2004, ale i v letech předchozích, je typická jejich různorodost a zejména multidisciplinární charakter. Většina z nich v jednom podnětu zahrnuje současně provázanou problematiku několika oborů ochrany životního prostředí, ale i dalších oborů právních vztahů. Do právních vztahů z oblasti ochrany životního prostředí tak neoddělitelně prolíná zej-ména právo stavební, vstupuje do nich činnost orgánů ochrany veřejného zdraví, v řadě případů vedle správněprávních souběžně působí klasické občanskoprávní či obchodněprávní vztahy a spory. Veřejný ochránce práv proto v této souhrnné zprávě předkládá shrnutí svých zjištění z oblasti ochrany životního prostředí jako celku, aniž by speciálně komentoval jednotlivé skupiny podrobnějšího členění podnětů, vybraných k přiblížení jeho činnosti v hodnoceném období. Právní vztahy z oblasti ochrany životního prostředí jsou navíc komplikovány skutečností, že spadají do působnosti několika rezortů a speciálních úřadů, bez jejichž součinnosti je jejich plynulý vývoj nemyslitelný. K bezporuchovému výkonu státní správy nepřispívají ani ochráncem v této oblasti často zjišťované aplikační či interpretační obtíže pramenící z neprovázanosti zákonů či právních předpisů nižší právní síly, které tuto oblast upravují. Veřejný ochránce práv dále předkládá několik zjištění, k nimž v této oblasti dospěl při šetření podnětů v roce 2004, a příklady podnětů, jež jeho závěry dokumentují.

V uplynulém roce se veřejný ochránce práv opakovaně setkával se stížnostmi na pochybení obcí a měst při výkonu státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny při ochraně dřevin. Opětovně konstatovaná pochybení, která při šetření jednotlivých podání veřejný ochránce práv zjistil, jej vedla k tomu, že tomuto tématu věnoval zvláštní tiskovou konferenci, při níž o svých negativních zkušenostech s výkonem státní správy na úseku ochrany dřevin informoval veřejnost. Poukázal v té souvislosti i na nedostatky současné právní úpravy.

Na podkladě dlouhodobějšího sledování problematiky účasti veřejnosti ve správních řízeních musí veřejný ochránce práv upozornit, že současná právní úprava účasti veřejnosti (a jejích sdružení) ve správních řízeních je v mnoha směrech nedokonalá a trpí nekoncepčností. K tomu se přidává fakt, že ani rozhodování soudů v rámci správního soudnictví v těchto záležitostech není konzistentní, a nepřispívá tak v potřebné míře k ujednocení praxe. Je skutečností, že správní orgány se v důsledku uvedeného mnohdy ocitají z pohledu svého rozhodování ve složité situaci. Odrazem rozdílného přístupu jednotlivých úřadů je pak narušení principu právní jistoty účastníků správněprávních vztahů, který je jedním z pilířů právního státu. Rozporné a často protichůdné postupy orgánů státní správy odporují principům dobré správy, veřejný ochránce práv považuje proto za vhodné upozornit na prospěšnost legislativních změn.

Poznatky veřejného ochránce práv z šetření týkajících se velkých investičních záměrů, zejména liniových staveb dopravní infrastruktury, svědčí o často problematických postupech veřejné správy a určité míře chaosu, jenž v rámci schvalovacích procedur vládne. Ochránce již několikrát poukázal na to, že se úřady nedůsledně vypořádaly se všemi reálnými variantami řešení těchto komplikovaných staveb. Jako velmi závažné přitom ochránce hodnotí dopady, které nedůslednost v přípravě konkrétního investičního záměru přináší mnohdy až následně. Jde o neúměrné protahování řízení (v nichž veřejnost, zastoupená občanskými sdruženími, která byla v přípravě opomenuta, využívá všech opravných procesních oprávnění) a následné ekonomické dopady včetně komplikace možností financování, např. z evropských kohezních fondů či prostředků Evropské investiční banky (se striktními požadavky na transparentnost veškerých postupů již při výběru a schvalování investičních záměrů).

Veřejný ochránce práv byl několika podněty upozorněn na problematickou právní úpravu týkající se udělování výjimek ze zákazů ve zvláště chráněných územích ve smyslu § 43 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Jedná se o kritizovanou úpravu přijatou nově v roce 2004, podle níž byla agenda udělování výjimek zcela nesystémově přenesena z ministerstva životního prostředí a krajských úřadů na vládu. Nejenže tak dochází ke zbytečnému zatěžování vlády, nucené zabývat se mnohdy poměrně marginálními záležitostmi, ale časová náročnost, kterou s sebou schválený postup udělování výjimek přináší, neúměrně zatěžuje nejen celý systém státní správy, ale především jednotlivé klienty. Schválená úprava vyvolává i řadu dalších pochybností, ať už jde o to, že se příslušnost vlády k udělování výjimek nepromítla do kompetenčních ustanovení zákona, či o to, že zůstalo nezměněno ustanovení zákona vztahující na rozhodování o povolení výjimky režim správního řízení (je tedy nutností respektovat procesní práva účastníků, tj. možnost seznamovat se s podklady pro rozhodnutí, uplatňovat opravné prostředky atd.).

Podněty v oblasti státní správy myslivosti nejsou příliš početně zastoupeny, přesto patří mezi právně i skutkově zajímavé případy. V roce 2004 oproti roku 2003 byly jednotlivé případy zaměřeny spíše na procesní vady ve správním řízení vedeném orgánem ochrany myslivosti (městské úřady, krajské úřady a ministerstvo zemědělství). Jednalo se především o řízení o uznání honitby a řízení o registraci honebního společenstva. Ochránce zjistil nejednotnost postupů orgánů ochrany myslivosti na úrovni jednotlivých krajů, a to zejména pokud jde o situace vytvoření nové honitby a zaregistrování nového honebního společenstva na základě snahy vlastníků honebních pozemků, kteří vystoupili z honebního společenstva a jejichž honební pozemky zůstaly součástí původní společenstevní honitby. Tito vlastníci se domáhají vynětí svých honebních pozemků, které jsou však začleněny do původní společenstevní honitby, s cílem vytvořit vlastní honební společenstvo s vlastní uznanou honitbou.

Ochrana přírody, krajiny a vod

V roce 2004 bylo z této oblasti doručeno 29 podnětů.

Podnět sp. zn.: 3364/03/VOP/KČ

Je pochybením příslušných ministerstev a porušením principů dobré správy, jestliže přijmou v prováděcí vyhlášce k zákonu nefunkční úpravu, která nenaplňuje účel předpokládaný zákonem, a ve svém důsledku zbytečně zatěžuje státní správu neodůvodněnou administrativní činností.

Na ochránce se obrátilo občanské sdružení, které upozornilo, že prováděcí vyhláška ministerstva dopravy k vodnímu zákonu nestanovuje dostatečná omezení pro plavbu plavidel se spalovacími motory (především motorových člunů) na vodních nádržích Orlík a Slapy, jež jsou intenzivně rekreačně využívány především v letních měsících. Ochránce šetřením zjistil, že vyhláška byla přijata v dohodě s ministerstvem životního prostředí a ve spolupráci s ministerstvem zemědělství. Přesto však na výklad jednoho z jejích základních pojmů, termínu „plavidlo určené pro plavbu v kluzu“, neexistuje jednotný názor dokonce ani mezi těmito ministerstvy. Není tedy zřejmé, zda pod tento pojem lze zařadit i motorové čluny, na které by se tak vztahovalo sezonní omezení provozu.

Ještě závažnějším zjištěním však byla skutečnost, že vyhláška sice obsahuje určité omezení rychlosti plavidel v rekreačně využívaných úsecích na 25 km/hod., avšak plout neomezenou rychlostí je i zde možno na základě souhlasu příslušného odboru ministerstva dopravy. Protože vyhláška neobsahuje žádná kritéria pro udělení tohoto souhlasu, zjistil ochránce, že ministerstvo vydává souhlas prakticky ve všech případech, kdy obdrží smysluplnou žádost. Tím se omezení rychlosti stalo naprosto neúčinným a bez jakéhokoliv důvodu byla vyvíjena administrativní činnost (vydávání souhlasů), která byla zcela v rozporu s principem hospodárnosti výkonu státní správy. Ochránce proto požadoval ve svém závěrečném stanovisku změnu uvedené prováděcí vyhlášky tak, aby buďto bylo zcela odstraněno vydávání souhlasů a nahrazeno jinou právní konstrukcí, a nebo aby bylo racionalizováno a byly stanoveny podmínky, při jejichž splnění bude souhlas vydáván. Podle sdělení ministra životního prostředí bylo totiž při vydávání vyhlášky společným záměrem všech ministerstev dosáhnout obecně omezení rychlosti plavidel se spalovacími motory v rekreačně využívaných oblastech a toto pravidlo mělo být prolamováno pouze ve výjimečných případech.

Podnět sp. zn.: 1958/2004/VOP/JC

Úvaha správního orgánu týkající se existence závažných důvodů opravňujících ke kácení, resp. vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin, musí být z podkladů řízení seznatelná i v případě rozhodnutí vyhlašovaného ústně, event. v případě písemného rozhodnutí bez odůvodnění. Nelze-li zpětně vysledovat, o co správní orgán svoji úvahu opřel, nezbývá než dovozovat nezákonnost jeho postupů.

Na veřejného ochránce práv se obrátil pan L. H. se žádostí o prověření postupu Obecního úřadu v K. (dále jen „OÚ“) při vydání rozhodnutí o povolení kácení dřeviny – statného jilmu v K. Šetřením ochránce dospěl k závěru, že v řízení o povolení kácení nebyl řádně posouzen funkční a estetický význam dřeviny a nebyla doložena existence závažných důvodů opravňujících ke kácení. Ze strany OÚ tím došlo ke zneužití správního uvážení. Ochránce se současně pozastavil nad tím, že i přes zřejmou ekologickou újmu, spojenou se skácením jilmu, nebyla v rozhodnutí o povolení kácení uložena žadateli povinnost provést přiměřenou náhradní výsadbu. Za zbytečně obstrukční také ochránce označil postup OÚ spočívající v neumožnění pořízení fotokopie rozhodnutí o povolení kácení (při ponechání možnosti pořídit pouze výpisky), a to už s ohledem na existenci zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, jenž vychází ze zásady širokého přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí, včetně informací o správních řízeních ve věcech životního prostředí. OÚ výsledky šetření ochránce akceptoval, sdělil přitom, že s majitelem pozemku a pokácené dřeviny byla dohodnuta náhradní výsadba stromů v okolí vesnice.

V rámci šetření byla oslovena také Česká inspekce životního prostředí a krajský úřad, jenž je OÚ instančně nadřízen. Úřady se shodují s ochráncem na prospěšnosti legislativních změn v tom směru, aby o kácení dřevin rozhodovaly úřady takového stupně, u kterých bude zajištěna potřebná odborná způsobilost jeho pracovníků.

Poznatky České inspekce životního prostředí rovněž potvrzují oprávněnost dlouhodobé kritiky, jíž se ze strany veřejného ochránce práv dostává postupům obecních úřadů v případech, kdy tyto samy rozhodují o žádostech o pokácení dřevin na pozemcích ve vlastnictví obce a kdy je často možno spatřovat na straně pracovníků příslušného obecního úřadu podjatost (viz část III. této zprávy).

Ochrana ovzduší

V roce 2004 bylo z této oblasti doručeno 14 podnětů.

Podnět sp. zn.: 3578/2001/VOP/HVZ

Ochránce se zabýval postupy správních orgánů při řešení nepříznivých dopadů provozu chemičky v obci V. M. na okolní obytnou zástavbu. Šetřením ochránce shledal nedostatky v postupech státní správy a inicioval mechanismy směřující k nápravě.

Veřejný ochránce práv obdržel podání pana L. K., jenž si stěžoval, že v důsledku nepříznivých dopadů činnosti velké chemické továrny v sousedství je omezen ve výkonu svých práv k rodinnému domu a přilehlé zahradě. Přestože se jako vlastník nemovitosti v pásmu hygienické ochrany opakovaně dožadoval řešení problémů po věcně příslušných úřadech, k žádnému posunu nedošlo, obrátil se proto s žádostí o pomoc na veřejného ochránce práv.

Šetřením dospěl ochránce k závěru, že obyvatelé rodinných domů byli v souvislosti s dopady provozu velkého průmyslového podniku v sousedství, produkujícího mj. zápach, imisní zátěž benzenem a benzo-a-pyrenem a překračujícího limity hlučnosti, dlouhodobě omezováni ve svých právech a ponecháváni v nejistotě při užívání svých nemovitostí. K řešení v podobě odkoupení nemovitostí se chemický podnik stavěl liknavě a spíše pasivní pozici při řešení problematiky zastávaly i příslušné úřady.

Ochránce přiměl svým šetřením úřady k tomu, aby začaly ve věci důrazněji postupovat, zejména v řešení problematiky hlučnosti, zápachu a zvýšených imisí některých zdraví škodlivých látek, a chemička nakonec přistoupila k odkoupení rodinného domu L. K. s tím, že vlastní odstranění domu bylo ukončeno v červenci 2004. Odkoupení pak nabídla také vlastníkům dalších nemovitostí vystavených dopadům jejího provozu.

Podnět sp. zn.: 501/2003/VOP/JC

Pro úřad řešení konkrétní věci nekončí vydáním rozhodnutí, musí se především zasadit o to, aby jeho rozhodnutí bylo respektováno (vykonáno). Neděje-li se tak, je tím do značné míry oslabována nejen autorita úřadu, ale i státní správy jako celku.

Na veřejného ochránce práv se obrátil pan A. K. s kritikou postupů orgánů státní správy v souvislosti s dlouhodobě nepovoleným provozem slévárny hliníku umístěné v sousedství jeho rodinného domu. V důsledku činnosti slévárny docházelo k obtěžování obyvatel v lokalitě exhalacemi, prachem, zápachem a hlučností. Šetření ochránce potvrdilo, že od prosince 2001 do února 2004, kdy provoz slévárny zastavily ekonomické obtíže vlastníka, se jednalo o provoz nepovolený. Ochránce stavebnímu úřadu v T. vytýkal také chybějící posouzení záměru ve smyslu zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, či nezohlednění skutečnosti, že podkladové stanovisko orgánu ochrany ovzduší nebylo vydáno ve formě odpovídající zákonu.

Ochránce konstatoval, že ačkoli správní orgány nebyly ve věci zcela nečinné (byly doloženy výzvy a rozhodnutí stavebního úřadu k zastavení provozu, uloženy sankce stavebním úřadem i Českou inspekcí životního prostředí), v situaci, kdy je slévárna hliníku déle než dva roky provozována bez povolení správním orgánům navzdory, je stěží možno postupy státní správy hodnotit ve svém celku jako výkon dobré správy. Ochránce zdůraznil, že byť by se i jednalo o nikoli nevýznamného zaměstnavatele v regionu, nemůže tato skutečnost ospravedlnit nepovolený provoz, tím spíše, že nebylo k dispozici relevantní zhodnocení toho, co vlastně tento provoz obnáší.

Na druhé straně ochránce zdůraznil, že vnímá i složité postavení úřadu, jemuž platná právní úprava nabízí jen problematickou možnost, jak pravomocně uloženou povinnost zdržet se určitého jednání vykonat (fakticky opět jen ukládáním pokut). Je zapotřebí, aby zákonodárce i tomuto problému věnoval pozornost (dle dostupných informací v právních řádech jiných států problematiku nezákonně užívaných staveb řeší kupříkladu institutem úředního zapečetění objektu).

Ostatní případy související s ochranou životního prostředí

V roce 2004 bylo z této oblasti doručeno 19 podnětů.

Podnět sp. zn.: 4222/2003/VOP/MH

Veřejný ochránce práv v roce 2004 zaznamenal v médiích intenzivní protesty a rozhořčené reakce zemědělců i laické veřejnosti proti hromadnému vybíjení krav podezřelých z choroby BSE, tzv. nemoci šílených krav. Proto se rozhodl zahájit ve věci šetření z vlastní iniciativy, v jehož rámci si vyžádal součinnost ministra zemědělství, ústředního ředitele státní veterinární správy a komisaře Evropské komise.

Veřejný ochránce práv v rámci vedeného šetření požádal o spolupráci také Pavla Teličku, komisaře Evropské komise (dále jen „komisař“) s tím, že jej informoval o svém dosavadním postupu a vyzval jej, aby mu sdělil svůj názor na možnosti dalšího řešení protestů českých zemědělců.

Komisař ochránci sdělil, že v rámci svého působení v Evropské komisi s příslušnými subjekty opakovaně jednal a prezentoval specifičnost situace v ČR s tím, že k první revizi opatření již došlo. Státní veterinární správy budou moci v jednotlivých zemích rozhodnout, že nebudou vybity ty kusy, které prokazatelně neměly přístup ke stejnému krmivu jako nakažený kus. Komisař veřejnému ochránci práv potvrdil informaci, že ČR usiluje o prodloužení období, během kterého bude možno kusy určené k vybití ponechat naživu, na šest měsíců, což je období odpovídající průměrné době laktace. Současně ochránce ujistil, že společným cílem je, aby farmářům nevznikaly nadbytečné náklady, ovšem při současném udržení maximální ochrany zdraví občanů.

S obsahem odpovědi komisaře seznámil ochránce ústředního ředitele Státní veterinární správy, jenž ochránci mimo jiné sdělil, že Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 999/2001 stanoví, že k utracení a odstranění zvířat z kohorty musí dojít „neprodleně“. Ústřední ředitel Státní veterinární správy uvedl, že Česká republika usiluje o prodloužení této doby u vybraných zvířat s ohledem na jejich březost a laktaci, a ujistil ochránce, že Státní veterinární správa připouští rozložení utrácení zvířat do období tří měsíců s tím, že ČR zaručuje prokázání dohledatelnosti těchto kusů zvířat při kontrolách experty Evropské komise.

Navzdory uvedeným skutečnostem pokládal ochránce za nezbytné pokračovat v dalších krocích, neboť podstata problému chovatelů skotu zůstává beze změn. I nadále totiž platí citované nařízení č. 999/2001 stanovující minimální rozsah kohorty, včetně povinnosti ji utratit a neškodně odstranit. V tomto směru nedošlo k žádné změně a respektování tohoto pravidla, k němuž se Česká republika zavázala, může podle veřejného ochránce práv do budoucna vyvolávat vážné ztráty u našich zemědělců.

Veřejný ochránce práv věc ukončil teprve poté, když obdržel zprávu ministra zemědělství, že zástupce České republiky vystoupil na jednání v Bruselu s návrhem na změnu nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 999/2001 s tím, že znovu uvedl údaje o počtu pozitivních případů BSE v ČR, počtu zvířat v kohortách a průměrném počtu zvířat v kohortě. Vzal na vědomí zprávu ministra zemědělství, že v současné době je třeba využít standardní mechanismy a postupy vyjednávání, která vede ministr zemědělství jako člen vlády, což dokládá, že iniciativa ve věci zmírnění dopadů veterinárních opatření při výskytu BSE v ČR je realizována s vědomím a podporou vlády. V zájmu dohledu nad dalšími kroky v dané věci požádal ochránce ministra zemědělství, aby jej o průběhu jednání o změně dosavadních pravidel v rámci orgánů EU informoval.

Podnět sp. zn.: 2068/2003/VOP/JC

Ochránce se zabýval postupy orgánů veterinární správy i orgánů ochrany zvířat v případech hromadného odrohování celých stád dospělého dobytka. Při takovém zákroku je nutno dohlížet na dodržení podmínek z pohledu veterinárních předpisů a současně chránit zvířata proti týrání. Ochránce shledal při tom činnost státní správy jako nedostatečnou, mj. z pohledu preventivního působení na chovatele a veterinární lékaře.

V návaznosti na upozornění na zákrok veterináře v zemědělském družstvu v D., kde veterinář motorovou pilou uřezal rohy celému stádu cca 150 krav, prošetřil veřejný ochránce práv postupy orgánů státní správy ve věci. Šetřením dospěl k závěru, že postupy orgánů veterinární správy i orgánů na ochranu zvířat byly chybné. Předmětem ochráncovy kritiky byl především fakt, že ačkoli se úřady shodly na tom, že odrohování celého stáda krav za podmínek, za jakých k němu došlo v zemědělském družstvu v D., je nepřípustné, nebyl za uvedené jednání žádný subjekt ani postižen, ani nebyla přijata opatření k zabránění opakování takových postupů.

Z šetření případu vyplynulo obecnější zjištění, že odrohovávání stád je jedním z řady problematických jevů, které souvisejí s méně citlivými hromadnými způsoby chovu dobytka. Odrohovávání dospělého skotu sice právní úprava nevylučuje, neboť za jistých okolností mohou být pro tento zákrok důvody, nelze nicméně tolerovat způsob provedení a zneužívání zákroku v případech, kdy si pomocí něj chovatelé pouze ulehčují práci.

Úřady uznaly pochybení ve své činnosti a zavázaly se zajistit nápravu. Ochráncem oslovená Ústřední komise pro ochranu zvířat při ministerstvu zemědělství, jež zastává roli koordinátora plnění úkolů na úseku ochrany zvířat, pak vydala k problematice odborné stanovisko zdůrazňující potřebu preventivního řešení, tj. provádět odrohování při pastevních odchovech již u telat zákonem dovoleným zákrokem na pučnici tak, aby se znemožnil další vývin rohu. Dále se orgány veterinární správy zavázaly v tomto směru cíleně působit na chovatele.

Ministerstvo zemědělství ujistilo ochránce, že napříště si je při řešení obdobných případů vědomo potřeby důslednějšího rozlišování toho, že veterinární zákon stanovuje podmínky pro veterinární úkony ve vztahu k ochraně zdraví zvířat, přičemž souběžně je třeba plně zajistit splnění standardů zákona na ochranu zvířat proti týrání, který chrání zvířata z hlediska jejich pohody. Zavázalo se proto připravit nezbytnou metodiku a seznámit s ní krajské úřady. Ochránce plnění opatření k nápravě nadále sleduje.

5. Vnitřní správa

Matriční úřady

V roce 2004 bylo z této oblasti doručeno 18 podnětů.

O stížnostech směřujících proti matričním úřadům se i v roce 2004 dá hovořit jako o stížnostech ojedinělých. Počet stížností na tomto úseku ve srovnání s předchozím rokem dokonce poklesl. Vzhledem k novele zákona o matrikách, jménu a příjmení, účinné od 16. 4. 2004, která problém vyřešila, se na ochránce přestaly obracet ženy nespokojené dříve s přechýlením svých příjmení na matričních dokladech.

Dvě stížnosti se v roce 2004 týkaly zápisu narození dětí narozených českým občankám v cizině. Zvláštní matrika v Brně, kde se zapisují všechny matriční události českých občanů, k nimž došlo v cizině, odmítá zapsat do matriky jako otce muže, uvedeného na cizozemském rodném listu dítěte, jestliže první domněnka určení otcovství podle českého právního řádu svědčí jinému muži. Podle zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním sice k platnosti uznání otcovství postačí, stane-li se podle práva státu, v němž k uznání došlo. Je však diskutabilní, zda odkaz na cizí právní řád lze použít i v případě, kdy otcovství lze určit podle českého právního řádu, byť s odlišným výsledkem. I kdyby se však zvláštní matrika tímto ustanovením zákona o mezinárodním právu procesním a soukromém řídila, odmítne jako doklad o cizozemském právu akceptovat pouhý matriční doklad, a to z toho důvodu, že v matričních dokladech vydaných úřady některých států mohou být uvedeni tzv. fiktivní otcové pouze na základě prohlášení matky. I přes dosavadní praxi zvláštní matriky je ale nepochybně v zájmu dítěte, aby otcem dítěte byl i podle českého právního řádu určen muž, který s matkou dítěte a s dítětem žije. Jako patrně nejjednodušší cesta se zatím jeví podat podnět nejvyšší státní zástupkyni k podání návrhu na popření otcovství podle zákona o rodině.

Podnět sp. zn.: 166/2004/VOP/MV

Právní úprava druhé domněnky určení otcovství nestanoví pravidla postupu matričního úřadu. Pokud by souhlasná prohlášení o určení otcovství zjevně nesplňovala požadavky občanského zákoníku, měl by matriční úřad odmítnout provedení zápisu o určení otcovství do matriční knihy správním rozhodnutím.

Paní B. V. se narodila na území České republiky jako dcera řeckých emigrantů. Nikdy však neměla doklad o řeckém státním občanství a řecky neumí. V patnácti letech jí byl vystaven průkaz povolení k pobytu pro cizince, jehož platnost se vždy po uplynutí určité doby prodlužovala. Problémy nastaly poté, kdy si dobu platnosti průkazu opomněla prodloužit. Cizinecká policie ČR po ní požadovala předložení dokladu od řeckých úřadů, jehož obstarání se ukázalo jako velmi komplikované.

Paní B. V., rozvedené od roku 1991 českým soudem, se v době, kdy se nemohla prokázat platným průkazem totožnosti, narodilo dítě. Souhlasné prohlášení o určení otcovství k tomuto dítěti přijal matriční úřad až po několikáté návštěvě rodičů na úřadě. K prokázání totožnosti paní B. V. byli na matričním úřadě vyslechnuti dva svědci a vyžádána zpráva od cizinecké policie.

Ochránce nevytýkal matričnímu úřadu, že provedl zápis o určení otcovství do matriční knihy narození a vydal rodičům rodný list až poté, kdy si spolehlivě ověřil totožnost matky. Pochybení však shledal v přístupu matričního úřadu k přijetí souhlasného prohlášení o určení otcovství. Podle matričního úřadu nemohlo být určení otcovství provedeno, dokud nebylo ukončeno šetření potřebných údajů pro zápis do knihy narození. Z platné právní úpravy však nelze dovodit, že matriční úřad může přijmout souhlasné prohlášení o určení otcovství až poté, kdy si ověří, že jsou splněny všechny požadavky právního řádu na platnost úkonů, z nichž se skládá.

Souhlasné prohlášení matky a otce dítěte o určení otcovství jsou dva právní úkony, které nemusí být učiněny současně. Musí však splňovat požadavky, které platné právo klade na právní úkony. Musí být učiněny svobodně a vážně, určitě a srozumitelně. Nesmí svým obsahem nebo účelem odporovat zákonu nebo jej obcházet anebo se příčit dobrým mravům.

Principům dobré správy by odpovídalo, pokud by matriční úřad osobu, která činí souhlasné prohlášení o určení otcovství, poučil o tom, za jakých podmínek (stav matky, způsobilost k právním úkonům, náležitosti projevu vůle) lze tento úkon považovat za platný. Matriční úřad nemůže odmítnout sepsání protokolu, jestliže prohlašovatel v době, kdy prohlášení činí, nemůže z nějakého důležitého důvodu prokázat splnění všech požadavků. Odmítnutí by v konkrétních případech mohlo být i v rozporu se zájmy dítěte.

Matriční úřad je povinen zkoumat, zda lze úkony souhlasného prohlášení o určení otcovství považovat za platné před provedením příslušného zápisu do matriky narození. Případné nesrovnalosti lze řešit v souladu se zákonem o matrikách, jménu a příjmení v rámci správního řízení o provedení příslušného zápisu do matriční knihy narození.

Podněty sp. zn.: 302/2002/VOP/MV a 1/2003/SZD/MV

Rozpor mezi matričním úřadem a žadatelem spočívající v odlišném názoru na transkribovanou podobu jména nebo příjmení na matričním dokladu by měl být řešen ve správním řízení. Nelze-li žadateli v plném rozsahu vyhovět, měl by úřad vydat správní rozhodnutí, proti kterému lze podat opravný prostředek.

Ministerstvo vnitra, oddělení státního občanství a matrik zastávalo názor, že matriční úřady by se měly řídit pravidly transkripce jmen a názvů z jazyků užívajících cyrilice, obsaženými ve Standardu informačních systémů veřejné správy, publikovaném ve Věstníku Úřadu pro veřejné informační systémy (ročník II částka 11) v roce 2001 (dále jen „Standard ISVS“), a v podstatě by měly prověřovat, zda transkripce byla překladatelem provedena správně. Toto stanovisko vycházelo zřejmě z praxe matričních úřadů, které se setkávají s tím, že totéž příjmení je úředními překladateli transkribováno odlišným způsobem. V kauze šetřené ochráncem pod sp. zn.: 302/2002/VOP/MV bylo příjmení ukrajinského původu transkribováno třemi úředními překladateli třemi různými způsoby. V návaznosti na výsledky šetření tohoto podnětu ochránce oslovil příslušné vedoucí úředníky ministerstva vnitra a ministerstva informatiky.

Ochránce poukázal na to, že tabulka pro přepis z ukrajinštiny, zveřejněná v Pravidlech českého pravopisu z roku 1993 a beze změny převzatá do Standardu ISVS z roku 2001, je zastaralá a patrně chybná. Příloha B Standardu ISVS (Doporučená pravidla přepisu slov z cizích jazyků do češtiny, včetně pravidel pro přepis z jazyků užívajících cyrilice) má pouze informativní, doporučující charakter. Není také důvod, proč by matriční úřady měly v případě úředních překladů z jazyků užívajících cyrilice postupovat jinak než u jazyků užívajících např. arabské nebo čínské písmo. Závaznost úředních překladů pro matriční úřady lze dovodit ze zákona o matrikách, jménu a příjmení.

Stává se, že táž jména a příjmení jsou úředními překladateli transkribována odlišným způsobem. Sjednocení praxe úředních překladatelů v České republice by bylo pouze částečným řešením, neboť matriční doklady mohou být přeloženy cizími úředními překladateli. Totéž příjmení může být různým způsobem transkribováno, jde-li o přímý překlad z daného jazyka anebo jde-li o další přepis, např. z angličtiny nebo z francouzštiny. Je zřejmé, že ani při zainteresování všech složek veřejné správy na řešení tohoto problému nelze rozdílnosti v transkripci jmen a příjmení na veřejných listinách zcela zabránit. Ochránce se spolu se zástupci několika institucí veřejné správy pokusil na několika jednáních v loňském roce nalézt cesty alespoň k omezení existujícího nežádoucího jevu. Pokud matriční úřad žadateli o vydání matričního dokladu (resp. o provedení změny, opravy matričního zápisu, apod.) vyhoví v plném rozsahu, vydává namísto správního rozhodnutí žádaný matriční doklad (resp. provede před tím změny nebo opravy v matriční knize). Nevyhoví-li však matriční úřad žadateli v plném rozsahu, to znamená i včetně přepisu podle předloženého úředního překladu, měl by o tom vydat správní rozhodnutí.

Evidence obyvatel, občanské průkazy, osvědčování státního občanství

V roce 2004 bylo z této oblasti doručeno 42 podnětů.

Skladba podnětů z této oblasti byla v roce 2004 rozmanitá. Kromě problémů spojených s evidencí obyvatel, zmíněných již v loňské zprávě, se občané na ochránce obraceli zejména ve věcech řízení o odnětí cestovního pasu, uvádění místa narození v občanském průkazu a neposkytnutí adresy jiné fyzické osoby.

Z větší části se jednalo o podání, na která ochránce reagoval vysvětlením, že konkrétní úřad nebo úředník se pochybení nedopustil, ale že jejich postup vyplýval z platné právní úpravy. Ochránce se tak přiklonil k výkladu, podle něhož může správní úřad odejmout cestovní pas i na základě žádosti soudního exekutora. Dalším občanům vysvětlil, že místo narození je úřad povinen zapsat do občanského průkazu podle aktuálního stavu územního členění a nikoliv podle stavu ke dni narození. České občance žijící v zahraničí ochránce potvrdil správnost sdělení úřadů, že podle platné právní úpravy není možno cestovní pas zaslat poštou a je povinna se k jeho převzetí osobně dostavit na konzulát.

I když ochránce stěžovatelům sdělil, že úřady postupují v souladu s platnou právní úpravou, setkal se s tím, že předkladatelé návrhů zákonů, včetně vlády, nevysvětlují v důvodových zprávách účel a smysl nové právní úpravy. Vzhledem k tomu, že v některých případech je záměr zákonodárce obtížné vysledovat, je v těchto situacích také obtížné občanovi přesvědčivě vysvětlit smysl nové právní úpravy, která mu ve srovnání s předchozí komplikuje život.

Podnět sp. zn.: 9/2004/SZD/MV

K dvojímu tvaru příjmení týchž fyzických osob na veřejných listinách a v úředních evidencích dochází jednak převzetím anglické nebo francouzské transkripce z cizozemského cestovního pasu a jednak přepisem z matričního dokladu založeném na českých pravopisných zásadách (k ilustraci: Yushcenko – Juščenko). Tato situace způsobuje problémy jak těmto osobám, tak orgánům veřejné správy.

Rozdílná podoba příjmení téže osoby způsobuje, že tato osoba je v informačním systému evidence obyvatel vedena duplicitně. To komplikuje např. přidělování rodného čísla cizinci. K nalezení cest, jak odstranit nebo alespoň omezit tyto problémy, inicioval ochránce pracovní setkání ředitelů zainteresovaných odborů ministerstva vnitra a zástupců cizinecké a pohraniční policie Policejního prezídia a ministerstva informatiky.

I když se účastníci pracovního jednání zprvu rozcházeli v úvahách, zda by při prvním vstupu do informačního systému měl být přepis jména a příjmení proveden vždy podle tvaru z rodného listu, resp. z překladu rodného listu, anebo vždy podle tvaru uvedeného latinkou v cestovním dokladu, došlo nakonec ke shodě o možném řešení. Základ navrhované změny je již obsažen ve stávajícím zákoně o pobytu cizinců, v němž je stanoveno, že pokud byl cizinci vydán matriční doklad České republiky, uvede se jméno a příjmení ve tvaru uvedeném v tomto matričním dokladu. Přesto by bylo lépe tuto záležitost upravit komplexněji a výstižněji.

Účastníci jednání se shodli na tom, že přepis příjmení cizince založený na českých pravopisných zásadách by měl být proveden s účinky ex nunc. Jednalo by se o obdobu např. změny příjmení po sňatku. Původní podoba příjmení zůstává zachována v informačním systému evidence obyvatel v tzv. archivu. Tato úprava by měla omezit možné komplikace. O závěrech z jednání ochránce informoval ministra vnitra a požádal jej o přijetí opatření k zpracování příslušných změn zákona o matrikách, jménu a příjmení, zákona o evidenci obyvatel a rodných číslech a zákona o pobytu cizinců na území ČR.

Podnět sp. zn.: 1619/2004/VOP/VK

Občanský průkaz, který je platný a kterému byl oddělen levý horní roh z důvodu změny místa trvalého pobytu, může být až do převzetí nového občanského průkazu i nadále používán, a to společně s vydaným potvrzením o změně místa trvalého pobytu.

Paní L. N. změnila místo trvalého pobytu a v této souvislosti požádala příslušnou součást městského úřadu o vydání nového občanského průkazu. Při osobním jednání na městském úřadě jí byl odebrán původní občanský průkaz, který byl platný, a současně jí bylo vydáno potvrzení o občanském průkazu. Jmenovaná však žádala, aby jí byl do doby převzetí nového občanského průkazu ponechán její původní občanský průkaz s tím, že mu v souvislosti s ohlášením změny místa trvalého pobytu bude oddělena vyznačená část, a sice levý horní roh. Jako samoživitelka čtyř nezletilých dětí je totiž závislá na sociálních dávkách, které jsou jí zasílány poštou a které si může vyzvednout pouze s platným občanským průkazem.

Paní L. N. se obrátila na veřejného ochránce práv, který v rámci svého šetření zjistil, že odebráním původního občanského průkazu a jeho následnou skartací došlo ze strany městského úřadu k pochybení. Vzhledem k tomu, že původní občanský průkaz byl platný, mělo být stěžovatelce umožněno i nadále tento občanský průkaz používat, z důvodu změny místa jejího trvalého pobytu měl být pouze oddělen levý horní roh. Občanský průkaz, který je platný a kterému byl oddělen levý horní roh, muže být používán až do převzetí nového občanského průkazu, a to společně s vydaným potvrzením o změně místa trvalého pobytu.

Vedoucí úřadu se L. N. písemně omluvil a přislíbil, že z daného případu vyvodí osobní odpovědnost příslušné úřednice a učiní taková opatření, která by měla podobným případům v budoucnu předejít. Současně ověřil, že sociální dávky byly paní L. N. na pokladně městského úřadu dodatečně vyplaceny.

6. Doprava a spoje

Správa na úseku pozemních komunikací

V roce 2004 bylo z této oblasti doručeno 57 podnětů.

Na veřejného ochránce práv se v roce 2004 znovu obraceli občané s žádostmi o ochranu veřejného přístupu na místní komunikace a veřejně přístupné účelové komunikace vedoucí k jejich nemovitostem. V řadě případů namítali nečinnost příslušných silničních správních úřadů či nesprávné posouzení otázky existence pozemní komunikace.

Veřejný ochránce práv shrnul své poznatky doposud získané z této oblasti práva v široce pojatém šetření z vlastní iniciativy a požádal ministra dopravy k zaujetí stanoviska ke svým metodickým návodům a legislativním námětům týkajícím se interpretace a aplikace zákona o pozemních komunikacích. Zejména poukázal na nejednotné nahlížení úřadů na podobu a charakter veřejně přístupné účelové komunikace, na možnosti ochrany veřejného přístupu na ni a nerespektování ustálené judikatury soudů. Dále ochránce doporučil při stanovení místní úpravy provozu na veřejně přístupných účelových komunikacích vyšší míru součinnosti mezi příslušnými silničními správními úřady a obecními úřady obcí s rozšířenou působností. Ochránce požadoval, aby úřady poučily žadatele o nezbytnosti získání souhlasu s omezením veřejného přístupu i se stanovením místní úpravy provozu.

V souvislosti s překážkami bránícími veřejnému přístupu na komunikace konstatoval veřejný ochránce práv dosti časté případy nedostatečného zjištění skutkového stavu ze strany stavebního úřadu při povolování oplocení a nedostatečnou součinnost se silničním správním úřadem, který je příslušný posoudit existenci komunikace. Ministr dopravy doporučení ochránce přijal a přislíbil zajištění jednotného metodického vedení prostřednictvím krajských úřadů. Současně vzal na vědomí legislativní podněty ochránce.

Podnět sp. zn.: 3410/2003/VOP/KČ

Právní komplikovanost určení kategorie u konkrétní veřejně přístupné pozemní komunikace nemůže být omluvou pro nečinnost silničního správního úřadu v případě omezení veřejného přístupu na tuto komunikaci.

Na veřejného ochránce práv se obrátil zástupce vlastníků chat v chatové osadě u obce D. Vlastník pozemků v okolí chatové osady přehradil dlouhodobě užívané přístupové pozemní komunikace k chatové osadě závorou, bránou a ocelovými sloupky. Chataři tak měli jen velmi omezenou možnost, jak se ke svým nemovitostem dostat. Vlastník pozemků byl zároveň starostou obce a z tohoto důvodu zřejmě zůstal obecní úřad jako silniční správní úřad ve věci omezení veřejného přístupu na pozemní komunikace nečinný. Chataři se v této věci neúspěšně obraceli i na soud, nakonec však na základě jejich podnětů rozhodl o odstranění brány, sloupků a závory krajský úřad. Ten označil přehrazené pozemní komunikace za komunikace místní a na základě tohoto určení jejich kategorie vydal rozhodnutí o odstranění pevných překážek. Ministerstvo dopravy na základě odvolání vlastníka pozemků rozhodnutí krajského úřadu přezkoumalo a potvrdilo jej, ačkoliv z odůvodnění rozhodnutí ministerstva vyplývá, že komunikace považuje spíše za komunikace účelové. To je ovšem zcela jiná kategorie pozemní komunikace, než jakou určil krajský úřad, a vyplývá z ní použití zcela jiných právních nástrojů k odstranění překážek, které brání v jejím užívání. V současné době čelí ministerstvo se svým rozhodnutím v této věci správní žalobě ze strany vlastníka pozemků, který nesouhlasí s obnovením veřejného přístupu.

V průběhu šetření došlo v obci D. k výměně na postu starosty obce. Chataři sami, aniž vyčkali závěru odvolacího řízení, bránu a sloupky bránící jim v příjezdu svémocně odstranili. Vlastník pozemků však umístil na komunikaci nové překážky. Ochránce, který posoudil kategorii pozemní komunikace jako účelovou, navrhl ve svém závěrečném stanovisku, aby obecní úřad provedl na předmětných komunikacích státní dozor a zjistí-li opětné protiprávní omezení veřejného přístupu, aby vydal výzvu vlastníkovi pozemků k jeho obnovení. Ministerstvo dopravy ochránce požádal, aby jako orgán vrchního státního dozoru v oblasti pozemních komunikací postup obecního úřadu ve věci zkontrolovalo. Ochránce případ dosud sleduje.

Podnět sp. zn.: 1183/2004/VOP/VBG

Dojde-li k umístění pevné překážky na veřejné komunikaci, je silniční správní úřad oprávněn vyzvat toho, kdo překážky na pozemní komunikaci uložil, k jejich odstranění. Nerespektování této výzvy je následně postižitelné jako přestupek neuposlechnutí výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomocí.

Veřejný ochránce práv se zabýval podnětem pana F. Ř., jenž se na ochránce obrátil se žádostí o přešetření postupu Městského úřadu v B. ve věci zamezení užívání cesty jednáním souseda, který na cestu položil betonový pražec. Po intervenci veřejného ochránce práv bylo úřadem zahájeno správní řízení o přestupku. K umístění překážky došlo již v lednu 2003. Na základě stížností občanů u městského úřadu mělo dojít k odstranění tohoto betonového pražce a posléze k jeho nahrazení barikádou, která tam již zůstala. Stěžovatel namítal nečinnost úřadu.

Šetřením na místě samém bylo zjištěno, že k umístění betonových pražců došlo na pozemku ve vlastnictví osoby obviněné z přestupku. V terénu byla znatelná vyježděná cesta, částečně zpevněná vysypaným štěrkem, částečně již, vzhledem k tomu, že nebyla užívaná, zarostlá vegetací. Její předešlé využití silničními vozidly však bylo v terénu patrné. Dále bylo zjištěno, že předmětný pozemek byl využíván jako komunikační připojení k nemovitostem v dané lokalitě. Jeho převážnými uživateli byli stěžovatel a rodina jeho sestry, nebyli však uživateli výhradními, a to i přesto, že v dané oblasti existuje několik dalších komunikačních napojení. Vzhledem k předchozímu dopravnímu významu využití pozemku konstatoval ochránce, že se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, z čehož dovodil právní zájem na zachování veřejného přístupu. Stíhání obviněného za přestupek neuposlechnutí výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomocí je proto důvodné.

Podnět sp. zn.: 2643/2004/VOP/VBG

Jde-li o obslužnost rodinného domku, je nutno „přístup“ ke stavbě vymezit v nejširším slova smyslu s přihlédnutím k povaze a potřebám stavby rodinného domu tak, aby bylo zajištěno řádné a nerušené užívání stavby, v první etapě pak samotná realizace stavby tak, jak byla stavebním úřadem povolena, tj. s přihlédnutím k dnešním technologickým postupům uplatňovaným ve výstavbě.

Ochránce se zabýval podnětem M. B. a M. S., jimž městský úřad znemožnil výstavbu rodinného domu poté, co získali stavební povolení, tím, že provoz na jediné příjezdové komunikaci ke stavebnímu pozemku místně upravil tak, že zde nechal umístit dopravní značku „zákaz vjezdu vozidel nad 3,5 t“, čímž prakticky vyloučil možnost přístupu všech dodavatelských firem, jež se měly na výstavbě rodinného domu podílet.

V daném případě se promítala snaha městského úřadu řešit stížnosti na špatný a stále se zhoršující stav dané komunikace. Proto ochránce do jisté míry kladně hodnotil zájem předejít vzniku možných škod jak na komunikaci, tak na přilehlých nemovitostech. Kroky, jež vedly k omezení provozu na komunikaci, shledal ochránce jako přirozenou reakci na stížnosti okolních obyvatel. Na druhou stranu však ochránce nemohl tento postup označit za správný a spravedlivý vůči stavebníkovi, neboť v daném případě stavební úřad nedostatečně posoudil otázku, zda jediná přístupová komunikace ke stavbě je s ohledem na svůj stavební stav a stanovenou místní úpravu provozu v daném případě „kapacitně vyhovujícím připojením“, dále ochránce postrádal aktivní součinnost městského úřadu při řešení námitek stěžovatelů, jež byly vyvolány omezením provozu bez patřičného ohledu na oprávnění založená stavebním povolením.

Dopravně správní agendy

V roce 2004 bylo z této oblasti doručeno 10 podnětů.

Podněty z oblasti dopravně správní agendy zahrnují širokou škálu nejrůznějších problémů, s nimiž se občané potýkají v souvislosti s registrací vozidel, při dovozu vozidel do České republiky nebo při získávání řidičského oprávnění.

Řada podnětů směřuje do oblasti provozování veřejné dopravy, kde sehrávají klíčovou roli krajské úřady v pozici dopravních úřadů odpovědných za zajištění dopravní obslužnosti kraje.

Podnět sp. zn.: 1993/2003/VOP/VBG

Je-li prokazatelná ztráta z titulu zajišťování veřejné osobní dopravy vypočtena dopravcem v souladu s právní úpravou, je dopravní úřad povinen její výši uznat a dopravci uhradit.

Dopravce provozoval na základě udělených licencí s vědomím dopravního úřadu – odboru dopravy krajského úřadu – veřejnou linkovou dopravu k zajištění cca 40 linek regionu, aniž s ním byla uzavřena smlouva o vzniku závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě. Ke sjednávání smluvních závazků docházelo až následně. Z obavy, že smluvní podmínky stanovené dopravním úřadem odporují právu, nedošlo ze strany dopravce k jejich akceptování. Dopravce se s dopravním úřadem neshodl zejména na smluvní ceně za ujetý kilometr, resp. na výši prokazatelné ztráty, kterou je dopravní úřad na základě sjednaného závazku veřejné služby povinen dopravci uhradit. Prokazatelná ztráta měla být dle názoru dopravce vypočtena dle vyhlášky ministerstva dopravy, která stanoví pravidla pro její výpočet. Dopravní úřad bez ohledu na tuto právní úpravu stanovil cenu 26,– Kč za ujetý kilometr. I přes absenci závazku veřejné služby dopravce pokračoval s provozováním veřejné linkové dopravy v rozsahu dříve udělených licencí.

Za situace, kdy přepravní potřeby byly v odpovídajícím rozsahu zajištěny tímto dopravcem, dopravní úřad udělil licence dalším dopravcům a následně s nimi sjednal závazek veřejné služby. Očekával totiž, že dopravce přestane v důsledku narůstající ztráty dopravu zajišťovat. Tyto předpoklady se však nenaplnily. V důsledku toho došlo k duplicitnímu zajišťování dopravy (souběhu) na linkách zajišťovaných do té doby pouze jedním dopravcem.

Tímto postupem dopravního úřadu byl dle názoru ochránce porušen zákon o silniční dopravě i veřejný zájem v oblasti veřejné osobní dopravy spočívající v zajištění základní dopravní obslužnosti území kraje. Spornou zůstává i otázka hospodaření s veřejnými prostředky. Ochránce má za to, že za předpokladů, které se nenaplnily, měla být dopravním úřadem posouzena možnost výpovědi smluvních závazků s ostatními dopravci. Stejně tak měl dopravní úřad využít svého oprávnění zahájit ve veřejném zájmu na uspokojování přepravních potřeb řízení o změně rozhodnutí o udělených licencích, tj. stanovit takové podmínky jednotlivým dopravcům včetně stěžovatele, aby byl vyloučen souběh v dopravě.

Dopravní úřad výhrady ochránce nepřijal. Ochránce se proto obrátil na ministra dopravy s návrhem opatření k nápravě. Ten spočíval v přezkumu rozhodnutí o udělených licencích dalším dopravcům mimo odvolací řízení. Ministerstvo dopravy přezkum zahájilo, řízení však zastavilo s odůvodněním, že odpadl důvod řízení. Ministr dopravy následně na základě rozkladu dopravce toto rozhodnutí přezkoumal a zrušil, protože nebylo vydáno v souladu se zákony a ostatními právními předpisy platnými v době rozhodování. Věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí ministerstva dopravy. Průběh řízení ochránce dále sleduje.

Podnět sp. zn.: 649/2003/VOP/VBG

Vzhledem k tomu, že dopravní úřady disponují omezenými finančními prostředky vymezenými pro zajištění základní dopravní obslužnosti krajů, měly by ke splnění tohoto úkolu v prvé řadě využít nástrojů, které jejich rozpočet nezatíží, a teprve následně by se měly uchylovat k zajišťování obslužnosti svých území s využitím závazků veřejné služby.

Soukromý dopravce F. H. se obrátil na veřejného ochránce práv, když marně usiloval o změnu licence udělené k provozování veřejné linkové dopravy. Navrhovaná změna měla spočívat v rozšíření okruhu jím obsluhovaných zastávek. Namítal, že ze strany dopravních úřadů dochází k upřednostňování dotovaných dopravců (tj. těch dopravců, s nimiž byl uzavřen závazek veřejné služby), a to i přes doložený zájem jednotlivých obcí na provozování dosud nepovolených zastávek, o něž měl dopravce v úmyslu rozšířit dosavadní trasu své linky. Dle stávající právní úpravy (§ 12 odst. 3 písm. a) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě) je překážkou pro udělení či změnu licence skutečnost, že přepravní potřeby v přepravním spojení, kde má být linka vedena, jsou zajištěny provozem jiné veřejné osobní dopravy, která je dotována státem. Tím dopravní úřad vysvětloval, proč nemůže dopravci změnu jeho licence povolit.

Ochránce, vědom si této právní úpravy, proto v daném případě vyslovil závěr, že by se měl dopravní úřad především snažit o zabránění vzniku a trvání této překážky pro udělení licence, neboť vynakládání finančních prostředků na „dotování“ dopravce tam, kde by část přepravního závazku byl ochoten (a schopen) převzít dopravce „bez dotace“, se jeví neúčelným a nehospodárným.

7. Správní trestání, řízení k ochraně pokojného stavu

Přestupky a jiné správní delikty

V roce 2004 bylo z této oblasti doručeno 85 podnětů.

V oblasti správního trestání se ochránce nejčastěji zabývá přestupky proti veřejnému pořádku, občanskému soužití a proti majetku a přestupky proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Uvedené přestupky jsou na úrovni orgánů prvního stupně nejčastěji projednávány buďto přestupkovými komisemi anebo pracovníky příslušných odborů městských úřadů. Odvolacími orgány jsou zde nejčastěji krajské úřady, které plní metodickou roli vůči správním orgánům prvního stupně vedle příslušného ministerstva, a to ministerstva vnitra nebo ministerstva dopravy.

Vedle uvedených správních orgánů v daných agendách vystupují orgány Policie ČR nebo obecní policie. Obecně významnější povinnosti podle zákona o přestupcích mají orgány Policie ČR, neboť některé přestupky projednávají jako orgány prvního stupně, ať již v blokovém řízení, nebo řízení „standardním“, v případě některých druhů přestupků mají povinnost před jejich oznámením správnímu orgánu přestupky v nezbytné míře prošetřit. Tomu také odpovídá vyšší množství stížností, které směřují právě proti postupu Policie ČR. Obecní policie je podle zákona o přestupcích oprávněna o některých přestupcích vést blokové řízení a za přestupek uložit blokovou pokutu. Těmito postupy je ochránce v intencích zákonného vymezení působnosti oprávněn se zabývat, i když prozatím se na ochránce ve věci postupu obecní policie v blokovém řízení obrací jen minimum stěžovatelů.

Nejvíce podnětů bylo podáno na úseku dopravních přestupků. Podněty směřovaly jak proti správním orgánům, tak i orgánům Policie ČR, anebo proti obojím současně. Proti Policii ČR směřují nejčastější výtky proti průběhu a výsledkům šetření příčin dopravní nehody na místě samém a proti opožděnému oznámení přestupkové věci správnímu orgánu. Podněty proti správním orgánům velmi často obsahují námitky k průtahům v řízení. Tyto podněty v převážné míře podávají osoby v procesním postavení poškozeného, kterým, protože není v zákonné lhůtě rozhodnuto o viníkovi přestupku, pojišťovny odmítají uhradit výši vzniklé škody a takové osoby v důsledku liknavosti postupu správních orgánů, někdy i orgánů Policie ČR, mají ztíženou možnost náhrady škody. Další podněty vůči správním orgánům směřují často proti změně procesního postavení osoby správním orgánem (proti závěrům Policie ČR), a to z poškozeného přestupkem na obviněného z přestupku.

Obecným problémem, se kterým se ochránce v podnětech setkává, je délka lhůty, po jejímž uplynutí již nelze přestupek projednat, a její plynutí. Přínosem pro praxi je, že doba, po kterou se o tomtéž skutku vedlo trestní řízení, se nezapočítává do běhu prekluzivní lhůty k projednání přestupku. Lhůty, ve kterých by měl správní orgán prvního, eventuálně druhého stupně postupovat, jsou lhůtami pořádkovými. Správní orgány obou stupňů tyto lhůty nezřídka překračují, v důsledku toho se mnohdy o vině za přestupek nepodaří pravomocně v zákonné lhůtě rozhodnout. Na vině bývá zpravidla nečinnost správního orgánu, nedostatečné využívání procesních prostředků k zajištění řádného průběhu řízení (např. předvedení osoby, fikce doručení apod.), ale i nedostatečná obsazenost správních orgánů vzhledem k četnosti nápadu přestupků apod. V šetřených případech správní orgány ani v případě oprávněných stížností samy neposkytují stěžovateli omluvu, jak by odpovídalo principům dobré správy. V odůvodněných případech ochránce navrhuje správnímu orgánu jako jedno z opatření k nápravě poskytnutí omluvy stěžovateli, v nejednom případě tak správní orgán učinil až na opakovanou žádost ochránce.

Podnět sp. zn.: 2597/2004/VOP/DU

Při souběhu přestupků na straně jednoho pachatele, je-li takové delikty oprávněn projednávat týž správní orgán, je orgán rozhodující o přestupku povinen při ukládání sankce, poté co v průběhu společného řízení zjistil a prokázal zavinění ze spáchání jednotlivých přestupků, využít hmotněprávní ustanovení § 12 odst. 2 zákona o přestupcích a uložit pachateli přestupku sankci podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný. Tato povinnost dopadá i na orgány obecní policie, jsou-li příslušné k projednání přestupku v blokovém řízení.

Na ochránce se obrátil pan J. Ch. se stížností na postup Městské policie ve městě P. (dále jen „městská policie“). Dvě strážnice městské policie přistihly stěžovatele při jízdě na kole po chodníku. Strážnice mu přikázaly zastavit, on však pokračoval v další jízdě. Městská policie uznala stěžovatele vinným ze spáchání dvou přestupků. Jedním byl přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, spáchaný jízdou na kole po chodníku, druhý přestupek proti veřejnému pořádku spáchal neuposlechnutím výzvy veřejného činitele. Za každý z přestupků přestupci městská policie uložila samostatnou sankci v podobě pokuty. Oba přestupky byly projednány v jednom blokovém řízení. Postupem strážnic městské policie se z podnětu stěžovatele zabýval ředitel městské policie i primátor města, ani jeden z nich nezjistil v jejich postupu pochybení. Stěžovatel ochránci přiznal, že jel na kole po chodníku a že na pokyn strážnic nezastavil. Domníval se však, že se svým jednáním nedopustil žádného přestupku.

Posouzením obsahu podání ochránce dospěl k závěru, že stěžovatel se dopustil obou výše uvedených přestupků. Podání stěžovatele proto vyhodnotil jako neoprávněné. Z podání stěžovatele však vyšlo najevo jiné pochybení. Správní orgán rozhodující o přestupku nerespektoval ustanovení § 12 zákona o přestupcích, neboť za dva přestupky projednávané tímtéž orgánem ve společném řízení byla stěžovateli uložena dvojí samostatná pokuta. Nadřízené orgány chybu samy neodhalily a nezajistily nápravu. Ochránce proto vyrozuměl ředitele městské policie a primátora města o zjištěném pochybení, které odůvodnil, a vyzval je k nápravě cestou přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení. Ředitel městské policie ochráncem zjištěné pochybení uznal a zavázal se zajistit ochráncem navrženou nápravu.

Podnět sp. zn.: 1655/2003/VOP/DU

Změní-li správní orgán právní kvalifikaci přestupku, která je známa postiženému, tak, že namísto přestupku, o kterém se vede řízení z moci úřední, jde o přestupek, o kterém se vede řízení na návrh postiženého, je správní orgán povinen o změně právní kvalifikace postiženého vyrozumět a poučit jej o nezbytnosti podání návrhu k zahájení řízení o přestupku, o lhůtě k podání návrhu a o náležitostech návrhu. Lhůta k podání návrhu počíná postiženému běžet teprve od okamžiku, kdy je správním orgánem o změně právní kvalifikace a z toho plynoucích důsledků vyrozuměn.

Stěžovatel J. J. se na ochránce obrátil se stížností na postup Komise pro projednání přestupků města D. (dále jen „správní orgán“). Stěžovatel namítal nečinnost správního orgánu v řízení o přestupku, v jejímž důsledku marně uplynula lhůta pro jeho projednání. Pan J. J. je členem sboru dobrovolných hasičů. Kritizoval okresní vedení sboru pro vadné zacházení s rodnými čísly. Pro jeho kritiku pracovníci okresního vedení sboru uveřejnili v místním deníku článek, jehož obsahem se stěžovatel cítil dotčen. Stěžovatel podal na autory článku trestní oznámení na Policii ČR v D. (dále jen „PČR“), která po nezbytném šetření věc postoupila správnímu orgánu. O svém postupu PČR stěžovatele vyrozuměla a současně mu sdělila, že správní orgán jej vyzve k další účasti na řízení. O přestupku, který byl policií oznámen, se obecně vede správní řízení z moci úřední.

Správní orgán změnil právní kvalifikaci oznámeného přestupku tak, že z přestupku, o kterém se vede řízení z moci úřední, se stal přestupek, o kterém se vede řízení na základě zvláštního návrhu postižené osoby. Správní orgán pana J. J. nevyrozuměl o změně právní kvalifikace a nepoučil ho o povinnosti podat návrh na projednání přestupku. Stěžovatel se tak nedozvěděl o tom, že mu, pokud má být ve věci jednáno, vznikla povinnost podat návrh na projednání přestupku, návrh nepodal a správní orgán po marném uplynutí lhůty věc odložil. Na dotaz stěžovatele, jak je ve věci postupováno, mu správní orgán sdělil, že přestupek nebyl projednán, protože nepodal příslušný návrh.

Ochránce zjistil v postupu správního orgánu několik pochybení. Nejzávažnějším z nich bylo nevyrozumění stěžovatele o změně právní kvalifikace přestupku a z toho plynoucí povinnosti podat ve lhůtě návrh na jeho projednání. Přes počáteční odmítání uznat své pochybení po opakované korespondenci a argumentaci ochránce správní orgán chybu uznal, na žádost ochránce se stěžovateli omluvil a v budoucích řízeních o přestupcích se bude řídit právním názorem ochránce.

Řízení o poskytnutí ochrany pokojného stavu

V roce 2004 bylo z této oblasti doručeno 16 podnětů.

Také v roce 2004 se na veřejného ochránce práv obraceli občané, o jejichž návrhu na poskytnutí ochrany před zřejmým zásahem do pokojného stavu dle § 5 občanského zákoníku nebylo úřady rozhodnuto, anebo jejichž návrh byl úřadem zamítnut. Postup úřadů při rozhodování o ochraně pokojnému stavu byl proto diskutovaným tématem při setkání veřejného ochránce práv s řediteli krajských úřadů v lednu 2004.

Nejčastější výtkou ochránce vůči postupu správních orgánů při rozhodování o poskytnutí ochrany pokojnému stavu je snaha správních orgánů posuzovat, zda nepokojný stav je stavem protiprávním. Předmětem ochrany dle § 5 občanského zákoníku je přitom pouze faktický stav, tj. stav pokojný. Proto by úvahy správních orgánů měly směřovat k zodpovězení otázek, zda existoval pokojný stav (v jaké podobě), zda došlo k zásahu do pokojného stavu a zda zásah do pokojného stavu je zřejmý. Zásah je zpravidla zřejmým tehdy, jestliže jeho zjištění (tj. poznání) nevyžaduje důkazu, resp. stačí-li k jeho zjištění důkaz bezprostředním vnímáním, tj. ohledáním. Případný rozpor v získaných důkazech musí příslušný správní orgán vést nezbytně ke konstatování, že ke zjištění, zda došlo k zásahu do pokojného stavu, je zapotřebí provést složitější důkazní řízení, a v důsledku toho není možno zásah považovat za zřejmý. V takovém případě musí být žádost o ochranu podle § 5 občanského zákoníku zamítnuta.

Podnět sp. zn.: 3064/2004/VOP/MB

Správní řízení o poskytnutí ochrany pokojného stavu podle ustanovení § 5 občanského zákoníku (dále jen „OZ“) je zahájeno již podáním návrhu, nikoliv z moci úřední po předchozím posouzení podané žádosti správním orgánem. Ve věci proto vždy musí být vydáno správní rozhodnutí, nikoliv zaslána odpověď pouze formou dopisu.

Při vyřizování podnětu směřujícího proti neposkytnutí ochrany dle ustanovení § 5 OZ ze spisového materiálu veřejný ochránce práv zjistil, že správní orgán ve věci nevydal rozhodnutí, ale žadateli odpověděl pouze formou dopisu, v němž mu sdělil, že jeho problém nelze řešit v režimu § 5 OZ. Správní orgán zastával názor, že je jeho povinností nejprve jakousi neformální cestou (mimo správní řízení) posoudit, zda jsou splněny podmínky pro poskytnutí ochrany. Pokud splněny nejsou, pak je třeba pouhým dopisem tuto skutečnost žadateli sdělit, pokud splněny jsou, je třeba zahájit (z moci úřední) správní řízení a vydat rozhodnutí, kterým bude žádosti vyhověno. Správní orgán tak interpretoval znění ustanovení § 5 OZ, podle něhož „došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany …“. Tento text si správní orgán vykládal tak, že nejprve musí být zjištěno, zda došlo k zásahu do pokojného stavu, a teprve poté může být ve správním řízení rozhodováno o poskytnutí pomoci.

Ochránce s tímto výkladem nesouhlasil, a proto zaujal stanovisko, že správní řízení o poskytnutí ochrany dle ustanovení § 5 OZ je zahájeno již podáním návrhu a v jeho průběhu se zkoumá splnění zákonných podmínek pro poskytnutí ochrany. Jestliže jsou podmínky splněny, správní orgán žádosti o pomoc vyhoví a zásah zakáže či uloží obnovení předešlého stavu. Pokud některá z podmínek splněna není, návrh je třeba rozhodnutím zamítnout. Správní orgán stanovisko ochránce akceptoval.

Podnět sp. zn.: 3381/2004/VOP/KP

Řízení o zvláštní právní ochraně podle ustanovení § 5 občanského zákoníku je řízením správním, které má být uzavřeno vždy vydáním správního rozhodnutí.

Veřejný ochránce práv se zabýval podnětem paní J. F., jímž se na ochránce obrátila se žádostí o prošetření postupu Městského úřadu Rokytnice nad Jizerou ve věci poskytování ochrany pokojnému stavu podle § 5 občanského zákoníku. Stěžovatelka se opakovaně obracela na městský úřad se žádostmi o zjednání nápravy v domě, kde majitelka přestala topit. Její první podání nebylo vůbec vyhodnoceno jako žádost o ochranu pokojného stavu podle ustanovení § 5 občanského zákoníku a bylo bez dalšího postoupeno stavebnímu úřadu. Další žádost již byla posouzena správně, avšak aniž by bylo zahájeno správní řízení, městský úřad po předběžném posouzení věci konstatoval, že ke zřejmému zásahu do pokojného stavu nedošlo, ve věci nebylo vydáno rozhodnutí a žádost stěžovatelky byla odmítnuta neformálním dopisem.

Veřejný ochránce práv v rámci šetření konstatoval, že ochranu pokojnému stavu poskytuje pověřený obecní úřad v rámci správního řízení, které má být uzavřeno vydáním správního rozhodnutí, ať již kladného nebo záporného, což vyplývá z § 1 správního řádu, neboť se jedná o řízení, v němž se rozhoduje o právech, právem chráněných zájmech a povinnostech fyzických a právnických osob.

8. Dohled státu nad územní samosprávou a právo na

informace

Dohled státu nad územní samosprávou

V roce 2004 bylo z této oblasti doručeno 9 podnětů.

Také v roce 2004 zjistil ochránce v průběhu své činnosti některé nedůslednosti v oblasti dozorové činnosti nad místní samosprávou. Jednalo se zejména o nevyžadování originálů posuzovaných dokumentů a nesledování obsahových náležitostí zápisů a usnesení ze zasedání zastupitelstva obce či rady obce. S ohledem na poslání ochránce přispívat k ochraně práv a svobod osob je vysoká vypovídací úroveň dokumentů z jednání orgánů obce nutnou podmínkou zabezpečení přístupu občanů k informacím o činnosti obce, k využití možnosti podílet se na její správě a podkladem pro plnění informační povinnosti obecním úřadem a starostou obce.

Z poznatků ochránce vyplynulo, že jednotlivé dozorové orgány samy vyžadují značnou míru koordinace a metodického vedení, což přímo ovlivňuje jejich vlastní působení. Dozorové orgány v některých případech činily své úkoly formálně nebo způsobem, který nelze označit za řádný výkon dozorových oprávnění. Výkon dozoru nad samosprávou obcí je značně složitou činností, jež vyžaduje zpravidla právnické vzdělání pracovníka dozoru, aby mohl sledovat dodržování všech veřejnoprávních norem a nezužoval dozor pouze na hodnocení souladu předmětného aktu obce se zákonem o obcích. Není totiž ojedinělou skutečností, že je mj. opomíjeno hledisko ústavnosti. Pak se stává, že dozorový orgán konstatuje, že nezjistil žádné pochybení obce, přičemž ochránce v daném případě ze samotného zápisu shledá evidentní zneužití práva, anebo dokonce diskriminační jednání.

Podnět sp. zn.: 1970/2004/VOP/ZS

Dozor nad výkonem samostatné působnosti obcí vykonává krajský úřad v přenesené působnosti a ministerstvo vnitra. Dozor se provádí následně, jeho předmětem je pouze zákonnost. Nevztahuje se na případy porušení právních předpisů občanského, obchodního a pracovního práva.

Stěžovatelka se obrátila na veřejného ochránce práv s podnětem k prošetření činnosti hejtmana kraje a postupu krajského úřadu při dozoru nad výkonem samostatné působnosti města. Požadovala, aby orgány kraje přešetřily aktivity města v oblasti hospodaření s majetkem, výběrová řízení na prodej a zainvestování městských pozemků, činnost stavebního úřadu a porušování zákona o obcích. S výsledky dozoru krajského úřadu nad výkonem samostatné působnosti města nebyla spokojena.

Ochránce prošetřil postup krajského úřadu při dozoru nad výkonem samostatné působnosti města a zjistil, že podání stěžovatelky krajskému úřadu bylo opodstatněné jen zčásti. Rada města při výkonu samostatné působnosti přijímala usnesení i poté, co klesl počet jejích členů, a tím porušila zákon o obcích. Obec sama zjednala nápravu doplněním zastupitelstva obce o náhradníka, volbou člena rady města a novým rozhodnutím rady města ve věcech, o kterých předtím rozhodla neoprávněně. Krajský úřad přijetí nápravných opatření ze strany orgánů obce vyhodnotil jako dostatečná, a nepřijal proto další opatření k nápravě. Ochránce konstatoval, že v tomto případě pochybilo i zastupitelstvo města nedostatečnou kontrolní činností vůči jednání a rozhodování rady města a pochybila také starostka města, když nevyužila pravomoci starosty obce pozastavit výkon usnesení rady obce, má-li za to, že je nesprávné, a předložit věc k rozhodnutí nejbližšímu zasedání zastupitelstva obce.

V ostatních oblastech činnosti města, tj. v majetkových věcech, výběrových řízeních a souvisejícím rozhodování orgánů města, krajský úřad konstatoval nepříslušnost orgánů dozoru zasahovat do samosprávy jinak, než následně, z jiných hledisek, než v souladu se zákony a jinými právními předpisy. Stěžovatelce proto doporučil využít jiných prostředků nápravy.

Krajský úřad rovněž správně vyhodnotil podnět k dozoru jako podklad pro činnost krajského úřadu v řízeních, v nichž je městskému úřadu nadřízen, a jako podnět pro kontrolní činnost krajského úřadu.

Šetření ochránce uzavřel konstatováním, že nezjistil porušení právních předpisů. Hejtman kraje vůči stěžovatelce, občance kraje, při vyřizování jejího podání postupoval v souladu se zákonem o krajích a v souladu s principy dobré správy.

Podnět sp. zn.: 2605/2003/VOP/ZS

Při výkonu dozoru krajského úřadu nad výkonem samostatné působnosti obce je orgán dozoru povinen vycházet z informací o skutečném stavu věci čerpaných z originálů listin zachycujících jednání orgánu obce.

Podnět pana B. M. směřoval proti krajskému úřadu ve věci provádění dozoru nad výkonem samostatné působnosti obce při realizaci usnesení zastupitelstva obce. Uvedl, že zastupitelstvo obce přijalo usnesení obsahující konkrétní způsob ošetření dřevin (kombinací kácení s průřezem), starosta obce ale provedl ošetření dřevin jiným způsobem. Se závěry dozoru provedeného krajským úřadem nebyl stěžovatel spokojen.

Šetřením postupu krajského úřadu ochránce zjistil, že podle ustanovení § 123 odst. 2 písm. a) zákona o obcích požádal krajský úřad obec o poskytnutí informací potřebných k výkonu dozoru nad samostatnou působností obce, ty mu byly poskytnuty starostou obce ústně a takto poskytnutá informace byla následně potvrzena písemně. Podle vyjádření krajského úřadu si rozhodnutí v této věci zastupitelstvo obce vyhradilo, usnesení vyhodnotil jako obecné, neuvádějící ani počet ani jinou identifikaci dřevin, které měly být pokáceny, ani čas, ve kterém se tak mělo stát. Krajský úřad dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k porušení zákona o obcích a toto zjištění sdělil stěžovateli.

Veřejný ochránce práv šetřením zjistil, že krajský úřad při dozoru vycházel z listiny zachycující zasedání zastupitelstva obce, z níž nebylo patrné, zda šlo o kopii platného zápisu z jednání zastupitelstva obce, neboť se jednalo o pouhý výtisk z počítače. Nebyl v něm zachycen údaj o tom, že si zastupitelstvo obce rozhodnutí vyhradilo, nebyly zachyceny změny či doplnění programu zasedání ani průběh zasedání. Obsah usnesení byl velmi obecný, chyběl podpis starosty obce, ze zápisu nebylo zřejmé, kteří ověřovatelé byli jmenováni, pod usnesením byla jako ověřovatel uvedena pouze jedna osoba, jejíž podpis rovněž chyběl. Ochránce dospěl k závěru, že pokud by se jednalo o skutečnou kopii následně podepsaného a ověřeného dokumentu, pak by ověření jedním ověřovatelem bylo v rozporu se zákonem o obcích. Z těchto zjištění bylo zřejmé, že krajský úřad při provádění dozoru nenahlédl do originálu zápisu, resp. si nevyžádal doručení jeho kopie. Z dozorového spisu rovněž nebylo patrné, že obec byla dozorovým orgánem vyzvána ke zjednání nápravy.

Závěry šetření veřejného ochránce práv krajský úřad akceptoval, vyrozuměl obec, napravil své pochybení a ochránci sdělil, že učinil opatření, aby se podobná pochybení v dozorové činnosti krajského úřadu neopakovala.

Právo na informace

V roce 2004 bylo z této oblasti doručeno 19 podnětů.

Vzhledem k tomu, že přístupu k informacím se občané domáhají v nejrůznějších oblastech veřejné správy, velmi často se problém při poskytování či jiného zpřístupnění dokumentů ve veřejné správě vyskytuje jako dílčí otázka podnětů adresovaných ochránci i v jiných oblastech, například na úseku daní a financí, stavebnictví, ochrany kulturních památek, přestupků a zejména v činnosti samosprávy. S nedodržováním zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, se ochránce setkává při šetření podnětů i v dalších oblastech, zejména ze strany ministerstva zdravotnictví.

Nejčastější chybou úřadů při aplikaci zákona o svobodném přístupu k informacím je vadné vyhodnocení podání občana (úřad nerozpozná, že se jedná o žádost o poskytnutí informací, a ani případ neeviduje), nečinnost úřadu (což má za následek uplatnění fikce rozhodnutí o odepření informace), nedodržení formy rozhodnutí při odmítání informací, odmítnutí informací osobě, která není účastna na řízení, apod.

Vedle odepírání informací ze strany státních orgánů nebo orgánů samospráv zaznamenal veřejný ochránce práv zamítavý přístup k poskytování informací u tzv. veřejných institucí hospodařících s veřejnými prostředky (např. Ředitelství silnic a dálnic, Garanční fond obchodníků s cennými papíry), které funkci povinného subjektu popírají. Rozsah působnosti však ochránci neumožňuje vůči těmto subjektům zasáhnout.

Podněty sp. zn.: 2192/2004/VOP/ZS, 3957/2004/VOP/ZS a další

V případě, že povinný subjekt žádosti o informaci nevyhověl a nevydal o tom rozhodnutí, nastupuje zákonem předpokládaná fikce, že povinný subjekt vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel. Proti tomuto fiktivnímu rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne, kdy uplynula lhůta pro vyřízení žádosti.

Požádá-li žadatel o poskytnutí již zveřejněné informace, může povinný subjekt místo poskytnutí informace odkázat žadatele na zveřejněnou informaci. Pokud ale žadatel trvá na tom, aby mu povinný subjekt informaci, která již byla zveřejněna, poskytl, povinný subjekt ji musí poskytnout.

Pan K. K. žádal veřejného ochránce práv o pomoc v přístupu ke kompletním informacím o dotačních programech kraje. Schválené a na internetové adrese kraje zveřejněné seznamy dotačních programů, včetně peněžních částek, jsou podle stěžovatele nedostatečné a netransparentní a postrádá také zveřejnění seznamu zamítnutých projektů. Opakovaně žádal o poskytnutí informací, s odpovědí tiskové mluvčí kraje ani s odpovědí vedoucího pracovníka krajského úřadu nebyl spokojen.

Rozhodování o poskytování dotací z rozpočtů krajů a informace týkající se řízení o poskytování dotací náleží do samostatné působnosti kraje, ochránce tedy nemohl s ohledem na zákonem vymezenou působnost poskytnout stěžovateli konkrétní pomoc při získání požadovaných informací, poskytl mu však právní stanovisko ve věci.

Podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jsou orgány kraje povinny poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti. Při poskytování informace, která se týká rozpočtu kraje, má orgán kraje povinnost poskytnout informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků, aniž by šlo o porušení obchodního tajemství. Pokud žádost směřuje k poskytnutí zveřejněné informace, může povinný subjekt místo poskytnutí informace sdělit žadateli údaje umožňující vyhledání a získání zveřejněné informace, a pokud žadatel trvá na přímém poskytnutí zveřejněné informace, povinný subjekt je povinen mu ji poskytnout. Poskytnutí informace může omezit jen v případě, že jde o novou informaci, která vznikla při přípravě rozhodnutí do doby, než se příprava ukončí rozhodnutím. Požadovanou informaci povinný subjekt poskytne ve lhůtě do 15 dnů od přijetí žádosti a v případě, že žádosti byť jen zčásti nevyhoví, vydá o tom v uvedené lhůtě rozhodnutí, s výjimkou případu, kdy žádost odloží z důvodu, že se nevztahuje k jeho působnosti.

V posuzovaném případě byl žadatel odkázán na Zásady pro poskytování účelových dotací na vyhlašované dotační programy z rozpočtu kraje, obsahující informace o vyhodnocování a výběru žádostí, schvalování projektů, včetně výše dotací a způsobu a lhůtě zveřejnění usnesení zastupitelstva na úřední desce krajského úřadu a webových stránkách kraje s doplňkovou informací, že seznam zamítnutých žádostí není na webových stránkách zveřejněn. S odpovědí stěžovatel nebyl spokojen a rozhodl se požádat o informace písemně podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Poté mu byl elektronickou formou postoupen seznam projektů, na které dotace byly poskytnuty, a seznam projektů, na které dotace nebyly poskytnuty, včetně seznamu projektů, u nichž se vyskytly formální vady. Informace byly poskytnuty v obsahu a formě, jak byly projednány a schváleny zastupitelstvem kraje.

V případě, že žadatel nabyl dojmu, že povinný subjekt jeho žádosti nevyhověl, byť i jen z části, a nevydal o tom rozhodnutí, nastupuje zákonem předpokládaná fikce, že povinný subjekt vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel. Proti tomuto fiktivnímu rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne, kdy uplynula lhůta pro vyřízení žádosti. Obdobná fikce je v zákoně o svobodném přístupu k informacím stanovena i pro případ nečinnosti odvolacího orgánu. Rozhodnutí o odmítnutí žádosti je přezkoumatelné soudem

Správa na úseku školství

Veřejný ochránce práv v loňské zprávě poukazoval na neutěšený stav právní úpravy ve školství, která byla roztříštěna do mnoha právních předpisů různé právní síly, aniž mezi nimi existovaly systémové vazby. Proto ochránce vítá přijetí nového školského zákona, který upravuje správu na úseku školství komplexně a reaguje na problémy, které byly dříve řešeny pouze právními předpisy nižší právní síly (např. otázku školního stravování, vzdělávání žáků se specifickými vzdělávacími potřebami nebo vyučování náboženství na veřejných školách).

Přijetím nového školského zákona došlo rovněž k ujasnění postavení ředitele školy jako subjektu, kterému je svěřen výkon státní správy na úseku školství. Podle dříve platných právních předpisů bylo především nejasné, podle jakých procedurálních pravidel má ředitel postupovat při rozhodování (o zařazení dítěte do školy, o vyloučení atd.) za situace, kdy byla zákonem vyloučena aplikace správního řádu na rozhodování ředitelů škol zřizovaných obcemi.

Zmíněnou absenci konkrétní a jednoznačné právní úpravy, která musela být řešena často složitým a nejednotným výkladem, vyřešil nový školský zákon zcela jednoznačně tím, že na rozhodování ředitelů všech škol zřizovaných veřejnoprávními korporacemi (státem, krajem, obcí) výslovně vztáhl správní řád. Dochází tak k posílení právní jistoty občanů, neboť ředitel bude při rozhodování povinen respektovat nejen materiální stránku věci, ale i formální náležitosti a procesní pravidla správního řízení.

Podnět sp. zn.: 666/2004/VOP/JH

I když hmotněprávní předpis pro určité odvětví státní správy výslovně vylučuje aplikaci správního řádu, avšak jedná se o rozhodování o právech a povinnostech občanů v oblasti státní správy, je správní orgán povinen postupovat v souladu se základními zásadami správního řízení, které se na tento správní proces použijí přiměřeně.

Na veřejného ochránce práv se obrátil P. M. se stížností na průtahy rozhodování ředitele školy o přestupu jeho dcery do tzv. „waldorfské třídy“ základní školy a současně i na postup ředitele v řízení o přestupu žákyně. Uváděl, že ředitel rozhoduje svévolně, své rozhodnutí mu sdělil pouze telefonicky, nezaslal mu písemné vyhotovení a bránil tak stěžovateli v možnosti napadnout rozhodnutí odvoláním.

Veřejný ochránce práv zahájil ve věci šetření. Krátce po jeho zahájení zaslal ředitel stěžovateli písemné rozhodnutí, avšak přestup zamítl pro odlišnost vzdělávacího programu tzv. „waldorfské školy“ od vzdělávacího programu základní školy, podle něhož byla žákyně dosud vyučována. Ačkoliv ředitel stěžovateli telefonicky avizoval posouzení schopností dítěte před zkušební komisí, k tomuto kroku před vydáním rozhodnutí nepřistoupil. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ředitele školy ke krajskému úřadu odmítl krajský úřad projednat, ačkoliv k tomu má v zákoně výslovně stanovenou kompetenci. Argumentoval tím, že zákon vylučuje aplikaci správního řádu na rozhodování ředitele základní školy zřízené obcí o přestupu žáka, tudíž nejsou stanoveny meze a způsoby pro výkon státní moci krajským úřadem v odvolacím řízení.

Veřejný ochránce práv konstatoval pochybení ředitele spočívající v tom, že postupoval v rozporu se základními zásadami správního řízení, které se přiměřeně vztahují na veškerou správní činnost. Ředitel pochybil zejména tím, že neposoudil skutečný stav věci, v tomto případě schopnosti a vlastnosti dítěte, ačkoliv to navíc sám při rozhovoru se stěžovatelem avizoval. Ochránce konstatoval rovněž pochybení na straně krajského úřadu, který se měl odvoláním stěžovatele zabývat a posoudit, zda ředitel při rozhodování postupoval v souladu se základními zásadami správního řízení.

Ředitel ani krajský úřad se s názorem ochránce neztotožnili. Ředitel však přesto zaslal stěžovateli omluvný dopis a vzhledem k tomu, že „waldorfské třídy“ byly administrativně převedeny na jinou školu, žákyně M. M. do této třídy přestoupila. Krajský úřad i nadále trval na svém stanovisku, že nemůže přezkoumávat rozhodnutí ředitelů škol zřizovaných obcí, proto se veřejný ochránce práv obrátil na nadřízený orgán, Ministerstvo školství a kultury ČR. Ministerstvo potvrdilo názor ochránce a odkázalo na své dřívější stanovisko, podle něhož se mají ředitelé základních škol zřizovaných obcemi při rozhodování řídit správním řádem analogicky.

S účinností od 1. ledna 2005 je výše popsaný problém již dostatečně legislativně upraven v novém školském zákoně, který stanoví, že veškeré rozhodování ředitelů veřejných základních škol se řídí správním řádem.

Podnět sp. zn.: 758/2004/VOP/JH

Studium na střední škole nelze ukončit na žádost zákonného zástupce žáka bez projevu vůle nezletilého žáka, který směřuje k ukončení studia.

Na veřejného ochránce práv se obrátila s žádostí o pomoc ředitelka diagnostického ústavu pro mládež (dále jen „DÚM“). Jednomu z jí svěřených dětí, M. T., bylo ukončeno studium na Středním odborném učilišti v B. Studium ukončil ředitel školy na žádost matky M. T. poté, co se žák opakovaně provinil proti školnímu řádu. Důvodem pro ukončení studia, uvedeným ve správním rozhodnutí o ukončení studia, byla žádost matky coby zákonného zástupce, nikoliv provinění proti školnímu řádu. Rozhodnutí bylo doručeno pouze matce M. T. a kurátorce, od níž se zaměstnanci DÚM o ukončení studia dozvěděli.

Veřejný ochránce práv zahájil šetření z vlastní iniciativy ohledně postupu ředitele školy při ukončení studia žáka. Po dohodě s ředitelem školy se konalo společné jednání veřejného ochránce práv se zástupci středního odborného učiliště, DÚM a kurátorkou nezletilého. Ochránce konstatoval pochybení ředitele školy, které spočívalo v nesprávném postupu a matení pojmů, tj. vyloučení žáka na základě žádosti zákonného zástupce žáka, aniž s tím M. T. vyjádřil souhlas, resp. ukončil studium na vlastní žádost. Vyhláška o středních školách vyžaduje pro ukončení studia žádost žáka, teprve po tomto právním úkonu doplněnou souhlasem zákonného zástupce.

Ředitel své rozhodnutí zrušil a zajistil komisionální přezkoušení žáka, aby mohl ukončit pololetí. M. T. u zkoušek uspěl, poté přestoupil na jinou školu a na této škole pokračoval ve studiu.

Podnět sp. zn.: 2201/2002/VOP/KČ

Jestliže stát deklaruje v závazných předpisech, že určitý typ vzdělání je rovnocenný s jiným, pak by se neměl ani v pozdějších letech dopouštět rozdílného zacházení s absolventy obou typů vzdělání.

V 60. letech 20. století byla rozkazem ministra obrany zřízena pedagogická výuka na vyšších vojenských učilištích. Vyšší vojenská učiliště nebyla sice vysokými školami, avšak podle směrnice tehdejšího ministerstva školství a kultury pedagogické vzdělání jimi poskytované svou povahou odpovídalo vzdělání na pedagogických fakultách a bylo s ním ve všech ohledech rovnocenné. Opomenutím současného ministerstva obrany však došlo k tomu, že v přechodných ustanoveních současného zákona o vysokých školách nebylo na absolventy tohoto typu vzdělání pamatováno, a nebyl jim výslovně přiznán vysokoškolský titul. Byl však přiznán absolventům vojenských vysokých škol stejně jako absolventům jiných tehdejších vysokých škol. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy přijalo výklad, podle něhož absolventům pedagogického vzdělání na vyšších vojenských učilištích vysokoškolský titul podle současného zákona přiznat nelze. S tímto výkladem polemizoval veřejný ochránce práv a poukazoval na to, že tak dochází k různému zacházení s absolventy obdobného vzdělání, kteří mají mít podle tehdy platných předpisů rovnocenné postavení, což je v rozporu s jedním ze základních principů dobré správy, zakotveným např. v Evropském kodexu řádné správní praxe.

Na základě jednání veřejného ochránce práv došlo k dohodě mezi zástupci obou ministerstev. Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy přijalo názor veřejného ochránce práv a zavázalo se navrhnout pedagogickou fakultu některé současné veřejné vysoké školy, která těmto absolventům vydá osvědčení o nabytí akademického titulu. Ministerstvo obrany dále sdělilo, že pokud tento postup z jakéhokoliv důvodu nepovede k požadovanému výsledku, je připraveno navrhnout novelizaci zákona o vysokých školách, která by právo absolventů pedagogického vzdělání na vyšších vojenských učilištích na uznání dosažené kvalifikace a akademický titul zakotvila do zákona výslovně bez potřeby dalšího výkladu.

9. Samostatná působnost územně samosprávných celků

V roce 2004 bylo z této oblasti doručeno 248 podnětů.

Na výkon samostatné působnosti územních samosprávných celků se působnost veřejného ochránce práv nevztahuje. V případech hodných zřetele však ochránce může být prospěšný neformálním kontaktem či zasláním nezávazného stanoviska úřadu. Ochránce je veden snahou o nápravu nesprávných postupů, jejichž příčinou je mnohdy na první pohled neinformovanost či omyl v interpretaci právních předpisů. Jeho zájem může v některých případech, kdy padne na úrodnou půdu a není vnímán jako nepřípustný zásah do samosprávy, přinést pozitivní výsledky.

V roce 2004 tradičně nejčastěji hledali občané vysvětlení a pomoc v oblasti nakládání s komunálním odpadem a jeho zpoplatňováním. Většina obcí přistoupila k zavedení místního poplatku za komunální odpad obecně závaznou vyhláškou obce. Některé občany však trápí i uložená poplatková povinnost za psy nebo způsob úhrad za parkování v obci. Mnozí vyslovili nespokojenost s ukládáním povinností v obecně závazných vyhláškách obcí k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství.

I v roce 2004 zaregistroval ochránce v některých případech nepochopení podstaty zastupitelské demokracie a postavení obce jako suverénního subjektu územní samosprávy s právem na výkon samosprávy. Občané očekávají, že nedostatky při výkonu samosprávy odstraní jiný státní orgán či jiná instituce, například i ochránce. Na ochránce se také obracejí opoziční členové zastupitelstva té které obce s žádostmi o zpřístupnění některých podkladů orgánů obce apod.

Podnět sp. zn.: 2961/2003/VOP/ZS

Ochránce není oprávněn řešit problémy výkonu mandátu členů zastupitelstva obce a prověřovat, zda postupují v souladu se zákony a jinými právními předpisy, případně, zda se jejich činnost slučuje se slibem člena zastupitelstva obce.

Na ochránce se obrátila skupina členů zastupitelstva městské části statutárního města s žádostí o pomoc při ochraně svobody projevu. Zastupitelé žádali, aby ochránce zasáhl proti útokům ze strany zastupitelstva městské části, které schválilo usnesení, odsuzující svobodně projevený odlišný názor některých členů zastupitelstva k určitým problémům v činnosti městské části.

Ochránce stěžovatelům vysvětlil rozsah své působnosti a k obsahu jejich podnětu se vyjádřil v obecné rovině. Výkon funkce člena zastupitelstva obce se považuje za výkon veřejné funkce. Přes rozdílnost názorů a politických postojů členové zastupitelstva obce společně vytvářejí nejvyšší orgán obce a z jejich zřetele by neměla ustoupit do pozadí důvěra občanů jako základní stmelující prvek a měřítko politické kultury činnosti zastupitelstva. Hlavním cílem jeho činnosti je ochrana veřejného zájmu ve prospěch občanů obce. To od člena zastupitelstva předpokládá oprostit se od jiných zájmů a jednat a vystupovat tak, aby nebyla ohrožena vážnost a důvěryhodnost jeho funkce. Tím by měl být limitován i politický boj o moc a členové zastupitelstva obce by si měli být důsledně vědomi, že jejich činnost je vystavena veřejné kontrole ze strany občanů, tj. voličů.

K věcnému řešení problémů městské části doporučil ochránce využívat dostupné kontrolní mechanismy vnitřní i vnější kontroly, případně se obrátit na orgány příslušné k dozoru nad výkonem samostatné a přenesené působnosti obce.

Stěžovatelé ochránce požádali o souhlas se zveřejněním části jeho odpovědi na zasedání zastupitelstva městské části. Ochránce však účelové použití svého obecného vyjádření k řešení politických sporů uvnitř zastupitelstva odmítl.

Podnět sp. zn.: 1970/2004/VOP/ZS

Občan má právo podílet se na správě veřejných záležitostí především využitím oprávnění obsažených v ustanovení § 16 zákona o obcích, které zaručuje právo občana obracet se na orgány obce s připomínkami a návrhy. Členové zastupitelstva obce nesou za své rozhodování politickou odpovědnost.

Stěžovatelka se obrátila na veřejného ochránce práv s podnětem k prošetření činnosti města v oblasti hospodaření s majetkem, výběrových řízení na prodej a zainvestování městských pozemků a činnosti stavebního úřadu. Žádala také o prošetření krajského úřadu při dozoru nad výkonem samostatné působnosti města, s jehož výsledky nebyla spokojena.

Ochránce prošetřil činnost krajského úřadu při dozoru nad výkonem samostatné působnosti města a konstatoval, že krajský úřad učinil vše, co bylo v jeho možnostech. Stěžovatelce vysvětlil rozsah působnosti krajského úřadu při dozoru nad výkonem samostatné působnosti obcí, kdy pracovníci krajského úřadu nejsou orgánům obce při výkonu samosprávy nadřízeni a jejich oprávnění při výkonu dozoru jsou zákonem vymezena jen jako následné zkoumání zákonnosti usnesení, rozhodnutí a opatření orgánů obce v samostatné působnosti, aniž by ale orgány dozoru byly oprávněny činnost orgánů obce nahradit.

Veřejný ochránce práv dále stěžovatelce vysvětlil, že do samostatné působnosti obce není oprávněn zasahovat, nicméně jí v případě, že i nadále má pochybnosti o správném postupu obce, doporučil využít pravomoci Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže při dohledu nad postupem města jako zadavatelem veřejných zakázek a upozornil na novou právní úpravu přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků, obsaženou v zákoně č. 420/2004 Sb.

Občan obce se může podílet na správě veřejných záležitostí využitím oprávnění obsažených v ustanovení § 16 zákona o obcích, který zaručuje právo občana obracet se na orgány obce s připomínkami a návrhy. Orgány obce v intencích ústavou zaručeného práva na samosprávu územních samosprávných celků rozhodují svým hlasováním o rozvoji obce a osudu občanů zcela nezávisle. Členové zastupitelstva obce nesou za své rozhodování a za spokojenost občanů, svých voličů, politickou odpovědnost. Využitím uvedeného oprávnění jsou vystaveni kontrole ze strany občanů.